Tak jsme se od premiéra Andreje Babiše (ANO 2011) dozvěděli, že se uvažuje o zrušení až čtyř ministerstev. Nemá jít o zrušení bez náhrady, má jít o slučování ministerstev s tím, že nemusí jít o prosté slučování dvou ministerstev v jedno. Slibuje si od toho zejména úsporu nákladů na administrativu. Problémy, kromě nutnosti změnit koaliční smlouvu v pasáži o rozdělení ministerstev mezi tři koaliční strany, si nepřipouští.
Uvažuje se zejména o sloučení Ministerstva pro místní rozvoj ČR a Ministerstva dopravy ČR s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR, Ministerstva zdravotnictví ČR s Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, Ministerstva kultury ČR s Ministerstvem školství ČR, možná se diskutují ještě další možnosti.
Slovenská zkušenost
Stalo se v první slovenské vládě premiéra Roberta Fica (SMER-Sociální demokracie), že jeho ministr životního prostředí za Slovenskou národní stranu chtěl podivně obchodovat s výnosy z povolenek za emise oxidu uhličitého. Fico zavětřil nezákonnost a po marném varování ho vyhodil z vlády. Nový ministr životního prostředí ze Slovenské národní strany v praktikách svého předchůdce pokračoval. Fico se naštval a vyhodil ho také. Současně Ministerstvo životního prostředí SR připojil k Ministerstvu polnohospodárstva SR, rozuměj ministerstva zemědělství. Tak trochu ze zoufalství. Krátce po té SMER neuspěl dostatečně ve volbách (neuspěli hlavně jeho koaliční partneři) a odešel do opozice. Nová vláda sloučení obou ministerstev zrušila, protože potřebovala více ministerských křesel pro své ambiciózní členy.
Jaké byly úspory z takového sloučení? Mnozí se budou divit, ale byl to jeden plat ministra. Budovy obou ministerstev sídlí v Bratislavě poměrně daleko od sebe, byly a zřejmě i dnes jsou plné úředníků, a tak se kromě platu jednoho ministra neušetřilo nic. Ministr dvou resortů se najezdil o trochu víc, ale to jsou jen mini drobné.
V Česku tato anabáze měla mezi ekology zvláštní ohlas. Protože tehdy (19. března 2010) trapně odstoupil z funkce ministra životního prostředí zelený Jan Dusík a hrozilo v ČR totéž, nevládní ekologové se rozhodli mlčet jako ryby v naději, že se sloučení dvou slovenských ministerstev čeští odpůrci resortu životního prostředí nedozvědí. Byl jsem možná jediný, kdo bil na poplach. Naštěstí tehdy po funkci ministra životního prostředí »skočila« první náměstkyně ministra Rut Bízková (ODS) a získala jí. Tedy, do blížících se sněmovních voleb. Mezitím se situace uklidnila, nastupující průser zvaný obří, převážně fotovoltaický tunel, se přehlížel a nová Nečasova vláda měla po volbách opět nadbytek zájemců o ministerské funkce.
Zkušenosti z doby socialismu
Úřadování jednotlivých ministerstev se příliš nelišilo, ať už režim byl takový či onaký. Agendy včetně rozdělování dotací se musely vyřizovat, byť společnost jako celek fungovala odlišně. Do vzniku československé federace k 1. lednu 1969 jsme měli ministerstvo školství a kultury. Ministr byl nepřekvapivě učitel a kultura byla na vedlejší koleji.
Situace se zlepšila vznikem československé federace a dvojice národních ministerstev školství a národních ministerstev kultury. Problém byl, že ministerstva kultury se stala gestory za ochranu přírody a protože ministr byl někdo z kultury, stála ochrana přírody na okraji jeho zájmu. Konečně, Ministerstvo kultury ČR mělo v jednu dobu na ochranu přírody jen tři pracovníky a v roce 1989 celých pět úředníků. Jak to zvládali? Ač se příslušní úředníci snažili sebe víc, zůstávala popelkou.
Podobně to vypadalo, když ochranu zemědělského půdního fondu měla národní ministerstva zemědělství (zajištění potravinové soběstačnosti krátkodobé stálo nad ochranou kvality půdy) a když ochranu čistoty ovzduší a ochranu vod měla národní ministerstva lesního a vodního hospodářství. V čele stál obvykle lesák, prvním náměstkem byl vodař. Ale i na ochranu čistoty vod společnost ne dost slyšela. Ochrana ovzduší byla popelkou.
Jsou státy, kde jsou spojené resorty práce a sociálních věcí a zdravotnictví. V zásadě to může fungovat, ale faktem je, že ministr je buď z oblasti práce a sociálních věcí, nebo zdravotnictví. Hrozba, že to druhé bude zanedbávat, je značná. Zvláště v českém Kocourkově. Navíc zůstává nejasná funkce ministra bez portfeje pro sport jako prostředek preventivní ochrany veřejného zdraví. Lze to řešit více způsoby, v každém případě panu Šťastnému nezávidím.
Komplikované je postavení Ministerstva pro místní rozvoj ČR, které v roce 1996 vzniklo na »zbytkovém« principu a které funguje jako fíkový list pro silně nevyvážený rozvoj regionů. Pokud ho pohltí Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, může se stát, že se ušetří jen jeden plat ministra. Zda v agendách obou resortů existují překryvy, jejichž zrušením by se dalo ušetřit, není známo. Rozhodně nelze předpokládat, že se tak urychlí výstavba bytů, natož že by byla komplexní alespoň tak, jak byla před rokem 1989 za reálného socialismu.
Podobně je tomu s postavením ministerstva dopravy. Že by mělo podporovat rozvoj ekonomiky, a to nejen efektivním rozvojem nákladní dopravy, ale také efektivním rozvojem osobní dopravy, není sporu. Že tak po roce 1989 vesměs nečiní a přispívá se tak k úpadku a nejednou i k vylidňování zejména odlehlých venkovských regionů, je veřejné tajemství. Že tak činí v těsné spolupráci s dalšími resorty, zvláště pak ministerstvem průmyslu a obchodu, s ministerstvem pro místní rozvoj a ministerstvem zemědělství, je samozřejmé.
Může se stát, že případné připojení ministerstva dopravy k ministerstvu průmyslu a obchodu přinese úsporu pouze jednoho platu ministra. Stávající ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO 2011) si v druhé Babišově vládě vyzkoušel řízení dvou resortů – průmyslu a obchodu a dopravy. Že tu dopravu jaksi nezvládal, si zřejmě nepřipouští. Ale dopravní politika, která ignoruje odlehlejší venkov, která preferuje zdaleka nejproblematičtější silniční dopravu, která vychází vstříc neurvalým lobbistickým zájmům (i dopravně zjevně neodůvodněné stavby dopravní infrastruktury byly před, za i po Havlíčkovi dopravními prioritami) a která se snaží nikoliv optimalizovat, ale maximalizovat přepravní výkony, je špatná, zbytečně drahá a pro životní prostředí a veřejné zdraví nepřátelská. Že si tak podobně počíná dopravní politika světa a dopravní politika Evropské unie je jistě pravda, ale neměli bychom se inspirovat špatnými zahraničními vzory.
Rozdělení kompetencí ve vodním hospodářství
Kritizuje se, že vodní hospodářství je kompetenčně rozděleno mezi resort zemědělství a životního prostředí. Zemědělství řídí podniky Vodovodů a kanalizací a podniky Povodí, tj. správc významnějších vodních toků, resort životního prostředí řídí ochranu čistotu vod a již od roku 1974 má řídit ochranu vodních poměrů. V situaci, kdy sekce vodního hospodářství ministerstva zemědělství dodnes netuší, co je to ochrana vodních poměrů a obvykle ji ignoruje, by bylo slučování vodního hospodářství s ochranou vod tragické. Vodní hospodářství na ministerstvu zemědělství má řešit řadu naléhavých úkolů, zvláště pak zásobování pitnou vodou (zahraniční vlastnictví provozu vodovodů a kanalizací asi na polovině území ČR stojí občany zbytečně velké peníze), resort životního prostředí čištění odpadních vod, (vážným problémem jsou nové druhy znečištění – léčiva, hormony, pesticidy, mikroplasty atd.), ochranu proti povodním, kterou ale společnost systematicky sabotuje, protože v riskantní výstavbě v záplavových územích nevidí větší problém, až po ochranu vodních poměrů. Ano, sucho je nepříjemné, ale nepřehlížejme významný podíl v neschopnosti půdy vsakovat vodu v důsledku bezohledné exploatace lidmi včetně ignorace potřeby ochrany vodních poměrů. Praktické zrušení ochrany zemědělské půdy před zábory pro výstavbu letošní velkou novelou stavebního zákona a zásadní oslabení ochrany nestavebních veřejných zájmů je naprosto špatné. V ochraně vod to zamýšlená další výstavba přehrad nenapraví.
Celou vládu do Letňan?
Premiér Andrej Babiš se opakovaně zabývá myšlenkou postavit nový komplex vládních budov u stanice metra Letňany, značka okolí je i po 21 letech ve veřejném vlastnictví a v polích. Slibuje si od toho citelnou úsporu nákladů na úřadování vlády a jejích jednotlivých ministerstev.
Jistě, soubor moderních budov na jednom místě by měl nejspíš nižší provozní náklady, a to nejen na vytápění a na dopravu. Pravda, potřeba fyzických schůzek je dnes v éře rozvinutých počítačových sítí mnohem nižší, než byla v minulosti. Je tu ale vícero ale.
Předně, mnohá ministerstva sídlí v cenných budovách, zpravidla v historickém centru Prahy. Ministerstvo pro místní rozvoj sídlí na Staroměstském náměstí v budově, která je historickou památkou. Jejich další osud by byl nejasný i v případě, že by se nový vlastník snažil o ně řádně starat. Centrum Prahy by se nejspíš ještě více vylidnilo a přiblížilo podobě skanzenu památkové rezervace. Dojíždění masy úředníků do Letňan by jistě zvýšilo nedostatečné využití koncové části metra v oblasti Proseka a Letňan, ale efektivnější je minimalizace dopravních potřeb. Navržené opatření jde přesně proti ní.
Jan Zeman