Chtěli jste domů, šli jste domů

Vlast! Kouzelné slovo. Německy Heimat. Znamená Domov, místo, kam patřím, které jsem měl a mám v srdci. Pro Čechy v třicátých letech minulého století to bylo území od Aše po Jablunkov, nebo, chcete-li, po Koločavu. Pro Němce v téže době sousední Německo, i když nikdy pohraniční území Zemí Koruny české nebyly jeho součástí. Heim ins Reich, Domů do Říše, bylo heslem prefabrikovaným, přizpůsobeným zájmům programu, jenž zjednodušeně zněl: Drang nach Osten.

Po údajně sporném Mnichovu (viz program Sudetoněmeckého landsmanšaftu, tzv. »20«dosud platných bodů) více než tři miliony sto tisíc těch, kteří se hlásili k německé národnosti (podle údajů ze sčítání 1930 – 3 123 568 německy hovořících osob), se měly cítit šťastně, že jsou konečně doma, v Říši.

Když po 1. říjnu 1938 přestoupila wehrmacht naše hranice, přinášeli německým vojákům květiny, masově jedli jejich pravý německý eintopf, aby dokázali, jak bídně se jim žilo v Masarykově republice, domy ozdobili hákovými kříži, slavnostně ničili hraniční závory a povalovali hraniční kameny, sborově křičeli slovo Heil a zároveň vytvořili téměř smrtící tlak na Čechy, kteří tu žili. Mnohé před i po oslavě svého Sieg (Slávy) donutili opustit domovy a spasit se útěkem. Kolik jich tehdy uprchlo do vnitrozemí? Údaje se liší. Úřední statistika uvádí 171 401 českých, 10 496 německých a 18 671 židovských uprchlíků. Čísla jsou čísla, údaje pocházejí z počátku roku 1939. Mnohá z uvedených čísel po čtyřech pěti měsících už dávno nebyla pravdou. Proto lze i v odborných, nejen v propagačních, publikacích číst jiné počty vyhnaných. Čtvrt milionu, půl milionu, osm set tisíc… vyberte si. I ono číslo více než 3,1 milionu uvedené u počtu Němců je problematické. Mnozí občané židovské národnosti jako svou rodnou a vlastně tím i dorozumívací řeč uváděli němčinu. Dnes bychom řekli: Paradox, ale byla to pravda. Ani tato skutečnost je nedokázala zachránit od plynových komor v Březince, pardon v Birkenau.

Pohraniční české území, později souhrnně nazývané nepřesně Sudety, se podpisem šéfů čtyř mocností, bez nás, bez naší přítomnosti, stalo totiž rázem Německem. Po dávném králi Otovi a pruskému Fridrichovi Velikém to bylo potřetí, kdy nám ze západu chtěli uzmout kus země. Těm dřívějším se to nepovedlo, až Lieber Adolf to dokázal. I s obyvateli, i s půdou, která Německu nikdy nepatřila. Bylo naplněno jedno z hesel nacistického hnutí Blut und Boden, Krev a Půda, které se tak dostalo do Prozřetelností vytvořené Říše.A obyvatelé? Převážné většině se splnil jejich sen. Byli v Německu, přinesli mu svou Blut a ještě uzmuli půdu – Boden, která od věků patřila českému království, což nikdy nezpochybnila ani Vídeň a dlouhý seznam rakouských mocnářů.

Tak masově a uvědoměle, vlivem velmi vytrvalé propagandy pocházející ovšem, pokud jde o pocit nadřazenosti, už ze starého Rakouska, byli přesvědčováni o vedoucí roli Němců a podřízenosti ostatních národů. Hitler k tomu přidalještě pocit, že versailleské dohody byly křivdou na Němectvu. Proto tak stoupenci v polovině třicátých let nově vytvořené proněmecké strany, Sudetendeutsche Partei, se masově pod vlivem velmi sofistikované propagandy zbavili československého občanství a slavnostně přijali německé.

Pünklich! Mělo by se říci. Všechno je jasné. Když později Spojenci potvrdili, že Československo vznikne v původních hranicích, že Mnichovská dohoda přestala platit nebo platit nikdy neměla, ať si pro to pro sebe zvolili to či ono zdůvodnění, nastal problém, co s obyvateli, kteří zde v pohraničních oblastech žili. Jenže problém? Proč problém?

Podle právních předpisů předmnichovské republiky – zejména zákona č. 236/1920 Sb. a navazujících norem vycházejících z rakouského práva – každý člověk měl jediné občanství. Pozbyl ho na vlastní žádost, nebo když se svým dobrovolným souhlasem nabyl občanství jiného státu. V případě tzv. sudetských Němců platilo, že československého občanství se zbavili vědomě. To znamená, že ho v době osvobození republiky už šest a půl roku neměli. Žili tedy na cizím území. Pokud se cítili k tomu donuceni, mohli se odvolat a přidat doklady o svém antinacismu. To určitá část Němců také učinila, přičemž věznění antifašisté a také jejich rodiny takový pardon dostávali téměř automaticky. Říšsko německé občanství bylo v jejich případě zrušeno a navráceno československé. Chápu ovšem, že poválečná situace vyvolala mnohdy také v tomto případě zmatky a beze sporu docházelo i ke křivdám.

Obecně byl stanovený princip správný: chtěli jste domů, šli jste domů! Heim ins Reich!

Takže jejich odsun nebyla svévole, ale poslání tam, kam podle občanství patřili. Jen způsob, jak to učinit, byl stanoven na jednání tří představitelů vítězných mocností na rozhraní července a srpna 1945 v Postupimi.

Jaroslav Kojzar

PS: Dodnes si kladu otázku: Kdo dal právo Václavu Havlovi a dalším se za odsun německého obyvatelstva z československého území omlouvat?