S oblibou a často ráda říkám, že každá strana má dvě mince a že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Nebudu teď rádoby politizovat a zájmy a cíle globálních elit, byť jsou schované za vším, jakkoli zločinné a proti lidstvu jednoznačně, ponechám jejich osudu. Témuž osudu, pod nímž jsou ale dosti zřetelně vyryty i naše podpisy. Promiňte mi ten výraz, ale svět zparchantěl, rozežral se a zlenivěl. Bez odporu si nechal nakukat, že pohodlí je smyslem života. Vznešeněji řečeno – že technický pokrok je smyslem života. My jsme se ale postupem času zapomněli ptát, zda na ten technický pokrok máme, zda ho uživíme a zda se nakonec neobrátí proti nám – proti nám, lidem. Pro konkrétní příklad zůstanu úplně u těch nejobyčejnějších věcí, které dnes už ani za pokrok nepovažujeme, byť jím jsou, resp. v době svého zrodu jistě byly.
Třeba takový mrazák. Za dob našich babiček a prababiček věc nevídaná, nepředstavitelná a hlavně zcela nepotřebná, neboť babičky zavařovaly, sušily, nakládaly atd., atd. Pak však přišel pokrok a MRAZÁK. Jenže on, potvůrka, mrazit na vzduch nechtěl. A to je přitom jenom obyčejný mrazák. Když by si někdo dal tu práci a spočítal, kolik takových mrazáků v republice je a kolik energie ročně požírají, myslím, že bychom zírali s otevřenou pusou dokořán.
Chci tím říci tolik, že dnešní doba by nás měla přimět k zamyšlení nad naším způsobem života vůbec. Touhle oklikou se vracím k těm nepěkným slůvkům z úvodu, že totiž svět zparchantěl. Byvše zahrnuti technickým pokrokem, stali jsme se na něm nejdříve závislí a nyní jeho oběťmi. Pokrok jsme neuživili, to je dnes nad jiné zřejmé. Ba co více, jsme bezradní, neboť život bez mrazáku si prostě už neumíme představit. Bez mrazáku pro nás život končí. Chceme-li se jako lidstvo zachovat, opak toho by měl býti pravdou. Obrazně řečeno – bez MRAZÁKU by pro nás totiž život měl začít. Ten lepší. Bez závislosti na nadbytečném pokroku, který nás a tuto zemi vysál jako ta nejagresivnější pijavice z podhůří nepálské hory Kangchenjunga.
Marie Krejčíková