V Ankaře se opět rozehrála velká zbrojařsko-politická show. Sešli se tam lobbisté vojensko-průmyslového komplexu a omšelí oportunističtí politici, zaznívala slova o zbrojení, válkách a údajné bezpečnosti. Jen jedno slovo jako by z programu zmizelo — mír. Ten se dnes ve slovníku politiků EU a USA stal téměř podezřelým pojmem. Kdo se ptá po diplomacii, je agresivně označen za kolaboranta. Kdo se ptá, kolik bude stát nekonečné zbrojení, je obviněn, že nerozumí nové realitě. Nová realita má totiž jednoduché pravidlo: čím větší strach, tím větší rozpočet pro armády. Zbrojaři mají v těchto letech žně. Kapitalismus smrti běží na plné obrátky.
Zbrojařští lobbisté občanům vysvětlují, že není dost peněz na nemocnice a důchody, ale na nové zbraně jsou prý peníze potřeba. Že chybí učitelé, ale na vojenské zakázky prostředky existují. Že mladé rodiny nemají kde bydlet, ale válečná mašinérie vyžaduje další miliardy.
Možná bychom měli zavést nový ekonomický zákon: čím horší situace ve společnosti, tím více peněz do zbrojení. Vždyť co je důležitější, než mít dokonale vybavenou armádu ve společnosti, kde lidé začínají ztrácet důvěru ve stát? Vojenská připravenost na potlačení občanských protestů a demonstrací je pro zbrojaře investicí do budoucnosti.
Politici nám říkají, že zbraně přinášejí klid zbraní. Je to zvrácená logika. Kdyby platila ve všech oblastech života, museli bychom věřit, že nejlepší způsob, jak ukončit hádku v rodině, je koupit si větší kladivo. Zbrojení se dnes stalo téměř novým náboženstvím. Má své proroky, své rituály i své obětní dary. Obětním darem jsou ovšem peníze daňových poplatníků. A oltářem jsou rozpočty ministerstev obrany.
Největší vítězové této politiky ale nesedí v běžných domácnostech. Jakožto majitelé zbrojních firem posedávají a postávají v golfových klubech a jejich zástupci v kancelářích, kde se z napětí mezi státy stává ekonomická příležitost. Každá krize znamená nové objednávky, každé vyostření situace znamená nové kontrakty a zisky.
Obyčejný člověk přitom nepotřebuje žít v permanentní vojenské mobilizaci. Naopak potřebuje vědět, že když onemocní, dostane kvalitní péči. Že jeho dítě dostane dobré vzdělání. Že nebude pracovat celý život a přesto žít ve strachu z budoucnosti.
Bez sociální stability není skutečné bezpečnosti. Stát, který dokáže nakoupit nejmodernější vojenskou techniku, ale nedokáže zajistit důstojný život části svých občanů, nebuduje sílu. Buduje pouze drahou kulisu a strach.
Summit v Ankaře vyslal jasný signál: éra fanatického zbrojení pokračuje. Otázkou však je, zda politici chrání Evropu před nebezpečím, nebo zda si zvykli manipulovat společnost prostřednictvím strachu ve jménu zbrojařského zisku. Protože největší bezpečnostní hrozbou nemusí být nepřítel za hranicemi. Dnes se jí bohužel stává politika, která rezignuje na solidaritu, kde se peníze hledají pro zbraně rychleji než pro lidi. Až jednou budou politici počítat náklady této éry, nebude stačit spočítat tanky, letadla a rakety. Budou muset spočítat také to, co mezitím chybělo — nemocnice, školy, byty, penze a důvěra občanů. Protože žádná zbraň ještě nikdy nevychovala dítě, neošetřila pacienta ani nenahradila spravedlivou společnost.
Jan Klán
Přesně tak – není na matky samoživitelky, na důchodce, na lékaře, kteří zachraňují životy, ale budeme cpát prachy do armádního šrotu typu Leopardy nebo F-35.