O Smolíčkovi pacholíčkovi a jedné evropské kauze

Agentury skromně ohlásily, že žaloba lichtensteinského knížete na český stát se konečně začíná projednávat. Evropský soud má rozhodnout, zda majetek této rodiny byl po válce zestátněn (znárodněn) jako německý oprávněně či nikoli. Současný kníže se o něco podobného pokouší už dlouho. Pamatujeme, že žádal např. vydání některých našich movitých památek, jež se vracely ze zápůjčky do Česka, se zdůvodněním, že mu byly protiprávně uzmuty. Neuspěl. Také v dalších podobných žalobách měl smůlu. Jenže se našel Smolíček pacholíček a rázem bylo jinak. Mít svého spojence uvnitř je velké terno. Naděje na ovládnutí svého bývalého impéria na jižní Moravě a v dalších českých lokalitách se tím zvětšila. Proč toho nevyužít?

Smolíček pacholíček? Ano, ale ne ten z pohádky. Ten, jenž překvapivě odbočil z cesty domů státním letadlem do Vadúzu a dohodl (dohodl?) o jisté formě převzetí českého státního majetku knížecí kanceláří, šokoval. Zaskočilo to dokonce vládu jeho vlastních příznivců. Nemohli se za něj ani postavit. Zatím se tedy jedna z možností, jak vsunout do dveří svůj prstíček, ukázala jako neprůchodná. No což, za zkoušku to stálo!

Další pokus ovšem následoval. Evropský soud přece ochraňuje vlastnictví majetku, investic a jejich prioritu před vším. Co je totiž v životě člověka víc než vlastnit? Co je víc, než mít majetek? »Lidé spíš zapomenou na smrt třeba i vlastního otce, než na ztrátu majetku.« (Machiavelli, Vladař).

Skutečně. Ani Lichtensteinové nezapomněli na majetek. Je málo peněz ve Vadúzu? Je nepatrným knížetem Hans-Adam II. z Lichtensteinu, chudým regentem princ Alois? V letech po Velké válce jim pozemková reforma (Masarykova) uzmula 167 000 hektarů půdy, Moravskou Třebovou, Úsov, Šternberk, Zábřeh, Křtiny, Plumlov, Rataje, Rumburk, Krnov, Koloděje, Uhříněves…, a nechali je, jak jsem přesvědčen, hladovět. Ta republika! Ó, kde jsi staré dobré Rakousko? Lichtensteinům zbyly tedy jen oči pro pláč. Nelze se divit, že podporovali Sudetendeutsche Partei a že za 2. světové války se dokonce písemně vlísávali do přízně Hitlera. Kdo by to neudělal, když se nacisté jejich majetku v protektorátě ani nedotkli?

Po válce byly schváleny tzv. Benešovy dekrety a zbytek majetku byl zkonfiskován podle dekretu č. 12/45 prezidenta republiky o zkonfiskování majetku Němců a zrádců. Ani těch 77 741 hektarů půdy, jež zbylo po reformě, jim nenechali a přitom už to znamenalo, že budou žít skoro na hranici hladu.

Lichtensteinové byli Němci. Hlásili se k nim za Rakouska, za Československé republiky i v době pomnichovské. Byli na to hrdí. Šlo přece o starou rakousko-německou šlechtu, které se za službu mocnářství dostalo nebývalé výsady. Stali se z nich rakouskému císaři dobře sloužící vojáci, politici a diplomaté. Rozhodující však bylo bankéřství hraběte Jana Adama I. na rozhraní 17. a 18. století. Právě on odkoupil hrabství vadúzské a císař, Karel VI., otec Marie Theresie, enklávu 1719, pět let po zakoupení Lichtensteiny, povýšil na knížectví. To však neznamenalo, že noví majitelé by šli vládnout malému horskému území zařazenému do Německého spolku. Dál sloužili císařům a císařovně a žili ve Vídni. Ostatně své nové území prý navštívil až o sto let později první z Lichtensteinů – Jan II. Do té doby Lichtesteinové věnovali svůj zájem především Vídni a jižní Moravě…

My si jejich jméno pamatujeme především z dopisů Perchty z Rožmberka domů na Krumlov. Byla zoufalá, jak s ní její manžel, Jan V. z Lichtensteinu, jednal. Protože nedostal plné věno od jejího bratra, trestal jí odebráním peřin, nedodáním topiva, ani peněz na běžné potřeby, nechal ji žít se svými dvěma dětmi v Mikulově a sám si užíval ve Vídni. Perchtě museli pomáhat bratři Rožmberci.

Jméno rodu však známe především z let kolem Třicetileté války. Karel, odchovanec Jednoty bratrské, jenž přešel do císařského tábora, se po Bílé hoře stal dokonce císařským místodržícím v Čechách a předsedou mimořádného soudního tribunálu, který 27 českých pánů a dalších předních účastníku protihabsburského odboje odsoudil k smrti. V některých případech i kruté. Následně, stejně jako Adam z Valdštejna, získal mnohá zkonfiskovaná panství buď od císaře darem, nebo za velmi nízkou cenu.

V roce 1945 tedy Lichtensteinové přišli o své jmění u nás. Pokusili se soudit, neuspěli. Později dokonce žalovali naši republiku u německých soudů. Ani to Lichtensteinům nevyšlo. Záporný rozsudek dokonce potvrdil 12. července 2001 Evropský soud pro lidská práva.

Lichtensteinové se však stále nechtějí podřídit. Jsem zvědav, jak dopadne další etapa boje o majetek. U soudců si nikdo nikdy není jistý. Jestliže např. český soudce nechal zvítězit v boji o mobiliář (bez ohledu na následnou dohodu) představitelce rodu Walderode, jsem skeptický. Co víc chtít v tomto případě jako důkaz loajality pro Říši, než službu, byť prý pouze překladatelskou, u nacistického Abwehru?

Nevím, jak dopadne další kolo soudních sporů. Doufám, že nikoli jako Diag Human, jenž náš stát protismyslně prohrál, protože rozhodovat proti majiteli investice je přece za liberalismu zločin. A zde jde zase jen a jen o investice a ochranu majetku. Navíc krok Smolíčka pacholíčka zajisté soudci uznají jako vstřícný a gesto, které svědčí o tom, že Československo (Česko) se dopustilo krádeže na chudých Lichtensteinech, jako přiznání viny.

Jaroslav Kojzar