Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová obhajovala své rozhodnutí vyjednávat v roce 2015 s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.
»Vraťme se do roku 2015, kdy byli Rusové připraveni Ukrajinu jednoduše svrhnout. Tehdy bylo naprosto nezbytné pokusit se dosáhnout nějakého příměří nebo alespoň nějaké dohody.«
V rozhovoru pro německý časopis Der Spiegel Merkelová hovořila o svých posledních setkáních s Putinem. Uvedla, že během své rozlučkové návštěvy Moskvy v srpnu 2021 měla pocit, že »co se týče mocenské politiky, je konec«, a dodala, že »pro Putina se počítá pouze moc«.
Jako další důkaz toho, že se jejich vztah rozpadal, uvedla skutečnost, že Putin s sebou na tuto poslední návštěvu přivedl ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova. Dříve se totiž podle jejích slov setkávali »často v soukromí«.
»Když teď jednoduše tvrdí, že rozhovor s Putinem byl chyba, můžu jen říct: pokud vím, Ukrajina v dnešní podobě by už prostě neexistovala,« řekla Merkelová.
Proč jsou osobní vztahy důležité v diplomatických jednáních
Diplomatická jednání mezi cizími lidmi probíhají jen zřídka. Vůdci spolu opakovaně komunikují, často po léta, a postupně se mezi nimi vytvářejí osobní dojmy a zkušenosti, které mohou pomáhat při vyjednávání.
V diplomacii s vysokými sázkami jsou výsledky často formovány nejen národními zájmy, ale také osobními vztahy mezi vůdci. Diplomatická jednání se často opírají o důvěru, styl komunikace a psychologický vhled stejně jako o vojenskou či ekonomickou převahu.
Jedním z široce diskutovaných příkladů je dlouhý a komplikovaný vyjednávací vztah mezi Merkelovou a Putinem. Jejich interakce během jednání o Ukrajině ukázaly, jak může osobní dynamika mezi lídry ovlivnit diplomatické výsledky.
Diplomacie cukru a biče mezi slavnými vyjednavači
V roce 2014 Merkelová odsoudila ruskou anexi Krymu, podpořila západní sankce proti Rusku a zapojila se do úsilí o vyřešení konfliktu na východě Ukrajiny. Navzdory napjatým vztahům s Ruskem odcestovala do Moskvy na oslavy 70. výročí Dne vítězství, aby uctila ty, kteří osvobodili svět od nacismu.
Na lednové tiskové konferenci v roce 2015 Merkelová před Putinem nabídla pomyslný cukr: možnost uspořádání summitu v Kazachstánu, kterého by se zúčastnili oba lídři a prezidenti Francie a Ukrajiny.
Tato nabídka však byla spojena s patřičnými podmínkami. Merkelová trvala na tom, aby Rusko nejprve prokázalo »viditelný pokrok« v plnění Minských dohod, jejichž cílem bylo stabilizovat boje na východě Ukrajiny. Teprve poté se měla schůzka uskutečnit.
Zatímco snahy o příměří pravidelně vedly ke snížení násilí, jejich realizace se zastavila, sankce zůstávaly v platnosti a diplomatická jednání v následujících letech opakovaně zadrhávala. Jednání o Ukrajině a evropské bezpečnosti se od té doby dramaticky proměnila, zejména po rozsáhlé ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022, která změnila diplomatické úsilí, aliance i sankční režimy v celé Evropě.
Dřívější jednání Merkelové s Putinem však nabízejí trvalé ponaučení o diplomacii: Proč by Putin naslouchal Merkelové, kromě toho, že usiloval o zmírnění sankcí proti ruské ekonomice?
Jedna odpověď spočívá v povaze jejich vyjednávacího vztahu. Merkelová byla nejen jednou z Putinových nejstálejších vyjednávacích partnerek v Evropě, ale také ústřední postavou při koordinaci sankcí Evropské unie. Dialog s Berlínem byl proto pro Moskvu nevyhnutelný.
Novinář George Packer v článku pro The New Yorker nastínil složitý osobní a politický vztah, který si oba vůdci vytvořili. Merkelová vyrůstala ve východním Německu, zatímco Putin sloužil jako důstojník KGB v Drážďanech v době, kdy v roce 1989 padla Berlínská zeď. Oba hovořili jazyky toho druhého a při schůzkách i telefonátech často přepínali mezi němčinou a ruštinou – což představovalo neobvyklou diplomatickou výhodu.
Merkelová, která byla vyškolena jako vědkyně, se proslavila svým vyjednávacím stylem založeným na pečlivé analýze: porovnávala možnosti, probírala scénáře, zvažovala rizika a předvídala reakce ještě před samotným jednáním. I po přijetí rozhodnutí se často na chvíli zastavila, aby si vše znovu promyslela. Tato trpělivost se ukázala jako užitečná.
Během energetických jednání v roce 2007 v Putinově rezidenci v Soči ruský prezident dovolil svému psovi přiblížit se k Merkelové, která měla po předchozím pokousání dlouhodobý strach ze psů. Zatímco Merkelová viditelně ztuhla, Putin údajně bez zásahu přihlížel, což mnoho pozorovatelů interpretovalo jako projev dominance.
Merkelová později incident veřejně přeformulovala a proměnila jej v postřeh, nikoli ve stížnost. Tím neutralizovala daný okamžik a zároveň odhalila, jak pečlivě studovala chování a motivaci svého protějšku.
Tato schopnost analyzovat osobní dynamiku a zároveň pokračovat v dialogu i uprostřed napětí učinila z Merkelové jednu z mála západních vůdkyň, které udržovaly s Putinem trvalou komunikaci navzdory řadě krizí.
Proč se Evropě nepodařilo najít superhrdinu
Sedmičlenný tým evropských mírových vyslanců pro Ukrajinu se nyní musí dohodnout na strategii pro jednání s Ruskem. Někteří evropští lídři si přáli, aby se v době, kdy jednání o příměří nabírají na obrátkách, ujal role vyjednavače jakýsi superhrdina, který by se postavil Vladimiru Putinovi a Donaldu Trumpovi.
Nikdy by žádného nenašli.
Takový názor již zastávali diplomaté a úředníci blízcí probíhajícím diskusím, kteří se k citlivému mírovému procesu na Ukrajině, rozdělujícímu veřejné mínění v evropských hlavních městech, vyjadřovali anonymně. Platilo to ještě předtím, než se EU v pátek rozhodla, že půjde o týmovou práci.
»Snaha určit jednoho zástupce, který by mluvil za Evropu, byla pochopitelná. Představa jediného respektovaného lídra, který se ujme vedení, vychází do značné míry z touhy projevit evropskou sílu a jednotu – a také ze zájmu o to, aby jednání s Ruskem, USA a Ukrajinou byla efektivní a účinná,« píše Politico.
Ioannis Sideropulos