Zbyněk Zavadil je trenérskou hokejovou legendou. Celý život se věnoval mládeži a rukama mu prošly budoucí hvězdy jako Petr Bříza, Pavel Geffert, Richard Žemlička, David Volek, Milan Antoš, Jaroslav Bednář, Tomáš Vlasák či Jakub Vrána. I proto hodnotí velmi kriticky systém výchovy mladých talentů v současné době, jehož špičkou ledovce jsou stále častější neúspěchy národního mužstva na vrcholných turnajích, jak jsme toho byli svědky v minulém týdnu na mistrovství světa ve Švýcarsku. »Je to dlouhodobý pád našeho hokeje, který si nechceme připustit,« tvrdí Zavadil v rozhovoru pro iportaL24.cz.
České hokejové nadšení letos utichlo velmi brzy, když národní tým ztroskotal již ve čtvrtfinále mistrovství světa. Očekával jste to?
Nepřekvapilo mě to, protože nám nepřijely největší opory z NHL. Po dlouhé sezoně, kdy se navíc konala i olympiáda, byli přetížení, někteří neprošli zdravotní prohlídkou, nebo je oddíly nepustily, a tak v mužstvu bylo jen málo z těch nejlepších. A to ještě musíme poděkovat kapitánu Romanu Červenkovi, který vždy přijede, vždy je ochoten reprezentovat a je tahounem týmu.
Nicméně je třeba hledat příčiny současného stavu českého hokeje a zároveň se zastat trenéra Radima Rulíka a jeho realizačního týmu. Dostal se pod palbu kritiky, ale on je s ohledem na situaci v českém hokeji úspěšným trenérem. S dvacítkou získal stříbro, první medaili po 18 letech, pak přešel se svým realizačním týmem k áčku a rozhodně nepropadl. Vybojoval zlato v Praze, a ačkoli na dalších třech akcích nepřešel přes čtvrtfinále, měl to hrozně těžké, protože bez hráčů z NHL nejde konkurovat lepším týmům. Je to dlouhodobá záležitost související s tím, kolik hokejistů v NHL máme. Dřív jich bylo 80, minimálně 20 z nich bylo klíčových, figurovali v elitní desítce. Hejduk byl nejlepším střelcem, Hašek s Jágrem sbírali individuální ocenění, ale od té doby je to stále slabší a slabší. Na začátku sezony jsme neměli na soupiskách týmů z NHL ani dvacet hokejistů, takže se Rulík logicky ocitl v těžké situaci. Nebylo kde brát.
V olympijském roce bývá světový turnaj vždy slabší. Nemyslíte, že by se mistrovství světa jednou za čtyři roky vůbec nemělo konat?
Jasně, že je to druhořadý turnaj. Navíc Američani a Kanaďani se nedívají na mistrovství světa jako na Kanadský nebo Světový pohár, a samozřejmě na olympiádu.
Olympijské hry se letos otevřely pro nejlepší hokejisty světa, byly tam opory z NHL, ale podívejte se, jak jsme dopadli. Skončili jsme na 8. místě, což je historický propadák. Zase to souvisí s tím, kolik českých hokejistů v NHL působí a v jaké roli.
Rozdílových hráčů je pár. Pastrňák, Hertl, Nečas nebo Chytil – ten byl navíc zraněný. Gólmanů máme hodně, to ano. Pak už ale jen nějakých maximálně deset hráčů, co nastupují stabilně. Nezařadili nás do prestižního Turnaje čtyř, protože nedáme dohromady 17 hráčů z NHL. I prestižní evropský klubový turnaj v Davosu, kde vyhrávaly LTC Brno nebo Jihlava, jsou ročníky, kdy nás nepozvou – například ten příští. Je to dlouhodobý pád našeho hokeje, který si nechceme připustit.
Proč jsme přestali produkovat mladé talenty, myšleno v odpovídajícím měřítku?
Vezměte si, že když sedmnáctky nebo osmnáctky, ačkoli to v jejich podání taky není nic světoborného, něco uhrají, okamžitě odcházejí pryč. Po Hlinka Gretzky Cupu se okamžitě, jakmile turnaj skončí, 14 hráčů sebere a odejde. Extraliga juniorů by měla být těžká soutěž, ale když tam chybí 14 hokejistů národního mužstva a další, kteří jedou ve svých kolejích, najednou v ní schází 100 až 150 hráčů. Skauti na to nechodí nebo chodí jen sporadicky.
Kdysi existovala vypracovaná síť – přípravky, žákovská a dorostenecká liga, dále liga juniorů. Bylo přes 70 sportovních tříd, 20 Tréninkových středisek mládeže, a to vše plně financováno z oddělení sportovně talentované mládeže vlastním rozpočtem, na který nemohl oddíl sáhnout. Na to navazovala vojna. Měli jsme 15 Dukel a tři Rudé hvězdy. Takže 300 hráčů ve věku 19 až 21 let mělo prostor. Vojna padla, přišel nový režim, ale nikdo nic nevymyslel. Obrana, vnitro, školství – nula! Naproti tomu Švédové a Finové okopírovali naši metodiku, mají akademie a přesně tak to má vypadat. A je tu další problém, když juniorská liga vyprodukuje ročně 150 juniorů, někteří jsou velmi dobří, ale nemají kde hrát. V extralize je plno cizinců a ti zabírají našim talentům místo. Každý stát si to chrání, my ne. Kolem 120 hráčů houfně utíká za oceán, do Švédska, nebo i do Salcburku, kde je výběrová organizace.
Problém trvá. Pořád měníme soutěže. V jednom roce se stalo, že třetí, pátý a osmý tým sestoupil z extraligy juniorů. To není možné, to je zvěrstvo! Havířov, Přerov a Vsetín přece nemůžou být vyřazeni jen proto, že nemají akademie.
Souhlasíte s tím, že ty největší úspěchy českého hokeje na přelomu století – tedy olympijské zlato z Nagana a zlatý hattrick na mistrovstvích světa – vycházel z generace, která těžila ze sportovního systému za minulého režimu?
Úplně jasně, to je skutečnost. Tehdy tu fungovala jasně daná metodika řízená Univerzitou Karlovou a jednotný tréninkový systém pro mládež a dospělé – pánové Kostka, Bukač, Dovalil – to byly persony, z nichž čerpal celý svět, a kteří předběhli dění o 30 let! Řídili náš hokej a publikovali o něm. Z těchto uznávaných osobností čerpal hokejový svět a šlo jen o to, doplňovat je o nové věci, ne se na to vykašlat.
Jak jste správně řekl, sklidili jsme ty úspěchy v Naganu a při zlatém hattricku. Jezdili sem Kanaďani a hledali haly a stadiony. Nemohli nic najít. Za vším stála metodika, ale i píle a pokora. A pak bych taky zmínil, že jsme jedna z nejhorších zemí z hlediska toho, kolik dáváme financí do sportu. I sousední Maďaři jsou na tom líp. Chudé rodiny na to nemají. Bohaté sice ano, ty mají všechno, ale v současnosti mi celkově chybí pokora, respekt, pracovitost, ale i pouhý pozdrav při příchodu na zimní stadion. Mladí kluci, kteří nemají nic odehráno, si o sobě myslí, co nejsou. Jenže tím se nikam neposunou. A trenéři to mají hodně složité, protože schází kvalita jako v době kolem Nagana. Víte, kolik dnes hraje v NHL stabilně českých hokejistů narozených po roce 2000? Jeden! Jiří Kulich, až do svého zranění…
Dobrá, ale jak z toho ven?
Hokej je u nás pořád zimní sport číslo jedna. Zájem je enormní. Vidím to na stadionech na Slavii nebo v Říčanech, kde stále působím, stejně jako na turnajích. Víte, nechci dělat chytrého. Trénuji 55 let, mám odkoučovaných nějakých 3500 zápasů na mládežnické úrovni, ale uznávám, že jsme v těžké situaci. Slovinsko má všehovšudy nějakých 240 hokejistů a porazí nás na mistrovství světa. Norové preferují úplně jiné sporty a teď nám naloží 4:1. Vezměte si, jak byli Němci vždycky pozadu a teď k nám jezdí jejich mládežnické týmy a je důležité, že pro ně je hokej celoroční sport. Tak by to mělo být ve všech kategoriích, což u nás neplatí, protože ne všechny oddíly mají celoroční provoz a nemohou tak dělat kombinovanou přípravu na suchu i na ledě. Je potřeba, aby se trénovalo i v létě, byť jinak. Cvičit kondici a také dovednosti. V těch jsme vždycky bývali mistři, ale nějak se to vytratilo.
Uvedl bych jeden pozitivní příklad za všechny. Karlovy Vary už šest let v řadě vytáhnou dorostence, kterého zařadí do prvního týmu, ten prakticky přeskočí kategorii juniorů a odehraje celou extraligu. Příkladem je Kulich nebo Tomek, který v uplynulé sezoně překonal všechny rekordy mladého hokejisty působícího v extralize.
A ještě něco… Když jsme kdysi předkládali tréninkový plán, byla oponentura ve smyslu, »proč děláš právě to a tohle«. A stejné je to s financemi. Nebylo možné cokoli ukrást. Rozpočet musel do halíře sedět a já ho musel podepsat. Všechno souvisí se vším!
Petr Kojzar
FOTO – letnanskelisty.cz
Diskuze je uzavřena.