Koncesionářské poplatky: Když se sáhne na miliardy, obránci demokracie bijí na poplach. Opravdu jde o svobodu médií?

Dobře si zapamatujme politiky, kteří dnes tak odhodlaně brání současný systém financování České televize a Českého rozhlasu. Ne kvůli jejich fotografiím, ale především kvůli jejich slovům. Ať už jde o pány z Dozimetru V. Rakušana, Kampeličky M. Kupku až po Nové LidLovce. Až totiž příště budou hovořit o nutnosti šetřit, odpovědném hospodaření a úctě k penězům daňových poplatníků, bude dobré připomenout jim, jaký povyk dokázali vyvolat kvůli návrhu na zrušení koncesionářských poplatků. A to šlo jen o první čtení onoho zákona a vůbec ne o poslední.

Najednou se totiž dozvídáme, že změna způsobu financování veřejnoprávních médií znamená údajný konec demokracie, ohrožení svobody slova, ba dokonce zestátnění samotných médií. Člověk by skoro získal dojem, že pokud občan přestane každý měsíc posílat České televizi a Českému rozhlasu povinné platby, zhasne poslední světlo české demokracie.

A přitom je podstata návrhu poměrně jednoduchá: místo přímých plateb domácností mají být obě instituce financovány ze státního rozpočtu. Změna financování ale sama o sobě neznamená zestátnění. A veřejnoprávní médium nemusí být závislé na koncesionářských poplatcích, aby mohlo zůstat nezávislé.

Demokracie za 205 korun měsíčně?

Od května 2025 platí české domácnosti za televizní a rozhlasové poplatky dohromady 205 korun měsíčně, tedy 2460 korun ročně. A to bez ohledu na to, zda jsou s vysíláním spokojené. Povinnost se navíc rozšířila i na zařízení umožňující příjem vysílání prostřednictvím internetu.

Důchodce, zaměstnanec, rodina s dětmi i člověk s nadprůměrným příjmem platí stejnou částku, pokud nesplňují podmínky osvobození. Právě v tom spočívá sociální nespravedlnost systému. Pro bohatého člověka představuje 205 korun zanedbatelnou položku. Pro domácnost počítající každou korunu může jít o částku, kterou by raději využila na potraviny nebo jiné nezbytné výdaje.

A teď přichází skutečně zajímavá otázka: Kolik voličů dnešních hlasitých obránců poplatků je skutečně platí? A kolik z nich si vůbec uvědomuje, že jejich politický favorit hájí zachování další povinné platby domácností?

Bylo by zajímavé provést mezi voliči těchto stran jednoduchý průzkum. Neptat se na demokracii, svobodu či vznešené ideály. Zeptat se prostě: Chcete dál platit 2460 korun ročně, nebo dáváte přednost financování veřejné služby prostřednictvím veřejného rozpočtu?

Možná bychom se dočkali zajímavého překvapení.

Zestátnění? Nebo jen strašák pro veřejnost?

Opozice v čele s ODS, STAN, Piráty, TOP 09 a KDU-ČSL vystupuje proti vládnímu návrhu a varuje před ohrožením nezávislosti médií. Ve Sněmovně 24. října 2026 neuspěla s požadavkem na zamítnutí zákona a návrh zákona postoupil nad ránem do druhého čtení. Neustále se přitom objevuje výraz »zestátnění«.

Jenže co se vlastně má zestátnit? Česká televize a Český rozhlas jsou veřejnoprávní instituce zřízené zákonem. Navržená změna financování z nich sama o sobě neudělá ministerské odbory ani úřady podřízené vládě.

Jinými slovy: nezávislost médií se musí chránit zákonem a institucemi, nikoli vydáváním jednoho modelu výběru peněz za nedotknutelnou demokratickou svátost.

Někteří politici jako by si veřejnou službu spletli s určitým způsobem jejího placení. A když někdo navrhne změnit způsob placení, okamžitě spustí alarm.

To je přibližně stejně logické, jako kdyby někdo tvrdil, že nemocnice přestane léčit pacienty, protože se změní mechanismus jejího financování.

Evropa ukazuje, že to jde i jinak

Podívejme se do zahraničí. Francie zrušila televizní poplatek v roce 2022 a veřejnoprávní vysílání financuje z veřejných příjmů, zejména prostřednictvím podílu na DPH. Finsko využívá zvláštní daň určenou pro veřejnoprávní společnost Yle. A obě země stále mají veřejnoprávní média. Evropa tedy zná více modelů financování a žádný z nich nemá automatický monopol na demokracii.

Zahraniční zkušenosti ukazují, že je možné financovat veřejnoprávní média bez českého systému přímých televizních a rozhlasových poplatků. Rozhodující je, zda existují dostatečné právní záruky jejich redakční nezávislosti.

Čeho se vlastně bojí? Kontroly veřejných peněz?

Tady se dostáváme k další zajímavé otázce. Veřejnoprávní média hospodaří s miliardami korun ročně. Dle posledního vyjádření ředitele ČT, tak je to 8,5 miliardy ročně. A občané mají právo vědět, jak účelně se tyto prostředky využívají.

Kolik stojí výroba jednotlivých pořadů? Jak se vybírají externí dodavatelé? Jaké jsou odměny managementu? Kolik peněz směřuje do administrativy, marketingu nebo externích produkcí? A odpovídají výsledky skutečnému poslání veřejné služby?

Nejde o požadavek, aby politik rozhodoval, který redaktor smí položit nepříjemnou otázku. Jde o to, aby veřejné peníze podléhaly důsledné veřejné kontrole.

Právě proto je důležité rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu na Českou televizi a Český rozhlas. Taková změna se již legislativně připravuje. Současný dohled vykonávaný především mediálními radami a dozorčími komisemi by doplnila nezávislá vnější kontrola hospodaření.

Nabízí se tedy otázka: Proč se kolem financování vyvolává tolik emocí, ale o veřejné kontrole každé utracené koruny se nemluví se stejným nadšením?

Odpůrci navrhované změny by však měli vysvětlit, jaký konkrétní model financování a kontroly považují za nejlepší a proč. Veřejnoprávní média nejsou soukromým majetkem svého vedení, televizních hvězd ani politických stran. Mají sloužit občanům. A občan má právo ptát se, co za své peníze dostává.

Když se brání poplatky, musí zasahovat policie

Politický spor mezitím dospěl do téměř amerických rozměrů útoku na Kapitol v roce 2021. V pátek 23. října 2026 se před Poslaneckou sněmovnou sešli demonstranti protestující proti rušení poplatků. Několik desítek z nich se večer pokusilo proniknout do budovy Poslanecké sněmovny. Policie jim v tom naštěstí zabránila.

Takže jsme se skutečně dostali do situace, kdy se kvůli systému financování televize a rozhlasu pokoušejí demonstranti dostat do Sněmovny. Samozřejmě, právo pokojně demonstrovat patří k demokracii. Právo vynucovat si vstup do parlamentu však nikoli.

Ale ta symbolika je pozoruhodná. Když se projednávají problémy dostupnosti bydlení, drahých energií nebo nízkých mezd, podobně vyhrocené protesty vždy nevidíme. Když se ale začne jednat o miliardách pro veřejnoprávní média, jako by se najednou rozhodovalo o samotném osudu republiky. Opravdu nemáme větší starosti než zachování povinných poplatků?

Vážení obránci poplatků, demokracie není předplatné!

A tak se vraťme k politikům, kteří dnes vystupují jako poslední ochránci svobodných médií.

Nabízí se jim několik jednoduchých otázek. Proč by model fungující ve Francii nebo Finsku nemohl být inspirací také pro Českou republiku? Proč by měla být nezávislost médií podmíněna právě českým způsobem výběru poplatků? A proč není hlavním tématem také kvalita veřejné služby, její hospodárnost a odpovědnost vůči občanům?

Místo katastrofických předpovědí bych uvítal věcnou diskusi. Jenže ta se v české politice prodává hůře než dramatická hesla o konci demokracie. Zrušení koncesionářských poplatků není samo o sobě útokem na svobodu slova. A jejich zachování není automatickým důkazem demokratického smýšlení.

Svoboda médií se neměří počtem vystavených složenek, nýbrž jejich schopností informovat pravdivě, kriticky a nezávisle na jakékoli vládě. Veřejnoprávní média potřebujeme. Ale potřebujeme také jejich odpovědné financování, důslednou kontrolu a spravedlivý přístup k občanům.

A pokud někdo tvrdí, že bez dnešních poplatků skončí demokracie, dovolím si na závěr jednu poznámku: Česká demokracie už přežila ledacos. Snad tedy přežije i to, že občanům přestane chodit povinná složenka na televizi a rozhlas.

Jan Klán