Tomu říkáme něčí poslední velký výtvor, zjevení nebo čin před koncem. Za »labutí písní« se však skrývá starověký mýtus. Labutě jsou impozantní, velcí vodní ptáci z čeledi kachen, kam patří husy a kachny. Většina labutí se řadí do rodu Cygnus.
Jedním z jejich charakteristických rysů je dlouhý krk, který má 23–25 obratlů ve srovnání se zbytkem Anisoptera, kteří mají 18–19 obratlů. Hnízdo si staví na zemi nebo ve vodě a samice inkubuje průměrně 6 vajec. Samec vejce během inkubace hlídá a u některých druhů labutí se samec inkubace také účastní.
Mláďata se rodí nadýchaná s krátkým krkem a první dva roky života mají šedé nebo hnědé peří. Několik hodin po vylíhnutí jsou schopna létat a plavat. Dospělosti dosahují ve třetím nebo čtvrtém roce života a ve volné přírodě se dožívají až 20 let, v zajetí až 50 let.
Hlavní potravou labutě jsou vodní rostliny, které sbírá ponořením hlavy a krku do mělké vody. Živí se také semeny, kořeny rostlin, červy a lasturami.
Pokud by byl starověký mýtus pravdivý, labuť by strávila téměř celý svůj život čekáním na jediný okamžik. Na ten poslední.
Krátce před smrtí pták, který nebyl proslulý svým zpěvem, otevřel zobák a zpíval krásněji než kdy dřív. Ještě jednu poslední píseň, jako by věděl, že se blíží konec, a chtěl se rozloučit.
Z tohoto podivného příběhu se zrodilo slovní spojení »labutí píseň«. Přežila více než dva tisíce let a dnes už nemusí mít nic společného se smrtí. Může být posledním dílem umělce, posledním vystoupením sportovce, posledním politickým činem dlouhé kariéry. Finále, které nabývá zvláštního významu právě proto, že je poslední.
Je tu jen jeden problém. Labutě nečekají, až zemřou, aby mohly zpívat. A pochybnosti o tomto mýtu vůbec nejsou moderní. Existovaly už ve starověku.
Legenda stará nejméně 2500 let
Příběh o labuti zpívající před svou smrtí byl známý již starověkým Řekům. V Aischylově Agamemnónovi, uvedeném v roce 458 př. n. l., Klytemnestra přirovnává Kassandru k labuti zpívající svůj poslední nářek. Obraz byl proto rozpoznatelný již v 5. století př. n. l.
»A ona, jako labuť, zpívaje svůj poslední smrtelný nářek, zde leží, jeho milovaná…«.
Ale nejkrásnější verzi najdeme snad v Platónově Faidónovi. Prostředí by sotva mohlo být výstižnější. Sokrates je v posledních hodinách svého života. Brzy vypije jedlovec. Jeho studenti jsou zdrceni, ale on s nimi diskutuje o smrti a nesmrtelnosti duše.
A v jednu chvíli mluví o labutích. Lidé, říká Sokrates, věří, že labutě zpívají před smrtí, protože truchlí nad svou smrtí. On tvrdí pravý opak.
Sokratova labuť netruchlí
V platónském vyprávění jsou labutě ptáci zasvěcení Apollónovi a disponují prorockou mocí. Proto podle Sokrata, když cítí, že se blíží smrt, nezpívají ze smutku. Zpívají z radosti. Vědí, že se chystají přiblížit k bohu, kterému slouží, a proto je jejich poslední píseň krásnější než všechny předchozí.
Sokrates v podstatě používá labuť k vyprávění o své vlastní smrti: stejně jako se pták nebojí konce, tak by ho ani filozof neměl vnímat výhradně jako pohromu.
Takže dávno předtím, než se z něj stal pohodlný novinářský výraz pro něčí nejnovější dílo, »labutí píseň« již nabyla hlubšího významu.
Byla to ta píseň na konci.
A Aristoteles tomu také věřil..
Příběh se neomezoval pouze na poezii a filozofii. Aristoteles ve svých Dějinách zvířat zmiňuje , že labutě jsou hudební ptáci a zpívají zvláště tehdy, když se blíží jejich smrt.
»Máte [labutě] pravdu, a zejména ohledně těch posledních; neboť i ony se vydávají na moře a některé, když už pluly kolem Libye, narazily v moři na mnoho ptáků s truchlivým hlasem a někteří z nich uhynuli během několika hodin.«
Tato víra byla tak pevně zakořeněna, že již v helénistické éře získala příslovečný charakter. Alexandrijští učenci a pozdější autoři přísloví (jako Zenobius a Diogenes) zaznamenali výraz »labutí píseň« nebo »labutí vidění«.
Labuť a vrána
Existuje také Ezopova bajka, ve které si muž koupí labuť, protože slyšel o jejím krásném zpěvu. Pták mlčí, když ho majitel požádá o zpěv, ale když si uvědomí, že se chystá zemřít, začne zpívat svou poslední píseň.
Pro lidi starověku měl tedy tento obraz velkou moc. Labuť byla zvířetem, které si svou nejlepší píseň nechávalo na konec.
Dokud se někdo nerozhodl ověřit, jestli se to opravdu děje.
Muž, který před 2000 lety zpochybnil mýtus
V 1. století n. l. se do historie ponořil i římský spisovatel a přírodovědec Plinius Starší. Jenže on sám nebyl přesvědčen. Ve své knize Přírodopis píše, že nechvalně známá »nářeční píseň« labutí v době smrti je podle jeho názoru vymyšlený příběh, a dokonce uvádí konkrétní pozorování.
A zde leží možná ten nejpříjemnější detail celého příběhu. Lidé věděli už asi dvě tisíciletí, že s tímto tvrzením něco není v pořádku. Přesto o labutí písni stále mluvili.
Co labutě doopravdy dělají?
Za prvé, labutě nejsou po celý svůj život tiché. Různé druhy vydávají různé zvuky. Dokonce i labuť velká (Cygnus olor), druh v češtině nazývaný labuť velká, není skutečně němá. Dokáže pískat, chrochtat a vydávat další zvuky, ačkoli jí chybí působivá vokalizace jiných druhů.
A pak je tu labuť zpěvná (Cygnus cygnus). Tady se věci začínají drasticky rozvíjet. Labuť zpěvná má obzvláště zvučný, téměř trumpetový hlas. Její průdušnice tvoří v hrudní kosti charakteristické zakřivení, které funguje jako přirozený rezonátor a přispívá k jejím hlasitým zvukům.
To vedlo některé přírodovědce k otázce, zda se za starověkým mýtem skrývá skutečné pozorování. Je tedy na legendě něco pravdy?
Existuje zajímavá hypotéza. Bylo hlášeno, že labuť zpěvná může při smrti, kdy je jí z plic vypuzen vzduch, který prochází dlouhou průdušnicí, vydávat prodloužené zvuky. Přírodovědec Peter Pallas naznačil, že takové chování by mohlo být reálné…
Ornitologická komunita dnes poukazuje na to, že labutí zpěv neexistuje. Jak tedy tento mýtus přežil? Možná proto, že sotva existuje krásnější metafora pro konec. Umělec tvoří naposledy. Herec naposledy vystupuje na jeviště. Spisovatel odevzdává svou poslední knihu.
A poslední stvoření se zdá být odlišné od všech předchozích právě proto, že víme, že žádné další nebude.
Mýtus se dostal ze starověkého Řecka do Říma a odtud do západní literatury a umění. Labuť se stala jedním z nejtrvalejších symbolů krásného, téměř idealizovaného konce.
A tak jsme dodnes začali používat stejný obraz, jaký lidé používali před dvěma a půl tisíci lety.
A konečně, zpívá labuť před smrtí?
Ne tak, jak si legenda přeje. Labutě vydávají zvuky po celý život a neexistuje žádný vědecký důkaz o tom, že by, když vycítí blížící se smrt, náhle zpívaly poslední a nejkrásnější píseň.
Některé druhy, jako například labuť zpěvná, mají působivé hlasy a zvláštní anatomii, které mohly přispět ke zrodu nebo udržení historie. Ale skutečná »labutí píseň« patří spíše mytologii, filozofii a literatuře než ornitologii.
A možná proto to trvalo tak dlouho. Plinius dokázal tento mýtus vyvrátit téměř před dvěma tisíciletími. Věda nám dnes dokáže vysvětlit, co labutě doopravdy dělají. Ale ani jeden z nich nedokázal tento obraz vyvrátit.
Protože si labuť možná nenechává svou nejkrásnější píseň na konec. Ale lidé stále chtějí věřit, že ta poslední píseň je ta, na kterou se vyplatí vzpomínat.
Připravil: Ioannis Sideropulos
FOTO – pixabay a archiv autora
Kam se hrabe „hollywood“ 😊