Když Karel Čapek ve druhé polovině třicátých let minulého století psal svá protiválečná a protifašistická díla, např. Bílou nemoc, zřejmě netušil, jak vizionářskými se stanou jeho poselství o necelých 100 let později.
V Čapkově Bílé nemoci skanduje válkychtivý, zmanipulovaný, zfanatizovaný dav své válečné touhy shrnuté do tří děsivých slov: »Ať žije válka!«
V jiném díle téhož autora se setkáváme s něčím jiným. Matka (po strastiplném vnitřním rozpolcení) nakonec posílá do války i svého posledního syna – bránit napadenou vlast, v níž jsou zabíjeny děti. Bránit ohroženou a napadenou zemi je správné, ale pozorný čtenář si všimne ještě jednoho aspektu. Že dva starší bratři, kteří proti sobě bojovali v předchozí občanské válce, v ní oba ztratili své životy. Co z toho tedy vyplývá? Že každá válka přináší zlo! A kdo je tady tou napadenou a ostřelovanou zemí?
Pro dnešní Evropu představuje postava Čapkovy Matky poněkud nepřesné přirovnání. Dnešní Evropa se Čapkově Matce bohužel nepodobá. Čapkova Matka prožívala velikou vnitřní bolest ze ztráty každého ze svých synů. Proto ten příměr příliš nesedí.
Evropa našich časů mi připomíná cosi jiného. Připomíná úplně odlišnou – militantní, zvrácenou matku, jež své děti naopak vysílá do války jako živé štíty.
Ne každý z nás však dnes tento rozdíl dokáže rozlišit.
Ne každý z nás dokáže vnímat složitost kontextu v souvislostech.
Ne každý z nás dokáže vidět počátek a příčiny.
Kdo nejvíc vydělává na válce?
V Praze na Letné demonstroval řízený dav za vyšší výdaje na zbrojení. Co jiného než válečný fanatismus taková demonstrace představuje? Sobotní demonstrace v Praze byla v určitých aspektech vskutku jedinečná. Pokusím se vysvětlit, proč.
V prvé řadě se určitá nátlaková skupina, štědře dotovaná z nejasně plynoucích finančních toků, vpasovala do role »mluvčího veřejného mínění«, a to v rovině pseudo elity ovládající veřejnoprávní médium. Zcela bez ohledu na výsledky demokratických voleb. Ti lidé sami sebe povýšili do role mluvčích uzurpujících si morální monopol na všeobecnou pravdu a objektivitu, jenž se však v praxi má stát pouze zástěrkou pro jeden povolený světonázor.
Dalším znakem, působícím přinejmenším děsivě, pak bylo direktivní determinování politického vývoje v naší zemi. Kdo jim dal mandát určovat, jakým směrem se naše země má ubírat? Kdo jim dal legitimitu pro kádrování politicky přijatelných a nepřijatelných subjektů? A kdo jim dal vůbec právo jednotlivé subjekty nálepkovat? Před lety ti samí protestovali proti témuž premiérovi, a dnes mu budou doporučovat, s kým se má spojovat?
Jejich vyhrožování jakékoli jiné, alternativní cestě, chvílemi až mrazivě připomínalo fanatické běsnění v Německu 30. let minulého století.
Třetím, nejnebezpečnějším vzkazem řízeného sobotního davu na pražské Letné, se pak stalo ono volání po řinčení zbraní. Copak těm, kteří možná ve své naivitě či omezenosti ani sami netuší, co činí a čemu slouží, nedošlo, co znamená válka? Že tady jde jen a pouze o zbrojařský byznys, a tedy že jde o »velký prachy«??? Vždyť vyšší výdaje na armádu apriorně negarantují silnější společnost. Tyto peníze budou logicky chybět někde jinde – ve zdravotnictví, ve školství…
A tak, zatímco v západních zemích během celé druhé poloviny 20. století, v období bipolárního světa a tzv. studené války, demonstroval pokrokový a svobodomyslný lid za mír a odzbrojování, v Praze roku 2026 o prvním jarním dnu demonstroval dav tzv. lepšo-lidí za něco zcela jiného.
Protestoval za to, aby se více zbrojilo a aby se kola zbrojařského průmyslu a válečného byznysu roztáčela co možná nejrychleji.
Zde už zřejmě nepomůže ani biblická parafráze o odpuštění těm, kdo vlastně nevědí, co říkají. Stříbrný jidášský groš nesvědčí ani v jejich »dobré úmysly«.
Mluvčí nátlakových skupin jednou ponesou za svá verbování do zbraně přinejmenším morální zodpovědnost. Jejich slova se totiž stávají zapálenou pochodní. Neméně hořící loučí jsou však i slova těch, kteří se nechali »využít«, protože představovali či představují společenské autority.
Někteří z nich moc dobře vědí, co mají říkat, a proč. Užiteční kazatelé novodobé svaté války už dostali štědře zaplaceno. A tak si cestu pro své kořistnické tažení povýšili na modlu militantního fanatismu.
Čapkovo varování tehdy a dnes
Skutečná demokracie má mnoho chyb, ale má i jednu velikou přednost. Jak již říkával Karel Čapek: »Umožňuje totiž nezvolit podruhé člověka, který se neosvědčil.«
Jenže tohle sobotní demonstranti na Letné slyšet nechtěli. Oni tam přišli demonstrovat proti respektu ke svobodným volbám. A demonstrovali za více zbraní.
Inu, jak ve 30. letech varovně pravil Karel Čapek o zfanatizovaných stoupencích Hitlera v Německu: »Dobře, že to člověk viděl. Myslel jsem, že za ním jde jenom spodina. Na těch ulicích byly taky tisíce poctivých lidí. Ti lidé tam byli dobrovolně. A byli šťastní, měli cíl, perspektivu…!«
O to varovněji mi dnes znějí aktualizovaná Čapkova slova…
Marek Adam
Fašizace rozbitého Československa se dále prohlubuje. Příznivci fašizace se v desetitisícových davech hlásili na Letné k Pavlovi a ústy svých mluvčích – Svěrák, Pačes, Trojan a mnoho dalších blouznivců za mikrofony na pódiu velebili fašizaci republiky. Tento český ksindl je třeba stále připomínat a odmítnout. Bláboly blbečků z Letné a jejich stejně zaměřené mluvčí rozumu mdlého je třeba vysmívat. Nic jiného než odmítnutí a výsměch si fašistická akce na Letné nezaslouží.
Kdo chce mír, tak neposílá zbraně. To je přece jasná logika!
Člověk by si myslel, že v roce 2026 už budou propagandistické floskule o „štvaní do války“ trochu rafinovanější. Ale soudruh pedagog Adam nás vyvedl z omylu. Prý se na Letné demonstrovalo „za zbrojení“. Je to fascinující ukázka sémantické akrobacie: když lidé žádají, aby stát nebyl bezbrannou kořistí a aby se neškrtalo v rozpočtu na bezpečnost, autor to přeloží jako touhu po krvi.
Pánové, mír není stav, kdy si lehnete na záda a doufáte, že vás vlk nesežere, protože jste na něj byli „hodní“. Rozdíl mezi zbrojením a obranyschopností je stejný jako rozdíl mezi útočným nožem lupiče a zámkem na vašich dveřích. Pokud vám vadí zámky, pravděpodobně nefandíte bezpečnosti majitele domu, ale pohodlí toho, kdo se chystá loupit.
A tady se dostáváme k jádru pudla, které tak přesně popsal Karel Čapek ve svém eseji Proč nejsem komunistou. Čapek, ten bytostný humanista, kterého by dnešní „vlastenci“ z rudých webů nejspíš onálepkovali jako válečného štváče, odmítal komunismus (a jeho dnešní deriváty) právě pro jeho mechanickou nenávist a neschopnost vidět člověka.
Čapek tehdy napsal: „Naposledy tedy: nejsem komunistou, protože jeho mír není mír.“ Viděl totiž skrze tu masku falešného pacifismu, která pod slovem „mír“ ve skutečnosti prodává kapitulaci a podrobení se síle. Pro Čapka byla demokracie péčí o člověka, ne o ideologické masy. Kdyby stál dnes na Letné, nejspíš by se smutně usmál nad tím, jak se staré triky vrací: kdo chce svobodu, je označen za agresora; kdo se chce bránit, je označen za zbrojaře.
Plést si demonstraci za sebevědomý stát s oslavou zbraní vyžaduje buď velkou dávku cynismu, nebo totální ztrátu paměti. Ale jak říkal Čapek, komunismus (a jeho ozvěny) se s lidskou pamětí a individuálním svědomím nikdy moc nekamarádil. Takže si dál pište o „zbrojení“, zatímco my ostatní budeme mluvit o tom, že mír bez svobody je jen jiný název pro vězení. A v tom se s vámi, slovy klasiků, prostě neshodneme.
Tím vlkem je Severoatlantický pakt. Nikdo jiný.