Před osmdesáti osmi lety se v Mnichově rozhodovalo o Československu bez Československa. V noci z 29. na 30. září 1938 podepsali představitelé nacistického Německa, fašistické Itálie, Velké Británie a Francie dohodu, na jejímž základě musela Československá republika podstoupit Německu rozsáhlá pohraniční území. Československá vláda ji pod tlakem přijala 30. září.
Mnichov se proto v české historické paměti nestal jen názvem německého města. Stal se symbolem politiky, při níž mocnosti rozhodnou o osudu menšího státu podle svých strategických zájmů a jeho obyvatelé si následky takového rozhodnutí nesou sami.
Právě proto má svůj význam připomenout událost, která se ve stejném Mnichově odehrála letos na jaře.
Z Prahy do Mnichova, aby zaznělo nesouhlasné stanovisko
Dne 29. dubna 2026 zorganizoval člen ÚV a tiskový mluvčí KSČM Roman Roun společně s pěti členy KSČM, z toho čtyřmi z Klubu českého pohraničí, protest přímo před sídlem Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Mnichově. Zástupcům organizace předal stanovisko KSČM odmítající připravovaný Sudetoněmecký den v Brně.
KSČM tehdy označila konání sjezdu na českém území za nepřijatelné a žádala vládu, Parlament, Jihomoravský kraj a město Brno, aby se od akce distancovaly a nepodporovaly ji z veřejných prostředků. To bylo politické stanovisko strany; samotný Landsmannschaft naopak svou květnovou akci prezentoval jako příspěvek ke smíření, dialogu a česko-německému porozumění.
Tento rozdíl v pohledu je podstatný. Spor se totiž netýká pouze toho, zda se mohou Češi a Němci setkávat. Samozřejmě že mohou. Týká se mnohem citlivější otázky: Jakým způsobem se vyprávějí společné dějiny, kde jejich příběh začíná a kde zase může skončit.
Rok 1945 nelze vytrhnout z roku 1938
Poválečné vyhnání a odsun německého obyvatelstva je legitimním tématem historického výzkumu a připomínání lidského utrpení. Stejně legitimní je však požadavek, aby rok 1945 nebyl vykládán bez toho, co mu předcházelo.
A právě zde se dnešní připomínka Mnichova stává mimořádně důležitou.
Ještě před samotným podpisem Mnichovské dohody probíhal v československém pohraničí konflikt spojený s činností Henleinovy Sudetoněmecké strany, opřený o tlak nacistického Německa. ÚSTR připomíná, že Mnichovská dohoda byla vyvrcholením Hitlerovy snahy rozbít demokratické Československo a zároveň činnosti Henleinova hnutí.
A oběti nebyly definovány prostě národností.
Dne 23. září 2026 se na pražském Masarykově nádraží uskutečnil pietní akt věnovaný Čechům, Židům a protinacisticky smýšlejícím Němcům, kteří byli v roce 1938 vyhnáni z československého pohraničí. Účast představitele Senátu na této pietě uvádí přímo oficiální kalendář horní komory Parlamentu.
To je podstatná připomínka i pro dnešní debatu. Historie roku 1938 není příběhem »Čechů proti Němcům«. Byla především střetem demokracie s nacismem a jeho spojenci. Také němečtí sociální demokraté, komunisté, Židé a další odpůrci Hitlera se stávali terčem nacistické perzekuce.
Právě antifašistický pohled tedy umožňuje odmítnout jak kolektivní vinu, tak kolektivní historickou amnézii.
Velmoci chtěly mír. Zaplatit měl někdo jiný
Z levicově kritického pohledu má Mnichov ještě další rozměr.
Neville Chamberlain a Édouard Daladier nerozhodovali v září 1938 ve vzduchoprázdnu. Britská a francouzská politika se snažila zabránit evropské válce prostřednictvím ústupků Hitlerovi. Výsledkem však nebyl trvalý mír. Československo přišlo o pohraničí a jeho obranný systém, následovala druhá republika a v březnu 1939 německá okupace českých zemí.
Mnichov tak ukázal zásadní problém mocenské politiky: Mír pro velké může být někdy zaplacen bezpečností těch menších.
A přesně v tom tkví jeho nadčasový význam.
Ne proto, aby se rok 1938 mechanicky přirovnával ke každému současnému konfliktu. Takové analogie bývají často historicky zavádějící. Ale proto, aby se nezapomínalo, že za slovy jako »stabilita«, »kompromis« či »vyšší geopolitický zájem« mohou stát konkrétní lidé, kteří přijdou o domov, práci, majetek nebo život.
Brno 2026 – dva pohledy na jednu historii
Sudetoněmecký den se nakonec ve dnech 22. – 25. května 2026 v Brně uskutečnil. Poprvé v historii na území České republiky. Organizátoři jej představovali jako »festival míru« a součást procesu česko-německého smíření. Program zahrnoval také připomínku obětí šoa a obětí nacismu.
To je skutečnost, kterou nelze při seriózním hodnocení pominout.
Stejně tak však nelze pominout odpor části české veřejnosti a politických organizací a mírově–vlasteneckých uskupení v ČR. KSČM například už 28. března zveřejnila stanovisko, ve kterém sjezd odmítla, a tento svůj postoj pak Roman Roun osobně odvezl do Mnichova.
V květnovém rozhovoru Roun popisoval svou návštěvu mnichovského sídla Landsmannschaftu a kritizoval způsob, jakým se podle jeho zkušenosti prezentují události roku 1938. To je jeho politické a historické hodnocení, nikoli nesporný historický soud.
Právě střet těchto interpretací však ukazuje, že českoněmecké dějiny stále nejsou pouze archivní záležitostí.
Mnichovské memento není nacionalismus
Levicové připomínání Mnichova nemusí mít nic společného s nepřátelstvím vůči dnešnímu Německu nebo Němcům.
Naopak.
Skutečně antifašistická paměť připomíná české oběti nacismu stejně jako německé antifašisty, Židy, sociální demokraty, komunisty a všechny další, kteří se Hitlerově režimu postavili.
Rozpor není mezi českým a německým pracujícím člověkem. Historická zkušenost dvacátého století spíše ukazuje, jak snadno mohou nacionalismus, rasismus a mocenské ambice politických elit postavit obyčejné lidi různých národností proti sobě.
A zde může mít Mnichov 1938 i po 88 letech svůj nejdůležitější význam.
Připomíná totiž nejen zradu spojenců, jak ji tradičně vnímá značná část české historické paměti, ale také katastrofální důsledky politiky, která věřila, že agresi lze uklidnit ústupky a že o menších státech je možné rozhodovat bez jejich účasti.
Když tedy Roman Roun s ostatními členy KSČM a KČP letos v dubnu stál před sídlem Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Mnichově se stanoviskem KSČM v ruce, odehrával se tento protest jen několik kilometrů od míst spojených s rozhodnutím z roku 1938.
Osmdesát osm let poté zůstává Mnichov především varováním před selektivní historickou pamětí. Proto i dnes, 30. září 2026, jsme si v Praze Na Můstku důsledky Mnichova připomněli.
Smíření totiž nemůže znamenat zapomnění.
A připomínat utrpení jedněch nesmí znamenat vymazávat utrpení druhých.
Jan Klán
Dnešní čeští herci, herečky a umělci vůbec hajlují poslušnost úplně stejně jako hajlovali jejich předchůdci za války. Vidíme to dnes a denně v televizi a na internetu co se děje.
Dočkáme se stejného jako to bylo za války?
Zdeněk Štěpánek, to je ten, co spolupracoval s Němci v ČSR za 2. světové války? Jak hajloval v roce 1942 v Národním divadle a sliboval věrnost německé Říši a četl tam protičeské německé prohlášení:
„Český kulturní pracovník pochopil, že jeho místo je jedině po boku Velkoněmecké říše. Odsuzujeme s největším rozhořčením a odporem činy nepřátel, kteří z bezpečné dálky a v žoldu cizích mocností se pokoušejí rušiti klidnou práci našeho lidu…“
Mezi nejvíce ponižující části patřil závěrečný slib:
„Slibujeme, že v duchu těchto tradic i my, čeští kulturní pracovníci, chceme státi v prvních řadách těch, kdož chápou nutnost dnešního dějinného rozhodování a jdou s Říší k novému evropskému uspořádání. Věříme v konečné vítězství Říše, neboť toto vítězství je i vítězstvím naším!“
Až zaplatí válečné reparace tak teprve by se mělo mluvit o smíření.Ne že se zase bude opakovat minulost.Jenze upravená.Dnes zase jsme protektorát.Staci se podívat o čem a co vše musí schválit EU
Náš stát prodaly prodejní politici.Nejdriv zakazovaly utlačovali národní uvědomění,a teď když jim teče do bot Ozývají se národem.Dik už nejsem hlupak.Co se státem když cizí zájmy upřednostňuje před vlastním lidem.