Současný spor předsedy vlády Slovenské republiky Roberta Fica s ústavním agentem, prezidentem České republiky, Petrem Pavlem Pávkem není jen osobní přestřelkou dvou výrazných politiků středoevropského prostoru. Je to střet dvou způsobů, jak mluvit o bezpečnosti. Fico po Pavlově kritice prohlásil, že bývalý generál NATO »by rád bojoval«, zatímco on chce prosazovat mírové směřování. Pavel naopak Ficova slova o článku 5 NATO označil za závažná a zdůraznil alianční solidaritu, která by pravděpodobně fungovala i v případě války jednoho člena NATO vůči druhému členovi NATO. Nebo snad nikoliv?
Proč se slovo mír musí neustále obhajovat, zatímco další zbrojení se prezentuje téměř jako samozřejmost? Proč je diplomacie podezřelá, ale miliardy na zbraně mají automaticky představovat »odpovědnost« a mírovou politiku pod hlavněmi zbraní? Proč se evropská bezpečnostní debata stále více vede jazykem zbraní, odstrašení, armádních kapacit a vojenských rozpočtů, zatímco diplomacie, deeskalace a hledání mírové politiky zůstávají někde v pozadí?
Pavlovu bezpečnostní politiku je nutné kritizovat jako militaristickou nikoli proto, že by bylo doloženo, že prezident chce rozpoutat válku, i když by určitě rád válčil, ale proto, že v jeho veřejném přístupu zaujímají mimořádně silné místo NATO, vojenské odstrašení, alianční závazky a posilování obranných kapacit ve spojení s vojenskoprůmyslovým komplexem. Je to logika, podle níž má více zbraní přinést více bezpečnosti. S tím tvrzením je ale nutné nastolit úplně jinou otázku: kde je stejně propracovaná strategie diplomacie, odzbrojování, kontroly zbrojení a odstranění příčin konfliktů?
Pomyslný militaristický vlak NATO jede stále dál. Každá krize přidá další vagón: více zbraní, více munice, vyšší rozpočty, nové vojenské závazky. Jenže nikdo by neměl zapomenout se zeptat, kam tento vlak vlastně směřuje. Jestli má konečnou stanici nazvanou Mír, nebo zda se už samotná cesta – permanentní příprava na válku – stala cílem. Mám oprávněnou obavu, že už samotná permanentní příprava na válku se stala cílem a jeho vyvrcholením je globální konflikt.
Zbrojení má také své vítěze
V soustavné kritice je nutné jít ještě dál. Válka a militarizace nejsou jen otázkou geopolitiky. Jsou také otázkou ekonomických zájmů.
Když stát masivně nakupuje zbraně, peníze nezmizí v abstraktní »obraně«. Končí v konkrétních firmách, které jsou napojeny na vojenskoprůmyslový komplex. Ten má své výhradní společnosti v USA. Rostou zakázky, obraty, zisky a politický význam zbrojního průmyslu. Veřejnost proto má právo mimořádně přísně sledovat vztahy mezi politickou mocí a těmito společnostmi.
A právě zde je nutné důkladně rozkrýt okolí »hradního pána« Petra Pavla. Petr Kolář, který je oním zlověstným rádcem a zástupcem vojenskoprůmyslového komplexu, je i nyní na stránkách Pražského hradu uváděn mezi prezidentovými zahraničněpolitickými konzultanty. Současně výroční finanční zpráva Colt CZ Group, která vyváží Pravdu a Lásku na hlavních svých zbraní, uvádí, že ten samý Kolář z Hradu byl členem jejího výboru pro compliance (dodržování předpisů) a etiku až do 2. září 2026.
To samo o sobě úplně nedokazuje, že zbrojařská společnost řídí prezidentovu politiku. Bylo by však absurdní tvrdit, že takové propojení není politicky zajímavé. Naopak: právě v době obrovského růstu významu zbrojního průmyslu musí být vztahy lidí pohybujících se kolem nejvyšších ústavních činitelů se zbrojními firmami maximálně transparentní.
Je zde nutné mluvit o starém problému vojensko-průmyslového komplexu, před jehož nástupem a rostoucím vlivem varoval na konci svého funkčního období v roce 1961 americký prezident D. D. Eisenhower: stát vytváří zakázky, soukromý kapitál inkasuje zisky a společnost je současně přesvědčována, že další růst vojenských výdajů nemá alternativu.
Náklady jsou společenské. Zisky soukromé.
Bezpečnost není jen tank
Je však nutné důrazně odmítnout představu, že bezpečnost člověka začíná a končí vojenským rozpočtem.
Bezpečnost je také jistota práce. Dostupný byt. Nemocnice v dosahu. Škola pro děti. Důstojná mzda. Důchod, ze kterého lze žít. Energie, které domácnost dokáže zaplatit.
Každá miliarda vydaná státem má alternativu. Jestliže se stále větší část veřejných prostředků přesouvá k armádám a zbrojnímu průmyslu, musí společnost diskutovat také o tom, co za tyto peníze nevznikne jinde.
Mír je nejvyšší formou bezpečnosti.
Diplomacie není kapitulace.
Jednání není zbabělost.
A odmítnutí permanentní militarizace společnosti není službou nepříteli.
Mír musí být politickým programem
Mediální střet R. Fica s P. Pavlem otevřel důležitou otázku, kterou nelze jen tak odbýt: proč má Evropa natolik podrobné plány pro válku a tak málo slyšitelných plánů pro mír? Všude jen slyšíme, že Rusko zaútočí v dohledné době na NATO, jak tvrdí generál »čučkař« Koudelka. Bohužel není sám. Něco podobného tvrdí mnozí další, kteří řinčí zbraněmi, od Německa po Polsko či Ukrajinu. Jako kdyby se připravovalo nové Drang nach Osten.
Petr Pavel může argumentovat odstrašením a kolektivní obranou ve spojení s vojenskoprůmyslovým komplexem, jak chce. Odpověď na tuto doktrínu však zní: odstrašení nesmí nahradit politiku a obranný průmysl nesmí určovat hranice naší představivosti. Tohle jsme zde už v minulosti měli v rámci paranoi vzájemně zaručeného zničení za doby studené války.
Evropa nepotřebuje permanentní válečnou pohotovost jako nový normální stav, který společnost udržuje v neustálém stresu a napětí, což posléze vede k duševním poruchám ze strachu a následně k ještě hlubšímu sepětí nejen s vojenskoprůmyslovým komplexem, ale také farmaceutickou nebo technologickou lobby, což dává vzniknout novému pojmu. Tím je vojensko-technologický komplex.
Evropa a česká politika potřebuje diplomatickou iniciativu, mezinárodní jednání, kontrolu zbrojení a společenskou kontrolu vojensko-průmyslových zájmů. Nesmí nás pohltit zájem vojenskoprůmyslového komplexu a jeho loutek, kterým jde jen o zisk, zbrojení a válku. Proto jasně říkám, důrazně a nahlas: ANO, MÍRU! NE VÁLKÁM!
Jan Klán
Jj, hranice mezi tím je opravdu tenká.