Bubínek, regenschori, brambůrky a amolety. To vše stálo u začátku kariéry Petra Hanniga

Když se řekne Lucie Bílá, Vítězslav Vávra, Stanislav Procházka nebo Jakub Smolík, možná se většině z vás vybaví, co mají společného. Ano, je to hitmaker Petr Hannig, který stál u jejich začátků. Proto dnes nebudeme hovořit o politice, ale právě jen o muzice.

Začneme otázkou, kterou jste určitě nikdy nedostal: Jak se Petr Hannig dostal k muzice?

To není tak úplně nezajímavá otázka. Pocházím z Ústí nad Labem. Narodil jsem se v Neštěmicích, ale jenom půl roku jsem tam žil, pak jsem žil v Krásném Březně v Matiční ulici. V dětství tam byla jiná skladba obyvatelstva, naprosto čistá, to tam bylo nádherné. A tam se totiž i za války mluvilo česky, to byla ta česká menšina v tehdy německém městě Aussig, i před válkou a za války se stále mluvilo česky. Byly tam české kapely dechovky a já jako malý čtyřletý kluk jsem chodil za tou dechovkou a hrál jsem na plechový bubínek, muzikanti mě vzali potom do Českého domu a dali přede mne velké pivo. Já jsem se ztratil mamince a maminka mě hledala a říkali jí: »Heleďte, muzikanti jsou v Českém domě, tam bude Péťa taky.«

Máte muziku v rodině?

Nemáme, ale naši mi zpívali od kolébky. A já jsem prý potom, když už jsem uměl mluvit, říkal, že chci taky zpívat dvakrát, jako dvojhlasně. Pak jsem se začal učit na harmoniku, na akordeon a měl jsem obrovské štěstí, že jsem chodil k paní učitelce, kterou to moc nebavilo, ona štrikovala a nedávala mi hrát etudy, ale aby měla ode mě pokoj, tak mi dávala rovnou písničky, takže já jsem už v osmi letech uměl hrát Valdaufovu Až si jinou budeš brát. Já jsem takový manažerský typ, už jako dítě jsem hrál na svatbách za peníze a obvykle jsem ji hrával a nechápal jsem, proč se lidi tak smějou.

A potom, protože mám odmalinka strašně rád kostely, i když tatínek byl zapřisáhlý antiklerik, věřil v Boha, ale nesnášel faráře, protože měl nějakou rozepři s farářem jako dítě za první republiky, ale mně se to strašně líbilo, ten kostel, tak jsem tam chodil sám nejdřív tajně, pak mě tam maminka vodila ministrovat. A tam byl výborný mladý farář Karel Qualizza, krásný chlapík, všechny ženský byly do něho zamilovaný. A ten učil mého kamaráda, volyňského Čecha Láďu Proška na harmonium, ale jeho to prostě nebavilo, a já jsem vždycky s Láďou chodil a vždycky to, co měl Láďa zahrát, jsem zahrál já, a tak pan farář začal učit mě.

Od varhan tedy vedla cesta ke klávesám, od nichž vás znám?

Ano, ve 12 letech jsem začal, potom se mě ujal a zadarmo učil profesor Karel Hron v tom velkém ústeckém kostele s tou šikmou věží (kostel Nanebevzetí Panny Marie – pozn. autora). Tam mě učil a já jsem občas za něho zaskakoval na ty varhany. A on mě učil už kontrapunkt a harmonii, čili skladbu, ze začátku jsem v podstatě od 12 let potom taky hrál na varhany při mší, čili už za to jsem měl taky malý honoráře. Měl jsem třeba tři sta korun za měsíc za hraní na Mojžíři a okolních kostelech a za to jsem si ušetřil na vlastní klavír, protože naši neměli peníze, my jsme z chudé rodiny.

Byl jsem varhaník regenschori a naštěstí tam jsem měl dobrého faráře v Mojžíři, který nádherně zpíval, ten se jmenoval Otakar Moc a stavěl hrady na zahradě. My jsme zpívali dvakrát, jak říkám, dvojhlasně, on od toho oltáře a já zezadu od varhan.

I když hudba byla vaším hlavním zájmem, absolvoval jste obor umělecký kovář a zámečník na umělecko-průmyslové škole v Turnově a pracoval jako umělecký zámečník v Ústředí uměleckých řemesel v Praze. Kdy jste se »vrátil« k hudbě?

Vedl jsem při tom dětský pěvecký sbor školy v Jindřišské ulici a dostal se na Státní konzervatoř, kde jsem studoval v letech 1965–73 – s přestávkou 1968–69, kdy jsem pobýval v Anglii – hru na varhany u Miroslava Kampelsheimera a Jaroslava Vodrážky, skladbu u Františka Kovaříčka a Jana Zdeňka Bartoše, dirigování u Františka Vajnara a Libora Hlaváčka. Později jsem absolvoval studium skladby na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze (1973–78) u Václava Dobiáše a pak Jiřího Dvořáčka, a absolvoval Symfonií pro tři syntezátory a velký orchestr.

Ten pobyt v Anglii mě zajímá, můžete ho přiblížit?

V době, když jsem byl ve třetím ročníku nebo končil třetí ročník, to byl rok osmašedesát, a já vždycky jezdil stopem v létě někam, vždycky jsem zajel do Norimberku a tam jsem pracoval na překladišti a vydělal nějaký marky a potom jsem jel dál do Švédska nebo kamkoliv, kde jsem si zařídil víza, no a v srpnu, jedenadvacátého, jsem byl v Anglii, respektive ve Skotsku u jedné kamarádky v Aberdeenu a tam jsem se dozvěděl, co se stalo. Tak jsem se rozhodl tam zůstat, vrátil jsem se do Londýna a tam se mě chtěl zmocnit takový ten lovec mozků, nějaký německý producent Berger, a chtěl, abych mu podepsal doživotní smlouvu, že všechno, co složím, bude pro jejich nakladatelství. A já už jsem znal Čechoslováka Dežo Hofmana ze Žiliny, který byl slavný londýnský fotograf, třeba fotka na albu Beatles Twist and Shout je jeho dílo. Ten mi řekl: »Hele, okamžitě od toho Němce uteč, tohle nesmíš.«

Já jsem u toho Němce nejdřív i bydlel, tak jsem se odstěhoval jinam a získal jsem práci, nejdřív u pana Krauseho, což byl velkopekař z Ústí, který jako Žid utekl před nacisty. On vymyslel bramborové lupínky, to byla velká věc tenkrát, ale neuměl za ta léta vůbec anglicky, uměl jen německy a já umím německy perfektně. Tak jsem se s ním vždycky bavil německy a dělal jsem tam ty brambůrky, jenže tam byli samí černoši, navíc majitel Žid a já jsem se s ním bavil nějakou řečí, které oni nerozuměli… Tehdy byly sbírky na Čechoslováky a já dostal nádherný černý kabát a oni mi tam ty černoši vypálili židovskou hvězdu, tak jsem řekl, musím pryč, to nejde, to je nebezpečný. Já jsem vůbec nevěděl, že existuje něco jako antisemitismus, navíc od černochů, a přitom já ani nejsem Žid…

Tak jsem šel dělat do kavárny, kde měl pan Dežo Hofman nahoře studio, v přízemí byla kavárna a pod tím bylo ještě hudební nahrávací studio. A v té kavárně jsem myl nádobí a dělal jsem tam amolety a ty mně udělaly vlastně slavným.

Amolety???

Ano, protože Angličani mají všechno takové bledé, jenže já jsem je dělal, jak jsem to znal z domova, ale majitelka mi pořád říkala: »Naučte se už dělat ty amolety pořádně, anglicky!« Jednou se stavil v kavárně z ateliéru Dežo Hofmana na kafe Tom Springfield, nejbohatší skladatel Spojeného království, a objednal si i tu amoletu. Když jí ochutnal, zavolal si majitelku a ptal se, kdo to dělal. Ona se začala omlouvat, že to dělá nějaký mladý československý hudební skladatel a že to ještě neumí. On naopak chválil, že přesně tak mu je dělal za války nějaký Polák. Nechal si mě zavolat a nabídl mi místo hudebního tajemníka. Tak jsem odešel, a místo v Soho jsem pak pracoval v Chelsea, zároveň jsem dělal varhaníka v Portobello Road Church.

Tak jsem se seznámil a spolupracoval se skutečnými legendami – Ringo Star, Dusty Springfield, Tom Springfield (New Seakers), Bobie Gentry a skladatel John Cameron. Líbila se jim moje schopnost psát nejenom pro beatové skupiny, ale i pro symfonický orchestr. Měl jsem krásné bydlení, s kamarádem Čechem Františkem Peringerem jsme si koupili objetý rolls royce. A s tím jsme dělali dojem 🙂 . To jsem mu tam nechal, protože Gustáv Husák tehdy dal na vědomí, že kdo se nevrátí do 30. října, už se nikdy nevrátí, a já jsem vlastenec, když jsem v Londýně poslouchal třeba Lidice od Bohuslava Martinů, tak jsem brečel dojetím.

Co tedy bylo po návratu do Československa?

Už před tím odjezdem jsem měl orchestr Pastýři od roku 1966, kde hrál na baskytaru Karel Vágner. Ten vždycky říká, že jsem byl jeho prvním kapelníkem, hráli tam velké hudební hvězdy, třeba Mirek Kejmar na trubku, Zdeněk Hebda na hoboj. Byl to takový jakoby symfonický rock nebo pop symfonický. V netradičním obsazení se uplatnily zobcové flétny, fagot, hoboj, v souboru hráli mimo jiné Jiří Hodan, Josef Vejvoda, zpívali Karel Bláha, Petra Černocká, Lilka Ročáková, Jitka Zelenková, v repertoáru byly mimo jiné moje skladby Když se soumrakem chladne den, Mozartův spinet, Ovečka, Sun sun.

Po návratu z Anglie mně oslovil Jan Aleš Vaculík, manžel a tehdejší manažer Petry Černocké, a soubor obnovil činnost jako doprovodná skupina Petry Černocké. Ta díky mně začala zpívat pop v roce 1966, studovala vážnou hudbu. V roce 1972 jsem měl absolventský koncert, zaskakoval za mě v kapele Zdeněk Merta, no a Petra se do něj zakoukala a byl jsem »druhej«, veškeré moje zásluhy šly do háje.

A začala další etapa…

Už předtím jsem současně aranžoval a komponoval pro Josefa Laufra, pro Věru Špinarovou jsem napsal na její první singl písničku Domů mířím, venku svítá. Tak jsem potom dal dohromady kapelu, se kterou zpíval indonéský zpěvák Rony Marton Hastrmane tatrmane melou, to ještě napsal Zdeněk Merta… A začínala tam Jana Kratochvílová, jenže na jeden koncert přišel Pepa Laufer, odvedl si ji a už nikdy nepřišla 🙂 .

V roce 1973 jsem působil jako hudebník více než půl roku ve Francii, ale z Akademie mi vzkázali, že když do 1. listopadu nenastoupím, tak už nenastoupím nikdy. Tak jsem se vrátil na Akademii.

Mezitím jsem měl ještě různě sestavenou kapelu, kde hrál na basu Ondřej Soukup. Teprve pak šel k Výběru a ke Gottovi. Pak Franta Ringo Čech ukradl Karlu Šípovi z Faraonu Jirku Schellingera, Šíp kapelu rozpustil a celý Faraon přešel ke mně a začala fungovat Skupina Petra Hanniga (pak Maximum Petra Hanniga), která vystupovala (posílená o smyčcové kvarteto) s Hanou Hegerovou. S Jiřím Helekalem uskutečnila zájezd do Bulharska a SSSR, doprovázela Stanislava Procházku ml. (pro něj jsem napsal písničky Celá škola už to ví a Maturitní léto – úspěch na Děčínské kotvě 1983); s formací absolvovala své pěvecké začátky herečka Lenka Kořínková a svá první vystoupení Jiří Wimmer. Od roku 1975 ve skupině působil stále populárnější Vítězslav Vávra (jeho popularita byla největší v letech 1979–83), pro nějž jsem napsal hitové písničky Citrónová holka, Dívka z heřmánkové návsi, Já chci s tvými ústy spát, Město jako ponorka a s nímž jsme nahráli celkem čtyři LP; spolupráce byla uzavřena účastí na Bratislavské lyře 1983 s písničkami Správné holky, hlaste se a Pamětník.

A jsme někde v roce 1985 u jména Hana Zaňáková…

Ano, tam se do toho »zamotala« Lucie Bílá. Protože jsem usoudil, že je nutné jí vymyslet pseudonym, jiné, umělecké, jméno. Tou dobou jsme měli, já i Standa, malé děti a o víkendech jsme nehráli, ale naše technika i s autobusem jezdila po bigbítových tancovačkách. Jeden z autobusáků mi říkal, že v kapele Rock Automat zpívá nějaká Hana Z a má hlas tak silný, že padají lustry. Já po tom, co nám »provedla« Lenka Kořínková, když začala chodit s basákem a pak spolu utekli do Austrálie, což kapelu na chvíli paralyzovalo, řekl, že mi ženská do kapely nesmí.

S tím autobusákem jsem se, už nevím proč, vsadil o láhev whisky. V letech 1974–89 jsem působil jako redaktor, redigoval populární hudební pořad Rytmus – pohledy do světa populární hudby a později jako dramaturg pro tzv. malé žánry v Československém rozhlase v Praze. Jednou mi volají z vrátnice, čekal tam na mě ten autobusák a řekl mi: »Tak jí tady pro Tebe mám!« Já myslel, že tu láhev, tak jsem tam šel – a ona tam stála, budoucí Lucka Bílá.

Ale nakonec jsme se domluvili, napsal jsem pro ni první úspěšné tituly Horší než kluk, Mně se stýská, a hlavně Neposlušné tenisky a byl jsem autorem většiny skladeb na jejím prvním LP. Písničku To mi věř jsem napsal s tím, že ji bude zpívat ona, ale byla to reakce na to, když jsem se dozvěděl o smrti Petra Sepéšiho.

Později došlo ke třenicím v kapele, protože Standa Procházka byl do té doby hlavní hvězda a najednou se měl dělit o slávu s někým dalším. Nakonec došlo k odchodu obou a já vedl skupinu Robinson, doprovázející zpěváka Arnošta Pátka, s formací Maximum Petra Hanniga jsem doprovázel Jakuba Smolíka (ten uspěl zejména s titulem Až se ti bude jednou zdát), Martu Stravovou (s ní jsem nazpíval duet Domů k mámě), vystupoval jsem jako šansoniér s tituly Dávno tě znám, Kamaráde, dej si říct, Léta, Mám už dávno jinou, spolu se Smolíkem, Stravovou, Martinou Formanovou (ta nazpívala fotbalovou hymnu Sparty Dej gól) a obnovenou skupinou Maximum jsme připravili LP Láska na první pohled (1988).

Jedno jméno a období jste ale přeskočil úplně.

Netuším…

Michal Prokop a Framus 5…

No jo!!! To ještě souvisí s Pepou Lauferem. Jak jsem se vrátil z Londýna, tak Dežo Hofman, protože byl ve spojení s Bratislavskou lyrou a taky s Pragokoncertem, volal Lauferovi a ještě někomu, že jsem tam měl úspěch v tom Londýně, tak se hned Pepík na mě obrátil, abych mu napsal písničku. Tak jsem napsal s Petrem Radou Tvůj příchod a hlavně jsem pro něj aranžoval Noční příběh.

A na jednom mém koncertě v Domě umělců, kde jsem hrál mojí Fantazii pro varhany a orchestr, za mnou přišel Michal Prokop, že mají nějakou věc, kde napsal text Josef Kainar. A jestli bych se toho ujal, skladbu rozšířil a vytvořil aranžmá. Z těch pěti minut, co mi dali, jsem udělal 20 minut.

To jsem úplně zapomněl, to ano, Město Er, ale to byl rok 1970.

Právě, právě, říkám, že to jsme přeskočili. Přitom je to album, jež je pokládáno za jeden z milníků ve vývoji českého rocku pro hodnotu textů (Josef Kainar) a bohatost hudebních prostředků.

To byla práce skladatelská i dirigentská, to jsem dirigoval, dal jsem totiž dohromady symfoňák.

Dnes takoví ti chytráci, co »hodnotí« muziku, říkají, že za komunistů to byly jen čtyři stáje, ty všechno obsadily, všechny skoupily. Byl to Hannig, byl to Vágner, byl to Štaidl, byl to Janeček. Ale na druhou stranu, proč to nejde teď, proč teď neexistují takové velké kapely nebo velké projekty, kdy vystoupí jeden večer několik zpěváků?

No existují, ale v zahraničí, třeba u nás tady prostě kapitalismus v popmusic existoval už za socialismu, ne jako teď, kdy je to roztříštěný. To slyšíme tady v těch rádiích, kde hrají téměř výhradně angloamerickou muziku (ukazuje na reproduktor, který nám do rozhovoru celou dobu zasahoval). Prostě jsou to ty zahraniční firmy, kde to funguje tak, jako jsme fungovali my, a ty obsazují média, a tak dál. A tehdy se nedalo nic obsadit, to jenom prostě museli být kvalitní lidi pro kvalitní skladby. Kvalitní je to, co se prodává, to, co lidi nevracejí. Takhle jsem byl v Anglii vychovaný a prostě všechno, co jsem dělal, se prodávalo. A oni nadávají, že to je bolševický, to je právě ten kapitalismu a ta konkurence. Dnes se nasadí jedna věc a ta se hraje všude. A teď to mydlí na 60 stanicích. Všichni hrají to samé. Dřív něco jiného hrála Hvězda, něco jiného Praha, úplně jiného Vltava.

Určitě jsou i na naší současné hudební scéně nějaké, nechci říkat hvězdy, ale kvalitní zpěváci.

Ano jsou, mně se líbí hrozně Marek Ztracený, protože pracuje tak, jako my – profesionálně. On má teďka obrovský hit Má milá, to je retro jako ta 60. léta. Já jsem mu to říkal na akci OSA, on taky zná věci, které jsme dělali my, a líbí se mu.

Dnes chce každý zpívat nějaké synkopy, být džezový, rockový. Ale o to vůbec nejde. Jde o to udělat to tak, aby se to lidem líbilo. Teďka se mi vlastně líbí taky, jak zpívá Lucie Bílá, to Dobrý kafe, ona tam zpívá: »Už nechci řvát, chci radši zpívat, na hvězdy se dívat a dobrý kafe pít.« To je, jako kdyby řekla, že Hannig to dělal dobře, chci zase zpívat.

Teď zazněla velice zajímavá zkratka – OSA.

Ochranný svaz autorský, to je naprosto nutná věc. Pokud nebude OSA, tak to tady úplně všechno skončí, OSA drží skladatele, ale i interprety nad vodou. Prostě všichni od levice, od Pirátů do pravice, ODS, všichni jedou proti OSA. Jak já jsem proti Evropské unii, tak jediná věc, v čem je Evropská unie dobrá, že nepovolí, aby OSA byla zničena. To nejde, protože tady se prostě jedná o peníze pro ně a tím pádem i pro nás. Protože kdyby se zrušila OSA, tak je konec, tak už tu nevznikne nic.

Je to slovo do pranice, plno lidí řekne něco jiného.

Protože tomu nerozumí. Vím, jak třeba ty miliardáři jsou lakomí na halíř, tak když má nějakou provozovnu a hrají tam muziku, tak musí zaplatit, anebo to má vypnout a nehrát tam nic. I když by se mi líbilo, že by tam nehráli nic, třeba tady to ruší.

Pokud by nebyla OSA, není hudba. OSA, to není věc současný doby, OSA byla založena 1919. Československo bylo jednou ze zakládajících zemí, v každé zemi se jmenuje jinak, v Německu GEMA, na Slovensku SOZA, v Polsku ZAIKS, v Rakousku AUME, všude je to ale prostě jeden systém. OSA dokáže pomáhat, když je nejhůř, to se třeba málo ví, že za komunistů, když někdo byl zakázán, OSA mu dávala podporu, dokonce za protektorátu, pokud byl někdo židovský autor, dostávala ji jeho rodina, pokud nebyla také v koncentráku.

Ještě mě napadla taková jedna věc. Filmová muzika, nelákalo vás to někdy?

Jo, ale nedostal jsem se k tomu. To okupoval Láďa Štaidl 🙂 . A já bych jí psal dobře. Stejně jako bych psal dobře muzikály, ale nikdy to nikdo po mně nechtěl. Já jsem nikdy nepsal do šuplíku.

Může se někdy stát, že by se prosadila nějaká česká kapela, česká písnička, třeba v mezinárodní soutěži Eurovize?

Tady odsud se dostat ven, je zázrak. V nové době, kdy je vlastně monopolismus, ne. Dřív to šlo, prosadil se Karel Svoboda s Včelkou Májou. A předtím se prosadil Vacek, Vejvoda. Já říkám, že největší sebevražda český hudby je to, že se udělal po tom devadesátém roce frontální útok proti dechovce, protože dechovka je naše národní stříbro a nikdo ji tak neuměl, jako naši velcí čeští Mistři.

Zbyšek Kupský