Kauza KK

V posledních dnech mírně rozčeřila český rozbouřený rybník europoslankyně Kateřina Konečná vstupem do europoslanecké frakce Patrioti pro Evropu. Na druhé straně to pro české prostředí ale není klíčové téma. Je známo, že nic není staršího než včerejší zprávy, sociální sítě a exaltované výroky a informace. Avšak naše zkušenosti říkají, že na některé momenty se nezapomíná, ne mezi řadovými občany, ale mezi »tvůrci« veřejného názoru, a můžeme očekávat, že jednotlivé epizody z popisované kauzy se ve »vhodný« čas objeví. Ale vraťme se k »přestupu« do jiného klubu. U Patriotů jde o současnou třetí největší frakci Evropského parlamentu s 85 členy z mnoha evropských zemí. Tato frakce má ovšem velký odstup od dvou dominantních sil, které prakticky neustále ovládají nejen Evropský parlament, ale zprostředkovaně i celou politiku EU. Jsou to lidovecká frakce a frakce socialistů. Tyto dvě skupiny nám v podstatě vládnou. Jejich případná dohoda je »neprůstřelná« a nedohoda dovede zahýbat celou Evropou. Je zde ovšem nepřehlédnutelná tendence, že tito »evropští patrioti« jdou nahoru.

Co to vlastně znamená pro europoslankyni Kateřinu Konečnou a pro českou levici? Ta dosud fungovala ve »frakci« nezařazených. To znamená, že v bruselském parlamentním demokratismu v podstatě nemáte šanci téměř nic nejen prosadit, ale často ani relevantně navrhnout. Demokraticky takový poslanec není omezen na svých právech, má nárok na příslušné poslanecké finance a nejzákladnější servis. Ale to je vše a ta nadstavba »ovládá« parlamentní mechanismy a otvírá či přivírá možnosti realizovat svoji zamýšlenou politiku europoslancům, a to tak, že preferuje (a to dosti výrazně) zaškatulkování poslanců do jednotlivých klubů, a ti si více nebo méně hlídají, aby členové těchto frakcí dodržovali »novodobý demokratický centralismus«. Pro neznalé to znamená, že v rámci klubu lze navrhovat a diskutovat prakticky cokoliv, ale výstup, tj. hlasování a prezentace »společného« názoru, je více či méně omezována a mnozí musí dodržovat zásadu (v té diplomatičtější verzi) držet dohodnutou »politiku« a krok. I prostor pro vyjádření svého postoje je limitován tím, v jak silné (velké) frakci příslušný poslanec je zařazen. Pokud je »nezařazen« (těch je nyní 28 europoslanců), pak si téměř »nevrzne«. Pro většinu Evropanů a Evropanek (abychom byli genderově vyrovnaní) je to instituce neprůhledná, která ovšem výrazně deklaruje svoji »demokratičnost«, realita však taková není. Tento systém potvrzuje, že, jak říkají ortodoxní marxisté, i zde se prosazuje »třídní přístup«. Bruselská demokracie si hlídá, aby byl prosazován hlavně třídní zájem spočívající v udržení mocenské i ekonomické dominance evropského a světového kapitálu a jeho liberální koncepce. Tato slova nejsou kritikou Evropského parlamentu, je to popis reality a je na občanech, zda se tímto stavem ztotožňují nebo cítí potřebu to změnit. A samozřejmě přechod do potenciálně perspektivnějšího uskupení, které jde »nahoru« může být dobrá sázka, ale také to nemusí vyjít.

Evropský kontext

Kateřina Konečná patří mezi zkušené europoslance jak mezi levicovou částí EP, tak i v celém parlamentu. Je znalá »bruselských mechanismů«, těch »bruselských chlebíčků«. Ví, jak fungují interní procesy, které jsou málo viditelné, existují za oponou, jsou ale mnohdy velmi efektivní a definují často konečné parlamentní výstupy. Zdá se, že je dovedla efektivně využívat. Kateřina Konečná uvedla, že za záměrem vstoupit do frakce Patriotů je snaha o svůj aktivnější podíl na činnosti parlamentu. A z porovnání hlasování v EP našla největší shodu právě s hlasováním frakce Patrioti pro Evropu. Viděno z Prahy by spíše bylo přirozenější uvažovat o více levicové frakci, například o The Left, dříve GUE/NGL.

Proč to nešlo již v okamžiku ustavení frakcí hned po volbách, nebo i následně? Zde narážíme na informační deficit. Ví většina českých levičáků, jaké klíčové programové body považuje frakce The Left za nosné? Určitě řada programových tezí této frakce zní levicově a určitě by měla v české radikálnější levici pozitivní ohlas. Je obecněji známo, proč nakonec nikdo z českých europoslanců v této nejlevicovější frakci neskončil? Není, a to není dobře.

Problémem ovšem je, že z Prahy je viditelnost a slyšitelnost evropské levicové frakce prakticky nulová. O vzájemném dialogu a »souboji argumentů« nemluvě. Bohužel v tomto směru ani aktivity Strany evropská levice v českém prostředí nejsou téměř známé, a přitom jedna česká strana (i když také doma téměř veřejností neviditelná) je plnoprávným členem této evropské strany a druhý český subjekt, který je daleko relevantnější, je stranou tzv. pozorovatelskou. KSČM jako pozorovatel má dlouhodobě, v podstatě od samého počátku, vnitřně velmi ambivalentní vztah k evropské straně. Významná a převažující část v rozhodovacích stranických strukturách má k této evropské straně i k frakci The Left kritický postoj a nepovažuje se za součást těchto evropských struktur. Spíše hledá partnery v evropské struktuře komunistických a dělnických stran. Ty ovšem v evropském prostoru, snad s výjimkou Komunistické strany Řecka, patří mezi málo politicky významné národní subjekty.

Tento velmi schematický obrázek »levice v Evropě« a její vazba na ČR něco vypovídá i o pozici české radikálně levicové reprezentace v Evropském parlamentu a samotné současné europoslankyně. Po posledních evropských volbách se formovaly jednotlivé frakce. Také ta levicová, dříve známá jako GUE/NGL, nyní nazvaná jako Levice (The Left). Při jejím vytváření došlo k určité modifikaci ve smyslu zvýšení její »akceschopnosti« a »jednoty«. Bylo zavedeno něco na způsob »demokratického centralismu«, nám dobře známého z doby socialismu. Ve stručnosti, po diskusi se přijme rozhodnutí, kterým jsou všichni vázáni a zavázáni je naplňovat. Například jde o »závazné« a stejné hlasování a podobně. Demokraticky si lze myslet cokoliv, ale jednat se bude jednotně.

Z vyjádření, které učinila Kateřina Konečná, se zdá, že tento přístup jí nevyhovoval; dále také to, že tato frakce odmítla uvažovat o vstupu obou europoslanců zvolených na kandidátce STAČILO! do této frakce – údajně byli ochotni přijmout pouze Kateřinu Konečnou. A pak je tu ještě jeden aspekt, a to osobní animozita mezi českou europoslankyní a některými představiteli nového vedení frakce. Jak bývá mnohdy zvykem u levičáků, místo toho, aby se o problémech, postojích a názorech v levicových strukturách hovořilo, věci se spíše zamlžují a levicová veřejnost se nechává buď v neznalosti, nebo se předpokládá, že se nebude ptát. Výsledkem povolebních jednání bylo, že v poslanecké skupině »nezařazených« se ocitli jak čeští europoslanci, tak i další zvolení členové EP v jiných státech, kteří mají přece jen pozitivní vztah k levicové politice. V českých podmínkách byla v naší levici docela populární politika (i její osoba) Sahry Wagenknechtové a její Spojenectví S. Wagenknechtové (BSW), které v Německu velmi uspělo v eurovolbách (a výrazně porazilo i Die Linke). Očekávalo se, že se v EP bude formovat nová konzervativně-levicová frakce (to naznačila i europoslankyně Konečná ve svém současném vyjádření). To se nenaplnilo a i »vlajková loď« tohoto úsilí, BSW, v Německu ztratila pel »nové cesty« a v současnosti je její místní popularita celostátně do 4 % a bez jakékoliv dynamiky. Na tom se tedy nedá stavět. Pak je otázka, co vlastně zbývá.

Jak na novou situaci reagovaly evropské levicové struktury?

Otevřeně řečeno, nelze nalézt žádné relevantní vyjádření. Pokud je autorovi známo, europoslankyně podepsala, jako každý rok, souhlas s čerpáním unijních peněz pro jednu stranu, v tomto případě jako vždy pro stranu Evropská levice. Zdá se, že tato strana byla krokem K. Konečné směrem k Patriotům rozčarována. Její předseda zaslal europoslankyni e-mail, ve kterém uvedl, že nevidí možnost další spolupráce. Důvodem je, že tato frakce »sdružuje nejextrémnější strany a postavy krajní pravice«. Dále uvádí, že Evropská levice (strana) je založena na sjednocení všech sil proti útoku extrémní pravice na demokracii. Výsledkem (známým) zatím je, že tato strana odmítla přijmout podpis europoslankyně, kterým získala právo na určitou částku z rozpočtu EU. Není úplně jasné, zda to najde jakoukoli odezvu mezi evropskými levičáky, kromě toho, že tato strana bude mít o něco méně prostředků na svou činnost. Levice i v EP přitom dlouhodobě nijak prostředky na svoji činnost neoplývá. Bylo by dobré očekávat, že by se mělo v rámci strany Evropská levice i levice v Evropě diskutovat o tom, jaký je strategický cíl levicových sil a k čemu by měly a chtěly směřovat. A které cesty k tomuto cíli jsou akceptovatelné v celé evropské levici, ale i v jednotlivých národních a regionálních levicích? Zároveň by se měli evropští levičáci zamyslet nad tím, co vedlo k rozštěpení a jaký je současný přínos rozštěpení radikálnějších evropských sil sdružených ve frakci The Left po volbách na dvě větve – Evropská levicová aliance pro člověka a planetu (ELA) a již zmíněná strana Evropská levice. První se deklaruje svým směřováním k »demokratickému socialismu, ekosocialismu, zelené politice, feminismu a antineoliberalismu«. Strana se explicitně vymezuje proti zapojení klasických komunistických stran. Druhá z rozštěpených levicových struktur, strana Evropská levice (EL) je »sdružením demokratických socialistických a komunistických politických stran v Evropské unii a dalších evropských zemích«. Je vidět, že mezi těmito subjekty jsou některé rozdíly, například geograficky první ze jmenovaných působí spíše v severní části Evropy, zatímco druhá strana nemá programově zakotvený antikomunismus. Strana EL nicméně ve své vnitřní struktuře se dělí na komunistické a nekomunistické subjekty. Programově se ELA blíží k formě, kterou ve druhé polovině minulého století prosazovala tradiční sociální demokracie, tzv. »stát blahobytu«. EL hledá, jak navázat na radikální tradice levice v Evropě včetně různých forem marxismu. Některé z jejích členských stran mají za sebou velmi úspěšnou marxistickou historii i v hledání dalšího pokračování marxistické teorie i praxe (například přes tzv. eurokomunismus, koncepce historického kompromisu v Itálii, španělské komunistické tradice a podobně). Proto jen obtížně může pominout »komunistickou« přinejmenším historii, když ne i současnou politickou praxi některých jejích členských (pozorovatelských) organizací. Z různých, nejspíše pragmatických důvodů žádný z relevantních levicových subjektů v EU státech nehovoří o tom, jak si představuje transformaci stávajícího neoliberálního kapitalismu. Lze jen s nostalgií vzpomenout například na pařížský kongres této strany, který měl heslo: »Jiná Evropa je možná«. Sledujeme-li současnou realitu, nelze si nevzpomenout na satiru J. Haška – Strana mírného pokroku v mezích zákona.

Jaká je vlastně současná evropská levicová strategie?

Zdá se, že je skutečně »v mezích zákona«. Problémem je, že pro určité části evropské populace je to, co předvádí levice, málo, a hledají jiné cesty. Někde, jako v ČR, je to stále větší důraz na tzv. národní zájmy jako záchranu před »temnou« budoucností i u subjektů, které sice mávají českou vlajkou, ale zároveň ani náhodou nezpochybňují kapitalistické neoliberální uspořádání. Jinde, třeba ve Francii, se domnívají, že cesta vede přes uliční střety s vládní mocí a že jen takto lze realizovat změny, po kterých volají. V Německu, soustavnou a dlouhodobou politikou proti radikální pravici, došlo k nárůstu podpory AfD v celém státě z necelých 13 % volebního výsledku v roce 2017 na současných 30 % celkové podpory, přičemž na německém »Východě« to nemá daleko k polovině obyvatelstva. To již není nějaký dočasný politický exces, který je jen malým kazem na tváři německé demokracie, ale vyústění dlouhodobého procesu, ve kterém ani levicové struktury nijak výrazně nezazářily. Vzpomeňme, jak Die Linke nedávno »utekla hrobníkovi z lopaty« a v poslední chvíli obrátila trend a zachránila se v Bundestagu. Proč o tom všem mluvit v souvislosti s »Kauzou KK«? Protože se levice nepohybuje v politickém vzduchoprázdnu. Že evropské levicové struktury a jejich představitelé to mnohdy takto vidí, vede jen k tomu, že vznikají menší nebo větší konflikty (mnohdy spíše nad margináliemi), ve výsledku to ovšem vyústí v stále slabším levicovém hlasu. Kde totiž není viditelná levicová nabídka, pak se část občanů poptává jinde.

Pokud Kateřina Konečná deklarovala, že chce v nových (v podstatě jakýchkoliv) EU strukturách realizovat program STAČILO!, pak to lze číst tak, že hlavně hledá možnost »uplatnit se« v EP s tím, k čemu se hlásí (program STAČILO! /sic/) bez ohledu na, řekněme, celoevropské levicové souvislosti. Také to ale ukazuje, jak stávající levicové evropské struktury přehlížejí objektivní odlišnosti mezi jednotlivými regiony a státy. Jejich historické zkušenosti a odlišné podmínky socializace jejich občanů. To dosvědčuje i stále přetrvávající rozdíl mezi německým Východem a Západem s podtextem u mnohých interpretátorů, že »Východ« zatím nedorostl »Západu«.

Jenže jak se evropský »Východ« stává větší a větší součástí EU, pak to vede k tomu, že levice slábne (absolutně i relativně) a dlouhodobě stávající tradiční levicové struktury v nových teritoriích nenalézají významnější partnery s vyšší relevancí v tamní místní politice. Letos bylo možné si připomenout výročí dvou úmrtí. Je to deset let, kdy zemřel komunistický funkcionář, člen Evropského parlamentu a marxistický teoretik Miloslav Ransdorf, a jen několik týdnů po něm i Elisabetha Gautierová, francouzská marxistka, členka komunistické strany, která byla rakouského původu a považovala se za Evropanku. Bylo by velmi zajímavé vědět, jak by stav levice v současné Evropě hodnotili. Elisabeth Gautierová po krizi 2008 napsala: »Levice se proti extrémní pravici musí rozhodně postavit, zejména všude tam, kde se rozvíjejí nacionalistické, xenofobní a rasistické tendence. Rozhodující však bude, zda je možné nejen zorganizovat odpor proti dynamice radikální pravice, ale také vypracovat nové, kreativní odpovědi na otázku, zda může mít politika pozitivní vliv. V tomto ohledu čelí všechny sociální síly levice mimořádně složité výzvě. Chce-li levice vytvořit novou politickou dynamiku, s novou ambicí, musí čelit demobilizaci svých potenciálních voličů, a zejména těch, které krize zasáhla nejvíce, a proto musí vypracovat koncepci, jak překonat bezuzdný kapitalismus.« To první se mnohým levicovým strukturám vcelku daří. Je ovšem pravda, že především verbálně. Trvale a intenzivně je slyšet kritiku extrémní pravice, tvrdá slova na obranu demokracie proti »fašismu«. Tuto pozici je možno vidět i na mnoha demonstracích. A to je vše.

Proč? Protože proti tomu nestojí uvěřitelná levicová politika zaměřená na »lidi práce«, na jejich každodenní starosti o zajištění přiměřeného života a pocit, že žijí spravedlivý život, ve kterém si společnost dobře rozděluje vytvořené bohatství. Vezmeme-li francouzskou realitu, pak v posledních prezidentských volbách (2022) získala Marine Le Pen od dělníků nejvíce hlasů ze všech relevantních stran (35 – 55 %) a i v současné prezidentské kampani dělníci nejvíce podporují právě Marine Le Pen. Její politické uskupení je součástí evropské frakce Patrioti. AI říká, že dlouhodobým trendem je podpora dělníků a manuálně pracujících národním stranám sdruženým v Patrioti pro Evropu. Sarkasticky řečeno, členství komunistky Kateřiny Konečné je z pohledu francouzské reality v této frakci plně odpovídající. Je spíš otázkou, jak takovou »dělnickou« podporu stráví další čeští zástupci – Motoristé a ANO. Možná, že jejich představitele u nás uvidíme i v montérkách. Ačkoliv dělníci tyto strany masivně volí, řada analýz a zpráv upozorňuje na rozpor mezi jejich rétorikou a reálnými činy. Uvedené sociální skupiny ale nejspíše nemají pocit, že tento rozpor je výraznější než obdobné rozpory mezi slovy a činy u jiných (i »demokratických levicových«) stran. Tak proč nezkusit něco jiného?

Zpět do českých vod

Kateřina Konečná uvedla, že chce nadále prosazovat v EP politiku, za kterou kandidovala. Přece jen by bylo dobré to poněkud upřesnit. V evropských volbách byla poprvé představena volební strana STAČILO!, ale fakticky kandidovala současná europoslankyně za volební stranu KSČM jako členka této strany. Samozřejmě, že taktika v takovém typu voleb, jako jsou ty evropské, vyžaduje oslovit co nejširší spektrum potenciálních voličů. To se nejspíše odzrcadlilo i ve formulaci povolebního programu STAČILO! pro toto funkční období EP. Je třeba konstatovat, že připomíná také »soupis možného«. Určitě by tam někteří našli i »levicovost«, ale že by zrovna burcoval k tomu »změníme Evropu«, tak to ani náhodou. Je to stejně »revoluční a levicové« jako programatika frakce The Left. Aby bylo správně pochopeno, nejde o střílení z Aurory ani o volání k nástupu na barikády. Ale o to, co hledají levicoví voliči. Vizi, která překročí meze mírného pokroku v mezích zákona směrem k sociálně spravedlivé společnosti, kde »…svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech«. Podívejme se o několik řádků zpět, co před patnácti lety napsala Elisabeth Gautierová! To, co vidíme dnes, není ani nová dynamika, ani nová koncepce, jak překonat bezuzdný kapitalismus. Možná shodou okolností jen den před prohlášením Kateřiny Konečné publikovalo STAČILO! povolební hodnocení a výzvu. Tento dokument koncentrovaně ukazuje, jak je toto hnutí ideově neukotvené a bez orientace do budoucna. V závěrečné pasáži vzývá K. Konečnou, aby formálně do hnutí vstoupila a co více, ujala se kormidla. Pokud je skutečností, že by koalice plnila své předvolební sliby, pak by STAČILO! přímo předlo spokojeností. Pak asi bylo dobře, že řada jejich voličů (ne moc bytostně levicových) si nebyla jistá budoucím směřováním hnutí a raději dali pro »jistotu« hlas buď ANO nebo SPD. Nyní to vypadá, že STAČILO! levicovost již téměř nedeklaruje (nebo nepředstírá?). Zdá se, že zůstává jen česká vlajka.

Snad jen k připomenutí, programatika hnutí STAČILO! vycházela, nebo hnutí deklarovalo, že integruje programové prolínání programů KSČM a SOCDEM s přihlédnutím i k programům dalších výrazně menších partnerů a složek hnutí. Připomínalo se, že jde o tvorbu relativně široké levicové platformy bez toho, aby byl jeden směr výrazně preferován. Jestli si autoři dnešního provolání zanalyzovali výsledky parlamentních voleb, pak jim musí být jasné, že těžiště obdržených hlasů bylo od levicových (sic) původně komunistických voličů a nezanedbatelnou část přinesli i voliči původně SOCDEM. V provolání se píše, že (hnutí) »…chtěli vládě ustoupit z cesty, aby mohla svůj program co nejdříve realizovat«. Nyní by se chtělo říci, že by možná měli zvážit, že ustoupí z cesty levicovým silám, které chtějí formulovat svůj program a postupně ho realizovat. Kdo jsou tyto síly?

Budoucnost levice

Nesnadno se jmenovitě identifikují, ale určitě jsou to síly jak u komunistů, tak u sociálních demokratů, které se dívají dopředu, skupiny relativně mladých levicových aktivistů, kteří jsou vzdělaní a mají elán s levicí jít stejnou cestou, intelektuálové i »dělníci na vinici«, kteří chtějí mít někde na obzoru vizi, ke které směřují. Zároveň ale jsou vlevo i uskupení, která se řídí spíše zásadou »čím hůř, tím lépe«. V této cílové vizi musí být místo pro radikální marxismus, pro sociál demokratismus, pro překonání nepřekročitelných hranic »mírného pokroku«, pro pochopení rozporů současné epochy, pro různé formy socialismu s předponami eko- či kyber-. Také demokratický socialismus nebo anarchokomunismus s důrazem na komunity a mnoho dalších forem a typů by tam mělo být. Pokud k tomu nedojde, šance pro levici se ještě sníží. Každý bude mít svou malou a jedinou pravdu, ale nebude mít »své voliče«. V takto koncipované levicové krajině nemůže dominovat takzvaný »národní zájem«, kterému se pak podřídí vše, i nutnost překonání sociálních limitů soudobého kapitalismu.

Proto bude zajímavé, jaké místo si najde nebo bude hledat jedna ze současně nejvýraznějších a nejviditelnějších tváří české levice, Kateřina Konečná, která právě opustila KSČM rozvázáním svého členství s daleko méně jednoznačným příslibem další spolupráce. Její členství nebo nečlenství v KSČM není klíčové; daleko důležitější jsou ideová spřízněnost nebo rozpory, které jsou v pozadí. Chce-li Kateřina Konečná zůstat českou levicovou političkou, asi bude muset relativně rychle a jednoznačněji představit širší veřejnosti, jak si představuje svou další politickou pouť. Ono by se docela dobře mohlo stát, že by nakonec mohla bloudit jako Ahasver po české politické krajině bez zástupu svých učedníků, následovníků, a hlavně dostatku voličů. Zda zůstane na lodi levice nebo popluje někam jinam. Je dobře, že tato drobná česká levicová katarze nastala právě teď. Bude více času situaci hlouběji posoudit, a pokud jednotlivé levicové subjekty budou schopny překonat některé své »mentální« limity a začnou přemýšlet a jednat »jinak«, pak na to budou mít prostor. Uvidíme, na koho se zapomene a kdo v blízké budoucnosti naopak bude v čele zástupů a jak početné budou tyto zástupy.

Jiří Málek