Zdá se, že česká politika získala novou pohádku. Jmenuje se »O Poslovi do Ankary«. Hlavní hrdina? Prezident, ústavní agent Petr Pavel Pávek. Děj? Neustálá snaha dostat se na summit NATO v Ankaře, ať už je na seznamu hostů napsán, nebo ne.
Zatímco běžný člověk čeká na pozvánku na svatbu, prezident podle některých komentátorů zkouší opačný postup. Nejprve si připraví oblek, nachystá projev, zkontroluje letenku a teprve potom zjišťuje, zda ho tam vůbec někdo zve.
Naposledy dokonce dorazil na jednání vlády s nadějí, že se bude řešit složení delegace. Jenže po několika minutách zjistil, že se nic takového neprojednává. Přítomní ministři prý zažili podobný pocit jako člověk, který otevře dveře kurýrovi a zjistí, že přišel soused, protože si myslel, že se u vás koná oslava.
Celá situace začíná připomínat starou českou lidovou tradici: kam to nejde dveřmi, tam to zkusí oknem. A když ani oknem, tak alespoň kompetenční žalobou.
Podle politických kuloárů totiž prezident údajně zvažuje právní kroky, pokud by jej vláda Andreje Babiše do Ankary nevyslala. To už není diplomatická mise, ale téměř soutěž ve vytrvalosti. Maratonec běží do cíle, prezident běží za delegací.
Vláda se mezitím nachází v nezáviděníhodné situaci. Pokud prezidenta vezme, bude obviněna, že ustoupila nátlaku. Pokud ho nevezme, hrozí další kapitola seriálu »Kompetenční války: Ankarský konflikt«. Chybí už jen dramatická hudba a závěrečný titulek »pokračování příště«.
Největší záhadou však zůstává, proč je cesta do Ankary tak důležitá. NATO jistě přežilo summity bez celé řady prezidentů, premiérů i ministrů. Jenže česká veřejnost získává dojem, že bez účasti Petra Pavla by se snad aliance rozpadla, generální tajemník ztratil orientaci a mapa světa by přestala fungovat.
A tak se z prezidenta pomalu stává legendární postava. Ne vyslanec, ne delegát, ale (P)osel do Ankary. Muž, který je připraven cestovat, ačkoliv o jeho cestě ještě nikdo nerozhodl. A pokud rozhodne jinak, vždycky se najde nějaká žaloba, stanovisko nebo tisková konference.
Jestli nakonec do Ankary skutečně odjede, ukáže čas. Jedno je ale jisté už dnes: málokdo dokáže vzbudit dojem, že je na cestě na summit, ještě než vůbec ví, kdo na něj pojede.
Jan Klán
