Často slýcháme politiky ohánět se tím, jak jsou tu pro lidi a jak chtějí pracovat pro rodiny. Ale realita, o které jsem se sám osobně přesvědčil, je úplně někde jinde.
Dle mého názoru, a nejsou to jen má slova, ale i slova mnohých politiků napříč politickým spektrem, je budoucnost a prosperita našeho národa postavena na aktuální pracující generaci. Reálně jsem ale dlouho neviděl žádný zákon nebo alespoň opatření ze strany státu, které by řešilo dostupnost bydlení a hypoték. Ono by se toto téma dalo rozebírat mnohem více, ale to si nechám na někdy jindy. Pojďme se podívat na realitu.
Nedávno jsem dostal nabídku na odkoupení domu. Na naši lokalitu byla cena, řekněme, přiměřená, spíše na horní hranici běžných cen. Což naprosto chápu – každý prodávající chce prodat za co nejvyšší možnou cenu.
Řekl jsem si, že mám pozemek, který využívám jako zahradu, a mohl bych ho prodat. Získal bych tak část prostředků a zbytek dofinancoval hypotékou. Nebudu uvádět konkrétní částky, protože ceny se v jednotlivých regionech liší. Pro pochopení problému bude lepší procentuální vyjádření. Pokud bych prodal zahradu, měl bych zhruba 20 % hodnoty nemovitosti. Na zbývajících 80 % bych si musel vzít hypotéku, což je dnes zcela běžný postup.
Zašel jsem tedy za známou finanční poradkyní a společně jsme si spočítali možnosti financování. Výsledek mě upřímně řečeno šokoval. Při splatnosti na 30 let, což je dnes v podstatě standard, by samotná splátka hypotéky představovala přibližně tři čtvrtiny mého čistého příjmu.
A tady jsem se zarazil. Nejen že by mi po zaplacení hypotéky zůstala jen malá část výplaty na běžný život, ale zároveň bych takovou hypotéku splácel až do věku 67 let. Pokud bych k tomu připočítal povinná či doporučená pojištění, dostával bych se prakticky na hranici celé své výplaty.
A teď si položme jednoduchou otázku. Co kdyby se mi něco stalo? Moje partnerka má přibližně o něco více než polovinu mého příjmu. Jak dlouho by byla schopná takový dům udržet? Jak dlouho by zvládala splácet závazek, který je nastavený na několik desetiletí? A právě tady podle mě začíná problém, o kterém se v politice příliš nemluví.
Stále posloucháme řeči o podpoře rodin, o porodnosti, o budoucnosti země a o tom, jak potřebujeme mladé lidi. Jenže jak chceme po mladých rodinách, aby plánovaly budoucnost, když se pro ně vlastní bydlení stává stále méně dostupným? Není normální, aby pracující člověk s pravidelným příjmem musel přemýšlet, jestli ho hypotéka finančně nezničí na většinu produktivního života.
Až tedy příště uslyšíte politika mluvit o tom, jak pracuje pro lidi a pro rodiny, zkuste mu položit jednoduchou otázku: Jak je možné, že za posledních deset let nikdo nepřišel s řešením, které by dostupnost bydlení skutečně zlepšilo?
Jak chtějí mluvit o budoucnosti a prosperitě státu, když nejsou schopni zajistit dostupnou budoucnost pro vlastní občany? Protože budoucnost státu nezačíná na ministerstvech. Začíná doma. V rodinách.
Lukáš Blaschko (SOCDEM)
Základní problém je kapitalismus v rozbitém Československu.
Za socialismu nebyl takový bordel ve společnosti, jako je to dnes v kapitalismu.
Za socialismu se stavěly statisíce bytů a tyto byty byly zdarma předány československým rodinám. Byly bezúročné půjčky. Byly nenávratné půjčky na stavbu rodinných domů. Bylo zaměstnání v místě pobytu. Byl dostatek lékařské péče pro všechny, bezplatné. Byly zdravé a levné potraviny, z domácích zdrojů. atd. atd. atd.
Příčiny společenského zmaru, chaosu a problémů jsou v kapitalismu, který si lidé nechali vnutit listopadovým pučem 1989 a ještě při tom všem jásali a křepčili a nadšeně zvonili klíči od bytů, kde jim kapitalismus zdražil nájem. Lidé si v rozbitém Československu pěkně naběhli na vidle v listopadu 1989.
To teď řeší Sněmovna, ale blbě. Jen zvýšit rodičovský příspěvek nestačí, základem je právě dostupné bydlení.
Proto mě vždycky fascinuje, když v každém volebním programu mají bydlení jako prioritu Piráti, kteří právě tuhle sféru zpackali non plus ultra.