O návratu do extraligy po devíti letech v zahraničí měl brankář Jakub Kovář jasno dlouho dopředu a v dresu Sparty se bude snažit o první triumf v kariéře. Blízko mu byl v minulé sezoně, ale s Curychem podlehl ve finále Zugu v souboji i s bratrem Janem 3:4 na zápasy, přestože jeho tým vedl už 3:0. V Praze se těší na spolupráci s novým koučem Pavlem Paterou, jehož obdivoval už jako hráče zlaté české generace.
Kovář se dohodl se Spartou už na začátku kalendářního roku, působení v Česku řešil kvůli rodině. »Je příjemné, že jsem v červenci nemusel balit kufry a nikam odjíždět. Za roky, co jsem z extraligy zmizel, spousta kluků s hokejem skončila nebo šli do zahraničí. Extraliga je teď úplně jiná, než když jsem z ní odcházel. Poznávám kluky, které vůbec neznám. Čeká mě dost zvykání,« řekl Kovář.
Roli v uzavření kapitoly zahraničních štací hrál hlavně fakt, že šestiletý syn Tobin jde do školy. »Takhle už jsem to měl v hlavě připravené poslední roky. V posledním angažmá v Curychu se mi sice líbilo, ale se Spartou jsem byl v kontaktu už delší dobu a můj návrat vyšel ideálně v době, kdy v únoru sháněla gólmana pro další sezonu. Vždycky jsem chtěl mít o práci jasno dlouho dopředu, abych předešel tomu, že v květnu nebo červnu nevím, kde podepíšu,« uvedl.
Hodně se těšil do Sparty na nového kouče Pateru. »Hokeji rozumí jako málokdo, má toho sakra odehráno, navíc s velkými úspěchy. Ví, co je třeba a jeho pohled na hokej se mi líbí. Věřím, že bude mít klid na práci, my mu to budeme vracet a sezona skončí úspěšně,« přál si.
S bratrem si na Pateru a jeho letitého parťáka Martina Procházku, dalšího čtyřnásobného mistra světa a olympijského vítěze z Nagana, jako malí hráli. »Já byl Martin Procházka, brácha zase Patýs, víc to rozdával. Mně se zase vždycky líbila Martinova klička do bekhendu, s tou jsem bráchu vždycky trápil, protože my jsme si role většinou měnili, takže já útočil a brácha stál v bráně. P+P bylo celé naše dětství,« usmíval se Kovář.
Loni na začátku sezony stihl za Jekatěrinburg v KHL jediný zápas a vyřadily ho potíže s kolenem. Dokonce zvažoval konec kariéry. »Noha mě fakt bolela. Když jsem na začátku září odchytal ten jediný zápas, měl jsem koleno jak fotbalový míč. Šíleně mi oteklo, nemohl jsem s ním hýbat, v noci jsem se bolestí nevyspal. Byl jsem rozhodnutý, že je to konec,« vzpomínal Kovář.
Nakonec se dal dohromady a od druhé poloviny prosince si mohl užívat úspěšný konec ročníku v Curychu. »Když noha splaskla, objel jsem pár doktorů a fyzioterapeutů, kteří mi udělali další rezonance a CT vyšetření. Většina z nich mi řekla, že by se s tím ještě dalo něco dělat. Tak jsem tomu ještě dal šanci, dostal jsem do kolene snad 30 různých injekcí, objel jsem půlku Evropy za lidmi kvůli různým tréninkům. Utratil jsem sice spoustu peněz, ale vrátil jsem se,« konstatoval.
Konec? Snad už je klid!
V sezoně 2018/19 se zase Kovář potýkal se zánětem v noze. »Tenkrát jsem taky málem s hokejem skončil. Hrozilo, že mi budou muset amputovat prst na noze. Taky to vypadalo na dlouhou pauzu, ne-li konec. Snad už mám všechno špatné za sebou a bude klid,« doplnil.
Kvůli kolenu musel oželet svůj oblíbený fotbal. »Samozřejmě na ledě se může stát cokoliv, ale to může potkat kohokoliv i se zdravým kolenem. Spíš se o něj bojím mimo led, při hokeji už znám své tělo a všechny pohyby. Jsem obrovský milovník fotbalu, dřív jsem vždycky po konci sezony v Rusku šel hrát doma okresní přebor. To už ale padlo. Kdybych si dneska vzal kopačky a šel v nich devadesát minut běhat, měl bych druhý den nohu jak balon a týden bych nemohl na led,« přiznal.
Bratr Jan, který o víkendu získal ocenění pro nejužitečnějšího hráče play off švýcarské ligy, si jej přes léto po vyhraném finále nedobíral. »Naštěstí jsme se moc neviděli. Moc mi to nepředhazuje, naopak mi celé léto posílá články, kde o mě psali a chválili. Spíš je pyšný, jakou stopu jsem ve Švýcarsku zanechal, když zpočátku nikdo nevěděl, co ode mě můžou čekat. Bráchovi bylo trošku líto, že jsem se rozhodl vrátit do Česka, ale chápe to,« uvedl Kovář, který byl mezi triem kandidátů v anketě o nejlepšího brankáře sezony.
Promarněné dobře rozehrané finále se podle něj těžko komentuje. »Lidi se mě strašně rádi ptají, co bych k tomu řekl, ale ono moc není co. Ve finále jsme odehráli sedm úplně vyrovnaných zápasů, štěstí se ale na konci přiklonilo na jednu stranu. Bylo to jako houpačka, na které sedí jeden tlustý a druhý hubený. A ten tlustý se v půlce hry rozhodl vlézt na druhou stranu,« dodal Kovář.
(čtk)