Pražská Letná se opět stává dějištěm velkého politického divadla. Spolek Milion chvilek pro demokracii svolává občany pod hesly obrany demokracie, svobody a nezávislosti veřejnoprávních médií. Na první pohled vznešené cíle, ke kterým by snad nikdo soudný nemohl mít zásadní námitky. Jenže právě v politice platí, že za vznešenými hesly je třeba hledat skutečný obsah, za hlasitými prohlášeními skutečné argumenty a za demonstrativním rozhořčením také politické zájmy těch, kteří se snaží veřejné mínění formovat.
A právě zde začíná problém dnešní Letné. Nejde totiž pouze o Českou televizi a Český rozhlas. Jde o způsob, jakým část politického a mediálního prostředí chápe demokracii, jakým způsobem se staví k výsledkům voleb a především zda je ochotna přijmout skutečnost, že demokratická legitimita nevzniká na pódiu, nýbrž u volebních uren.
Demokracie není výsadou těch, kteří nejhlasitěji protestují
Demokracie je někdy v dnešní politické debatě redukována na velmi zvláštní představu. Pokud občané hlasují způsobem, který vyhovuje určitému politickému prostředí, je jejich rozhodnutí považováno za správné, legitimní a respektované. Jestliže však volby přinesou výsledek, který se tomuto prostředí nelíbí, začíná se hovořit o ohrožení demokracie, o nebezpečí autoritářství a o nutnosti mobilizovat občanskou společnost.
Takové pojetí demokracie je nejen nebezpečně zjednodušující, ale především hluboce nedemokratické. V demokratickém státě totiž neexistují občané první a druhé kategorie. Neexistují voliči, jejichž rozhodnutí je automaticky správné, a voliči, jejichž rozhodnutí musí být dodatečně vysvětlováno, zpochybňováno nebo dokonce morálně odsuzováno.
Každý občan má stejné volební právo. Každý hlas má stejnou hodnotu. A každý politický subjekt, který získá mandát v demokratických volbách, má právo svůj program prosazovat v mezích Ústavy a zákonů.
To samozřejmě neznamená, že vláda má neomezenou moc. Neznamená to, že opozice má mlčet. Neznamená to ani, že občané nemají právo protestovat. Znamená to pouze, že demokratická legitimita se nedá nahradit počtem lidí na náměstí.
Ani desetitisíce, ani statisíce demonstrantů nemohou samy o sobě anulovat volební výsledek. Stejně tak ovšem volební vítězství nemůže zbavit občany práva vládu kritizovat. To je základní demokratická rovnováha, kterou bychom měli respektovat bez ohledu na to, zda se nám aktuální politická situace líbí.
Veřejnoprávní média nejsou nedotknutelnou institucí
Hlavním tématem dnešní demonstrace je plánovaná změna financování České televize a Českého rozhlasu. Organizátoři protestu tvrdí, že změna může ohrozit nezávislost veřejnoprávních médií a otevřít cestu k jejich politickému ovládnutí.
Taková obava může být legitimním předmětem veřejné diskuse. Je však třeba odmítnout představu, že současný model financování je automaticky jediným možným, jediným správným a jediným demokratickým řešením.
Veřejnoprávní média nejsou posvátnou institucí, na kterou se nesmí vztahovat žádná kritika, žádná reforma ani žádná otázka ohledně jejich hospodaření.
Česká televize a Český rozhlas jsou financovány z veřejných prostředků. Ať už prostřednictvím poplatků, nebo prostřednictvím státního rozpočtu, jejich financování se v konečném důsledku týká občanů této země. Občané mají proto nezpochybnitelné právo požadovat transparentnost, efektivitu, odpovědnost a především jasné vysvětlení, za co jsou jejich peníze utráceny.
Představa, že jakákoliv změna systému financování automaticky znamená konec demokracie, je argumentační zkratkou.
Rozhodující není pouze to, odkud peníze přicházejí. Rozhodující je, jaké institucionální pojistky chrání nezávislost redakcí, jak jsou nastavena pravidla jmenování kontrolních orgánů, jak je zajištěna dlouhodobá předvídatelnost financování a jakým způsobem je zabráněno politickému zasahování do jednotlivých redakčních rozhodnutí.
Pokud někdo tvrdí, že státní financování nutně znamená politické ovládnutí médií, měl by zároveň vysvětlit, proč nelze vytvořit systém, který by takovému ovládnutí zabránil. A pokud někdo tvrdí, že současný model je zcela bez rizik, měl by rovněž vysvětlit, proč veřejnoprávní média nemají podléhat důsledné veřejné kontrole.
Demokracie není ochrana institucí před otázkami. Demokracie je právě možnost tyto otázky klást.
Kdo vlastně mluví jménem občanů?
Jedním z nejproblematičtějších aspektů podobných demonstrací je způsob, jakým jejich organizátoři někdy prezentují vlastní stanoviska jako hlas celé společnosti.
Letenská pláň může být plná lidí. Může být plná transparentů, hesel, emocí a politických prohlášení. Může zde zaznít mnoho inspirativních projevů i legitimních občanských požadavků. Ale stále jde o část společnosti. Ať už je tato část jakkoliv početná, nemá právo automaticky prohlašovat, že reprezentuje všechny občany České republiky. Stejně tak nemá právo označovat ty, kteří s ní nesouhlasí, za méně demokratické, méně odpovědné nebo méně hodnotné občany.
Česká republika není pouze Praha. Česká republika nejsou pouze univerzitní kampusy, kulturní instituce, redakce velkých médií nebo občanské iniciativy, které dokážou organizovat masová shromáždění. Česká republika jsou také lidé na venkově, zaměstnanci průmyslu, živnostníci, rodiče rodin, senioři, zemědělci, pracovníci služeb a všichni ti, jejichž politické názory nemusí být vždy slyšet z největších pódií. Jsou to lidé, kteří mnohdy nemají čas ani prostředky cestovat do Prahy na demonstrace, ale jejich hlas má úplně stejnou demokratickou hodnotu.
Národ se nedá změřit podle počtu lidí na jednom náměstí. Politická opozice má právo protestovat. Nemá však právo přepisovat pravidla demokracie.
Nikdo rozumný nemůže popírat právo občanů na pokojné shromažďování. Demonstrace jsou legitimním prostředkem politického vyjádření a patří k demokratickému životu. Problém nastává ve chvíli, kdy se protest přestává chápat jako nástroj veřejné diskuse a začíná být prezentován jako alternativa k demokratickým institucím.
Poslanecká sněmovna je místem, kde se rozhoduje o zákonech. Její složení je výsledkem voleb. Opozice má právo kritizovat, předkládat návrhy, využívat parlamentní nástroje a upozorňovat na nedostatky vládní politiky. Má však také povinnost respektovat skutečnost, že parlamentní většina existuje právě proto, aby mohla rozhodovat.
Jestliže se každé rozhodnutí většiny označí za ohrožení demokracie a každá politická porážka za důvod k mobilizaci veřejnosti, potom se z demokratické soutěže stává permanentní konflikt bez respektu k jejím pravidlům. To není cesta ke stabilnímu demokratickému státu. To je cesta k politice, v níž se nikdo nikdy nesmí smířit s výsledkem, který mu nevyhovuje. A taková politika nakonec poškozuje všechny.
Svoboda médií znamená také svobodu kritizovat média
Je pozoruhodné, jak často se v debatách o veřejnoprávních médiích zaměňuje jejich nezávislost s jejich nedotknutelností.
Nezávislost médií je důležitá. Svoboda novinářů je důležitá. Pluralita informací je důležitá. Ale stejně důležitá je svoboda občanů kritizovat obsah vysílání, způsob výběru témat, práci redakcí, hospodaření institucí i jejich personální politiku.
Kritika České televize není automaticky útokem na demokracii. Kritika Českého rozhlasu není automaticky útokem na svobodu slova. A požadavek na změnu financování není automaticky důkazem autoritářských tendencí. Pokud se z veřejnoprávních médií stane instituce, jejíž kritika je považována za nepřípustnou, potom se dostáváme do velmi nebezpečné situace.
Veřejnoprávní média mají sloužit veřejnosti. Veřejnost však není povinna bezvýhradně přijímat jejich vlastní představu o tom, jak mají sloužit. A právě proto musí být diskuse o jejich budoucnosti vedena věcně, otevřeně a bez ideologického vydírání.
Letná jako symbol politického rozdělení
Česká společnost je dnes rozdělená. Toto rozdělení není možné překonat tím, že jedna část společnosti bude druhé vysvětlovat, že její názory jsou nesprávné, nebezpečné nebo morálně nepřijatelné.
Není možné budovat demokracii na permanentním podezírání vlastních spoluobčanů. Není možné budovat demokratickou kulturu na představě, že existuje pouze jeden správný politický názor a všichni ostatní jsou problémem, který je třeba odstranit.
Demokracie vyžaduje schopnost snášet nesouhlas. Vyžaduje ochotu diskutovat. Vyžaduje respekt k tomu, že lidé mohou mít odlišné zkušenosti, odlišné životní priority a odlišné představy o budoucnosti své země.
A právě zde bychom měli začít. Místo nekonečných demonstrací proti vládě bychom měli požadovat konkrétní odpovědi na otázky, které skutečně rozhodují o životě občanů.
Jak zajistit dostupné bydlení?
Jak zastavit růst životních nákladů?
Jak ochránit český průmysl?
Jak zlepšit dostupnost zdravotní péče?
Jak zajistit kvalitní vzdělávání?
Jak obnovit důvěru občanů ve stát?
Jak ochránit českou suverenitu v době rostoucích mezinárodních tlaků?
To jsou otázky, které si zaslouží naši pozornost. A to jsou také otázky, na které by měla odpovídat každá vláda, bez ohledu na své politické složení.
Česká republika potřebuje méně politického divadla a více odpovědnosti
Demonstrace na Letné může být velká. Může být mediálně mimořádně sledovaná. Může přinést silné emoce a působivé obrazy. Ale její velikost sama o sobě nic neřeší.
Demokracie není soutěž v počtu transparentů. Demokracie není soutěž v hlasitosti potlesku. Demokracie není ani soutěž v tom, kdo dokáže nejpůsobivěji označit své politické protivníky za nebezpečí pro společnost.
Demokracie je především systém odpovědnosti.
Odpovědnosti vlády vůči občanům.
Odpovědnosti opozice vůči demokratickým pravidlům.
Odpovědnosti médií vůči veřejnosti.
A odpovědnosti každého z nás za to, jakým způsobem přispíváme k politické kultuře naší země.
Česká republika nepotřebuje občanskou společnost, která bude automaticky souhlasit s vládou. Potřebuje občanskou společnost, která bude kritická vůči každé moci, ale zároveň bude respektovat demokratickou legitimitu.
Nepotřebuje média, která budou sloužit politikům. Potřebuje média, která budou odpovědná veřejnosti a jejichž nezávislost bude chráněna jasnými pravidly.
Nepotřebuje politické elity, které se budou navzájem označovat za nepřátele demokracie. Potřebuje politické představitele, kteří dokážou hájit své názory argumenty a přijmout, že jejich protivníci mají stejná práva.
A především nepotřebuje další prohlubování společenských příkopů.
Závěr: Letná není parlament. A demonstranti nejsou celý národ.
Dnešní demonstrace je legitimním občanským shromážděním. Je právem těch, kteří se jí účastní. Je jejich možností vyjádřit nesouhlas s vládní politikou a požadovat změnu.
Ale nesmí se stát nástrojem, který bude zpochybňovat základní demokratický princip: že o politickém směřování země rozhodují občané ve volbách a že jejich rozhodnutí musí být respektováno až do okamžiku, kdy o něm znovu rozhodnou.
Nikdo nemá monopol na demokracii.
Nikdo nemá monopol na pravdu.
Nikdo nemá monopol na vlastenectví.
A nikdo nemá právo prohlašovat, že pouze jeho politický tábor představuje budoucnost České republiky.
Česká republika patří všem svým občanům.
Těm, kteří dnes stojí na Letné.
Těm, kteří s demonstrací nesouhlasí.
Těm, kteří volili vládu.
Těm, kteří volili opozici.
A také těm, kteří už mají dost nekonečných politických sporů a chtějí především klidný, bezpečný a důstojný život ve své vlastní zemi.
Demokracie není vláda náměstí. Demokracie není vláda mediálních titulků. Demokracie není vláda těch, kteří si přisvojí právo mluvit jménem všech.
Demokracie je vláda pravidel, svobodných občanů a jejich rovných práv. A právě těch bychom se měli držet.
Ne proto, že to vyhovuje jedné vládě. Ale proto, že bez těchto pravidel nebude svobodná Česká republika nikdy skutečně svobodná.
Josef Sláma, 1. místopředseda Trikolory Praha