Na Slovensku slaví významný energetický úspěch. Čtvrtý blok jaderné elektrárny Mochovce byl 15. října 2026 připojen k elektrické síti a začal dodávat první elektřinu. Slovensko tak posiluje svou energetickou soběstačnost a připravuje se na další vývoz elektřiny. A co tady v Česku? Tady mají parlamentní politici především politické sliby a nekonečné debaty o tom, kdo je dostatečně uvědomělý vzhledem k Rusku nebo USA.
Slovenské Mochovce přitom představují zajímavou spolupráci. Elektrárna využívá reaktory sovětské konstrukce VVER-440 a na dostavbě se podílel také ruský Atomstrojexport, spojený s Rosatomem. Významnou roli ovšem sehrála i česká ŠKODA JS, která vyrobila oba reaktory. Jinými slovy: technologie s východními kořeny, české průmyslové schopnosti a mezinárodní spolupráce. Výsledkem je další fungující zdroj elektřiny.
A nyní si představme podobnou debatu v České republice. Kolik fanatických politiků z tzv. slušných (rozuměj mafiánských) politických stran by nejprve zkoumalo původ každého šroubku? Kolik tiskových konferencí by bylo potřeba k vysvětlení, že elektřina z reaktoru sovětského typu představuje problém pro naši geopolitickou orientaci?
Elektřina nemá stranickou legitimaci. Buď ji vyrobíte, nebo ne
Samozřejmě ani Mochovce nejsou příkladem bezproblémové výstavby. Projekt se táhl dlouhá desetiletí. Přesto Slovensko dosáhlo dalšího významného milníku. A Česká republika? Nové Dukovany mají podle současného harmonogramu zahájit zkušební provoz prvního bloku v roce 2037 a ostrý provoz až v roce 2039. Druhý blok má následovat v roce 2040. To znamená, že na další český jaderný blok budeme čekat ještě přibližně třináct let. Pokud samozřejmě všechno půjde podle očekávání. A kdo zná české velké stavby, ví, že stanovený termín dostavby často patří spíše do oblasti fantastické literatury.
A co na to čeští političtí velikáni? Rakušan, Fiala, Lipavský nebo Řehka? Dokážou vedle jalových debat o bezpečnostních hrozbách vysvětlit také to, jak konkrétně zajistit dlouhodobou energetickou bezpečnost českých domácností a průmyslu? A Babiš, Okamura nebo Macinka? Jaké konkrétní kroky nabídnou, aby Česká republika nemusela čekat další dlouhá léta na nové výrobní kapacity? Nebo se spokojíme s další porcí vzletných prohlášení?
Je totiž snadné mluvit o energetické suverenitě, zvláště frázemi o spojencích. Mnohem obtížnější je postavit elektrárnu, zajistit její bezpečný provoz a především dosáhnout toho, aby z její výroby měli skutečný prospěch občané. Česká republika sice zůstává čistým vývozcem elektřiny, ale to ještě neznamená, že domácnosti a podniky mají automaticky levnou energii. Právě zde by se měla vést zásadní politická debata: o vlastnictví strategické infrastruktury, cenotvorbě, dostupnosti elektřiny i dlouhodobé odpovědnosti státu. Energetická bezpečnost se totiž neměří počtem politických projevů, nýbrž schopností zajistit dostatek dostupné elektřiny pro vlastní občany.
Slovákům lze k novému bloku pogratulovat. Českým parlamentním politikům by ovšem možná prospělo méně geopolitického divadla a více skutečné průmyslové politiky. Zatímco v Mochovcích už vyrábějí další elektřinu, čeští občané budou muset počkat, protože v Česku se zřejmě ještě dlouho bude vyrábět především politická mlha.
Jan Klán