»Češi v restauracích škudlí,« nese se již delší dobu internetem i ostatními médii. Já jsem do restaurací přestal chodit na jídlo před drahným časem. Ne že bych na to vysloveně neměl, ale nešel bych tam, ani kdyby mně na nějaké té tisícikoruně nezáleželo. Z prostého důvodu. Za cenu jednoho hospodského obědu uvařím doma čtyři takové. Chápu majitele stravovacích zařízení, že nájem je drahý (pokud nejsou ve svém), a hlavně elektřina a plyn, a rovněž suroviny nejsou za babku. Jenže…
Budu teď mluvit o době před covidem. Cokoli jste si v restauraci dali, bylo silně předražené. Zvláště ve větších městech. Nazval bych to bezohledných útokem na naše peněženky. Taky jsem u jednoho veřejného kluziště v Praze viděl prodávat dvě deci čaje za 60 korun. V pitomém stánku… Co se pak asi muselo dít v restauracích!? Rozumím tomu, že takový oběd bude vždycky dražší, než když si ho uvařím doma. To je jasné. Ovšem mezi slovy »dražší« a »předražený« je sakra rozdíl. Neříkám, že všichni, to určitě ne, ale hodně hospodských tento rozdíl přestalo dávno vnímat a šlapalo do pedálů jako Peter Sagan v časovce na Tour de France. Urvat z každého zákazníka co nejvíce a propustit ho s peněženkou vyždímanou jako ze sušičky. A to už se nebavím o hrocení zisku na úkor kvality daného pokrmu. Zase neházím všechny do jednoho pytle, ale každý z nás o tom víme své.
Teď pláčou, a NEJVÍCE přirozeně ti, kteří nás NEJVÍCE ždímali. Nedávno mně vyprávěl letitý kamarád o jeho kamarádovi, majiteli restaurace na pražském Staroměstském náměstí. Ten mu plakal na rameno, jak je v koních, už někdy zkraje dubna 2020, tzn. krátce po prvních covidových restrikcích. »Ty vole, na co zrovna ty si stěžuješ, však jste prodávali svíčkovou za šest stovek a mně vykládáš, že jsi bez peněz a že pomalu krachuješ. Do čeho jste ty prachy cpali, že po dvou týdnech, co jsi musel zavřít, tady brečíš, jaký jsi chudák a jak Tě stát okrádá,« převykládal mně onu rozmluvu se svým kamarádem můj kamarád. O tom to je.
Z mnoha takových zařízení se stalo rýžoviště, oděno do mafiánského hávu a s daňovými přiznáními, které snad ani nechci vidět. K tomu častokrát strávník ani nevěděl, co jí a nezřídka se divil, proč následně tráví svůj volný čas v pokleku u záchodové mísy.
Viděl bych to tak, že lidé se do restaurací v takovém počtu již nevrátí. Jistě ne do těch, které v nich v prvé řadě spatřovaly dravý zdroj svých příjmů. A ten titulek, vzatý z internetu, není úplně výstižný. Se škudlením nemá nic společného. Spíše s procitnutím, které nastalá situace umocnila. Mít stále hlouběji do kapsy a ještě se nechat okrádat, to se, jak vidno, přestává líbit i jindy netečným Čechům, Moravanům a Slezanům.
Pavel Votruba