Analýza: Sudetoněmecký landsmanšaft je v Evropě rizikem

Provokační sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně je největší prohrou demokracie v naší zemi za posledních několik desetiletí.

Sudetský sněm (22./25. 5. 2026 v Brně) byl jen na pohled nabubřelou vlajkoslávou a folklorním festivalem. Byl jasným poselstvím: »Opět jsme tady. Máme takovou politickou moc, že svůj sjezd uskutečníme v České republice. A máme tu politickou podporu.«

Byla to politická provokace. A důkaz politické moci sudetského landsmanšaftu. A politické nemoci naší aktuální politiky. A byla to oslava K. H. Franka, vraha našeho národa (sudetosněm se konal ve výročí jeho popravy 22. 5. 1946).

Politická a hospodářská aktivita sudetů, německých a obdobných rakouských organizací, landsmanšaftů, jejichž cílem je nabourat politické uspořádání vzniklé z výsledků druhé světové války, je evidentním nebezpečím pro naši zemi. Jde o revanšistický útok na naši suverenitu.

Sudetské organizace začaly svůj neonacistický sliz vypouštět nedlouho po konci 2. světové války. Založeny byly bývalými příslušníky SS, SD, NSDAP, důstojníky wehrmachtu a dalších nacistických organizací, kteří jim dlouho, až do své smrti, šéfovali. Z těchto kořenů se sudetské organizace vyvinuly, tyto kořeny jsou do nich zapuštěny. Jejich založení a působení je důkazem, že k důsledné denacifikaci v Německu nedošlo.

Sudeti se k temným stránkám nacistického Německa, chmurným činům svých předchůdců, nikdy otevřeně nehlásili, nepřiznali je, nevyrovnali se s nimi. Pro období před rokem 1945 trpí amnézií, mají politickou chorobu ztráty paměti. Historie pro ně počíná až rokem 1945 ‒ nejdříve však je Otče náš ateprve až nakonec Amen. Při zpětné pohledu se musí začínat od fašizace v ČSR koncem dvacátých let minulého století a pokračovat přes zrůdnosti nacistické okupace do konce války, kterých se bývalí občané ČSR německé národnosti velmi aktivně účastnili.

Samozřejmě, že jde precedens do budoucna ‒ B. Posselt, šéf sudetského landsmanšaftu už přece vyhlásil, že se jejich sněmy budou konat střídavě v Německu a u nás; takže příští zde bude v r. 2028. Snaha po revanši se bude zesilovat.

Záštita od Petra Pavla a Miloše Vystrčila

Akci dali záštitu dva nejvyšší ústavní představitelé ČR – prezident Petr Pavel a předseda Senátu Miloš Vystrčil. Je to velezrádné jednání! Směřuje proti svrchovanosti a celistvosti republiky, proti jejímu demokratickému řádu.

Sudetofilní mocenská struktura je silná a má tradici. Hlavním nástrojem pronikání sudetismu do našeho státu je sudetská pátá kolona v ČR; začala se formovat dlouho před listopadem 1989 finanční, politickou a propagandistickou podporou tzv. politického disentu v ČSSR; ta byla důvodem, proč čerstvě zvolený prezident Václav Havel odcestoval na půlnoční stranu sudetům za jejich pomoc poděkovat a omluvit se za vysídlení jejich předků z Československa (1945‒1947) – ovšem omluvit se za sebe, za občany ne. Nedávno jsme se dověděli, že dokonce sudetům nabízel náhrady za konfiskovaný majetek a účast na privatizaci v ČR na počátku 90. let. Pátou kolonu aktuálně tvoří mnozí politici (tradičně z KDU-ČSL), kteří se již několik desetiletí s ideologií sudetismu sjednocují, propagují ji. Současná politická opozice, která prohrála poslední sněmovní volby (ODS, SPOLU, TOP 09, KDU-ČSL) se v čele se svým lídrem, současným prezidentem Petrem Pavlem, nad sudetským sněmem rozplývá blahem.

Sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu přispěl k razantnímu rozdělení společnosti; na občany odmítající jeho konání, na ty, kteří ho blahořečí, a na podstatnou část lhostejných. Prizmatem tohoto rozdělení je nutné dívat se na jednotlivé politiky, parlamentní i mimoparlamentní politické strany, rozličné občanské spolky, občany.

Vůči podporovatelům sudetosjezdu je namístě Fialova maxima (Radim Fiala, SPD, poslanec), kterou ve Sněmovně adresoval poslancům opozičních stran, podporovatelům sudetosjezdu (ODS, KDU-ČSL, Piráti, STAN, TOP 09), která zněla: »Jděte do prdele«. A je nutné ji v příštích volbách uskutečnit.

Kritika do vlastních řad

Je třeba uvést, že protesty ve vlastenecké scéně byly adekvátní, jednotné a silné. A je moc dobře, že byly. Mnoho tisíc lidí manifestačně vyjádřilo svůj nesouhlas se sudetosjezdem v Brně. Na místě fyzicky, na sociálních sítích virtuálně. Bylo to vynikající.

Je však potřeba napsat několik kritických vět do vlastních řad. Že sudeti chtěli uspořádat svou maškarádu v ČR Posselt hlásá přibližně deset let. Ovšem k rázným protestům došlo až několik měsíců před konáním sudetosjezdu.

Proč se podařilo sudetosjezd uskutečnit, tedy nepodařilo se mu zabránit? Protože není důsledná, široká a soudržná politická vůle působící proti sudetským snahám. Důvodem slabosti opozice proti sudetismu je i nevčasnost aktivit směřujících proti jeho působení u nás, sudetosjezdu zvláště.

Dopustili jsme vznik paralelní mocenské struktury působící ze zahraničí – sudetské organizace odsunutých, a na to navazující hnutí vnitrostátní páté kolony v ČR. Politická seskupení opoziční vůči sudetosjezdu a sudetským snahám o politickou destrukci silná nejsou; jednoznačnou razanci prokázala SPD, prosazení rezoluce sněmovny proti konání sudetosjezdu byla především její zásluha.

V mimoparlamentní sféře si každý ze šéfíčků rozličných pidistran a pidispolků s několika svými členy a sympatizanty plácá bábovičky na svém písečku s pocitem své nadgabaritní politické velikosti; skutečností je jejich zanedbatelnost a roztříštěnost daná někdy i vzájemnou osobní nevraživostí.

Chybí politická synergie ideově příbuzných vektorů, je nedostatek kolektivní vůle.

A když už jsme u slova »kolektivní«, odsun s nacismem kolaborujících bývalých občanů ČSR německé národnosti nebyl založen na kolektivní vině ‒ to je jedna z tradičních sudetských lží. Z Československa po válce nebyli odsunuti českoslovenští občané německé národnosti. Téměř žádní tu totiž nebyli. V podstatě všichni bývalí českoslovenští občané německé národnosti v tzv. sudetech se dobrovolně po mnichovské zradě v r. 1938 (po záboru pohraničních oblastí Československa) stali občany říše, německými občany nacistického Německa.

Antifašisté mohli po osvobození v Československu zůstat, a mnozí též zůstali. Nešlo tedy o žádný trest formou kolektivní viny, nešlo o etnickou čistku. Jestliže většina sudetských Němců byla z Československa odsunuta bylo to proto, že většina z nich Hitlera a nacismus podporovala. V Ústavním dekretu prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské publikovaném pod č. 33/1945 Sb. bylo jasně napsáno, že »osobám…, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství«.

Pro odsun sudetů z bývalého Československa (1945‒1947) existovalo morální i politické ospravedlnění ‒ byly jím statisíce zavražděných naši občanů. Pokud by sudeti byli za své zločiny souzeni individuálně, dostali by tresty dlouholetého vězení, mnohdy i trest nejvyšší. Odsunuti byli právem antifašistické koalice.

Na kolektivní smíření nevěřím. Můj táta se po totálním nasazení v reichu, mučení na gestapu a pobytu ve sběrném táboře přece s nácky smířit nemohl. Ani individuálně, ani kolektivně. Tři sta šedesát tisíc našich zavražděních občanů už vůbec ne.

Sudetští Němci a jejich potomci sdružení v landsmanšaftu nikdy neprojevili lítost nad tím, že oni, resp. jejich předci, podporovali nacismus a tím se v té době jako českoslovenští občané dopustili vlastizrady, která se podle tehdejších zákonů trestala smrtí; nikdy se nezřekli svého obdivu a aktivní podpory Konráda Henleina a jeho Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF), resp. Sudetendeutsche Partei (SdP), svého obdivu a aktivní podpory Adolfa Hitlera a jeho NSDAP, SS, wehrmachtu; nikdy se kriticky nevyrovnali se svou aktivní účastí ve freikorpsu, se svou účastí na zločinech nacismu.

Sudeťáctví a jejich pátá kolona v ČR, v jejímž čele jsou mnozí politici, není strašák. Je to nebezpečná realita. Je nutné dívat se do budoucna, ovšem nezahlazovat minulé zločiny nacismu.

Jaký vývoj lze po brněnském sudetském sjezdu očekávat?

Především tu bude politický tlak na revizi, spíše zrušení prezidentských dekretů (prezidenta E. Beneše) s cílem získat finanční náhrady pro potomky odsunutých za nemovitý majetek, který po nich v našem státě zůstal; o kompenzaci za vyvraždění tisíců našich občanů, loupeže našeho majetku za doby nacistické okupace, vytunelování našeho hospodářství samozřejmě nepadne ani slovo – to se podle sudetské ideologie nikdy nestalo, jejich historický zájem začíná až od května 1945 (a tehdy ani neprohráli svou spravedlivou válku, nýbrž byli poraženi nenávistnými židobolševickými hordami podlidí).

Sudetofilství se stane politickým přesvědčením mnoha aktivních politiků, občanů. Mimořádně nebezpečný bude rodící se narativ, se kterým přichází (primitivní) ultrapravice, jímž je tvrzení, že kdo je proti sudetosjezdu, podporuje ruskou agresi proti Ukrajině,či že kritici sudetského sjezdu jsou (skrytí) komunisté. Je to samozřejmě nesmyslné, nelogické propojování, avšak tvrzení v takové nepatrné myšlenkové hladině je pro některé občany přitažlivé; je totiž intelektuálně bezprahové ‒ zejména hlupcům je srozumitelné (vždyť i Adolf Hitler, jak zdůraznil D. Hamšík, byl géniem pouhé průměrnosti). A na některé občany bude účinné tvrzení, že kdo je proti sudetosjezdu, je nahnědlý.

Hlavním politickým nebezpečím je a bude politická lhostejnost velké části společnosti. Zejména mladší generace (40-) se o problém nezajímá, není jejich. Necítí bolest svých předků. Nechápe podstatu dějinného rozvrhování prizmatem sudetské ideologie, které míří do budoucnosti ‒ k jinému politickému a tím i majetkovému uspořádání v našem státě.

Nejsme schopni pro mladší generace účinně tradovat vlastní dějiny. Pietní akce jsou důležité; jsou však politicky nepříliš efektivní, často je účast na nich motivována převážně sebeprezentací. Pouhé kladení věnců není tradováním dějin, prezentováním zejména mladším generacím.

Co dělat?

Tvořit seskupení proti sudetofilství, proti sudetské páté koloně u nás, proti politickému šlamu v našem státě tak, aby skončené brněnské sudetosněmování bylo šluskolonou. Spojení proti sudetofilství v našem státě však nelze založit na terénu nějaké politické strany ani spolkového uskupení; takové úsilí vždy ponese stigma dané politické strany, spolku. Lze to pouze na horizontálním občanském sdružování skutečných osobností a sympatizujících spolků.

Musíme zabránit, aby to, co se nepovedlo Hitlerovi ve 30. a 40. letech, se teď může podařit Německu v rámci EU a potlačení národní identity členských zemí. Pátá kolona sudetů o to usiluje.

Podstatné budou příští prezidentské volby (2028); Petr Pavel, t. č. prezident ČR, není jen šéfem politické opozice proti současné vládě premiéra Andreje Babiše, nýbrž i šéfem sudetofilů v ČR. Proti P. Pavlovi se musí nalézt skutečně demokratický, osobnostně hodnotný protikandidát(ka), který bude příznivcem ČR, nikoli šéfem protivládní opozice a patronem sudetofilů. A ve volbách sněmovních a dalších důsledně uskutečnit Fialovu maximu.

PhDr. Vladimír Pelc, politický analytik, člen vedení České strany národně sociální (ČSNS), místopředseda Českého svazu protifašistických bojovníků, z. s.