Analýza: Problémem zůstává sucho

Od Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) jsme se dozvěděli, že uplynulá zima (prosinec 2025 – únor 2026) byla teplotně průměrná a srážkově silně podprůměrná. Konkrétně, proti létům 1990 – 2020 byly prosinec a leden mírně teplotně nadprůměrné a únor byl teplotně podprůměrný. Proti létům 1961–90 byla teplotně nadprůměrná celá zima. Vyvozovat z toho velké závěry nechci, na rozdíl od některých, kterým se zima zdála velice chladná. Chápu, že zimní rekreace v tropech není to pravé ořechové. Chápu i stížnosti na zhoršující se sněhové podmínky pro lyžování. Vážným problémem zůstává sucho.

Srážky byly jen lehce nad 50 % normálu, tj. byly velmi nízké. Často se mluví o vysušených půdních horizontech. Již mnoho let. Samozřejmě, konkrétní situace se dynamicky vyvíjí v čase i v prostoru a občas sucho přeruší velké srážky.

V posledních 20 letech se sucho spojovalo především s vyššími teplotami vzduchu způsobujícími vyšší odpar vody a následně při srovnatelných srážkách i větší sucho. Zemědělskou rostlinnou výrobu obvykle zachraňovaly vydatnější jarní srážky. Stalo se ale již, že vydatněji pršelo jen v květnu a na polích to bylo hodně »nahnuté«. Na otázku, jak je naše zemědělství na sucho připraveno, vídám obvykle krčení rameny.

Ptáte-li se, co se proti suchu dělá, zjišťujete, že je to »strach a bída«. Kolegové ekologové možná souhlasit nebudou a jako důkaz uvedou přijetí protierozní vyhlášky za minulé Fialovy vlády, kterou chce vláda Andreje Babiše bez náhrady zrušit. Upřímně řečeno, ona ta vyhláška jako kompromis vzniklý urputnými boji mezi zemědělskou a zelenou lobby za moc nestojí. Pravdou ale je, že lepší něco málo než vůbec nic. Tedy, její zrušení bez náhrady je nutné rozhodně odmítnout.

Mám za to, že protierozní vyhláška by měla vytvořit podmínky, aby zemědělci byli nuceni své velké lány rozdělit lesními pásy 5-10 m širokými na menší pole, která by trpěla méně vysoušením a erozí, včetně vytváření příznivějších podmínek pro mnohé živáčky. Ty podmínky by měly zohledňovat přechodné období, aby nebezpečnou krizi v českém zemědělství neprohloubily. Vysazené lesní pásy dorůstají nejméně 30 let.

Odvodňování krajiny

Odvodňování krajiny bylo a je spojováno jednak s jejím odlesňováním, jednak s melioracemi polí, jednak s nedostatečným hnojením statkovými hnojivy, jednak s napřimováním vodních toků, jednak s rostoucím zastavováním.

Je pravda, že lesnatost Česka spadla z 90–95 % v době poledové na minimum 25 % za Marie Terezie v 18. století, načež v dalším pomalu vystoupala snad na dnešních 35 %, což vypadá příznivě. Nutné je se ale také podívat na stav lesů, a ten je v mnoha směrech neutěšený, často s negativním dopadem na vodu v půdě a vodní zdroje. Jaké druhové skladby lesy zadrží nejvíc vody, nám příslušní experti dluží odpověď dodnes. Shoda je jen na lesu smíšeném a různověkém bez holosečí, který se v praxi nedaří výrazněji prosazovat.

Slovo meliorace znamená zúrodňování. V praxi ale znamenalo vesměs scelování políček a polí do lánů, aby se dalo obhospodařovat těžkou zemědělskou mechanizací, i za cenu zvýšené eroze půdy a redukce bioty. Těžká zemědělská mechanizace hutní půdu, mírnější zimy omezují překonávání jejího utužení mrazy, hutná orná půda je s to zadržet méně srážek, než byla s to zadržet v minulosti, o negativním dopadu na malý koloběh vody nemluvě. Po deštích vídáme na polích jezírka, protože utužená půda není s to vodu z příslušných srážek vsáknout. Následný častý škraloup situaci dále zhoršuje.

Stav orné půdy výrazně zhoršuje zjevně nedostatečné hnojení statkovými hnojivy. Kromě často zoufalé snahy zemědělců ekonomicky přežít, což může vést k omezování hnojení statkovými hnojivy, se zásadním problémem staly klesající stavy skotu a prasat, způsobující rostoucí nedostatek statkových hnojiv. Jestliže rok 1989 byl 100, v roce 2024 v přepočtu na 100 ha zemědělské půdy stavy skotu klesly na 47,6 %, tj. na méně než polovinu, a stavy prasat na 100 ha orné půdy klesly na 38 %, tj. na méně než dvě pětiny. Absolutně byl pokles stavu zejména skotu na 40 % a prasat na 30 %, protože se snižovala rozloha zejména orné půdy. Zjevnou šíleností je, že zhruba polovina vyprodukovaných statkových hnojiv, beztak silně nedostatkových, končí v bioplynových stanicích na výrobu paliva – bioplynu. EU i ČR podporuje výrobu biopaliv i za cenu ještě většího plundrování zemědělské a zvláště pak orné půdy!

Napřimování vodních toků podle nechvalné rýnské koncepce z roku 1809 u nás nejednou pokračuje, bez ohledu na paragraf o ochraně vodních poměrů, uzákoněný v Československu již v roce 1973. Mnozí vodohospodáři z podniků Povodí prý dodnes nevědí, co znamená. Smutné. A to radši vynechávám častou hysterii, že když povodeň zmeandrovala vodní tok a tím provedla jeho bezplatnou revitalizaci, tak jej znovu technicky upraví a vydají to za revitalizaci vodního toku. Ochraně přírody se podařilo zrealizovat menší počet revitalizací koryt vodních toků, ale snad s výjimkou Prahy je to žalostně málo.

A když se hrubě vadnou výstavbou v Krnově vytvořilo na řece Opavě úzké hrdlo, způsobující za velkých povodní zaplavení značné části města, tak se požaduje výstavba přehrady Nové Heřmínovy včetně zatopení části obce, než by se v Krnově bouralo. Na vesnických buranech prý nezáleží. Tristní.

O pokračujícím zastavování často nejúrodnější orné půdy je asi škoda hovořit. Zvláště, když se Klausova vláda v roce 1993 zavázala přeměnit průmyslově vyspělou ekonomiku na montovnu a skladovnu západního kapitálu s tím, že obsluha bude prakticky výlučně po územně i jinak náročné silnici. Je to mimo jiné brutálně prosilniční dopravní politika, která citelně zvyšuje zábory půdy pro potřeby přebujelé silniční dopravy. Ani vedení EU, které tak rádo žvaní o udržitelnosti rozvoje, tato praxe nevadí a dotačně ji podporuje.

Podobně působí přehlížení územního plánování v ČR po roce 1992. Na jedné straně se v rámci vytloukání zisků výstavba neúměrně zahušťuje a zástavba vytváří špatně obyvatelné prostředí, na druhé straně se půda v nemalém množství zabírá z důvodů nesladěnosti jednotlivých záměrů a ignorace zásad územního plánování.

Po roce 1989 jsme se dozvěděli, že ochrana zemědělské půdy před zábory byla vlastně přežitkem starých dob, ne-li rovnou zločinem. Že je ji třeba zrušit. Když tomu tupé ochranářské palice brání, tak ji alespoň znefunkčnit. Potraviny se prý můžou pěstovat bůhvíkde a v nejhorším se dovezou. Tedy, bude-li odkud, budeme-li na ten dovoz mít peníze a zkousneme-li zvýšený obsah pesticidů a jiných sajrajtů v nich na úkor zdraví konzumentů, viz dovozy z Ukrajiny, ze států Mercosur apod. Chce to vedení EU. Tedy, někteří ve své nevzdělanosti jsou přesvědčeni, že nám je dávají super a hypermarkety.

Je pravda, že současná krajina se hodně liší od té středověké. Na jedné straně má množství umělých vodních nádrží včetně přehradních jezer, z nichž některé slouží jako cenné zásobárny pitné vody, na druhé straně je silně odvodněná s omezenou schopností zadržovat srážkovou vodu. Zvláště je odvodněná orná půda. Zde je náprava nezbytná. Musí ji ale prosazovat stát, resp. soukromá iniciativa nám ji až na výjimky nezajistí.

Zatím se daří dílčí revitalizace někdejších rašelinišť a mokřadů, nejčastěji v horách a v podhůří, v režii státní ochrany přírody. Je toho ale málo, málo, málo.

Neutěšený stav lesů

Protože zrušení protierozní vyhlášky odmítají většinou titíž ekologové, kteří urputně dlouhá léta bojovali za právo ponechat kůrovcům k sežrání smrkové lesy v národních parcích Šumava a České Švýcarsko, následkem čehož byly sežrány smrčiny i na zbylé Šumavě, v Lužických horách a zřejmě i leckde jinde, nezní to věrohodně.

Tvrdí, že bezzásahový režim požaduje Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN). To je sice pravda, ale jde o argument mimo realitu. Snad byl myšlen pro národní parky vzniklé na územích se zachovalou přírodou, ale zcela jistě ne pro národní parky vyhlášené v lesních oblastech, kde se po staletí intenzivně monokulturně lesnicky hospodařilo a kde původní příroda, až na malé zbytky, již dávno zanikla pod sekerou a pilou, případně ohněm. Prosazovat Národní park Křivoklátsko, aby tamní smrčiny (také se tam vyskytují), mohl kůrovec nerušeně sežrat, považuji za vrchol arogance. Za Fialovy vlády se to naštěstí nepodařilo prosadit (obce Křivoklátska jsou ostře proti) a za Babišovy vlády Národní park Křivoklátsko naštěstí nehrozí.

Předně, les kromě dřeva, lesních plodin a jedlých hub poskytuje významné externí užitky, které znali lesníci již v daleké minulosti jako »mimoprodukční funkce lesa«. Jde zejména o funkci vodohospodářskou (les při srážkách zadržuje a za sucha pomalu uvolňuje značné množství vody), půdoochrannou (chrání půdu před erozí, zvláště na svazích), klimatickou (zlepšuje klima, mimo jiné ho zvlhčuje a způsobuje, že se srážky v lesnatých územích v podobě malého koloběhu vody mlhy a rosy obrátí několikrát, zatímco v odlesněných území obvykle jen jednou), rekreačně zdravotní (pobyt v lese léčí nejen tím, že uklidňuje), přírodovědnou (pravda, ve smrčinách nebývá výrazněji zastoupena) ad.

Ano, nejotrlejší z bojovníků za kůrovcový holožír vymysleli teorii, že mimoprodukční funkce lesů neexistují. Protože tito experti obvykle mají titul RNDr. a k tomu ještě několik titulů před a za jménem, je to s nimi i s těmi, kdo jim ty tituly udělili, na pováženou. S odborností to rozhodně nesouvisí.

Připomínám jen, že největší poušť světa Sahara začala vznikat před asi 6200 lety v důsledku změny proudění větrů. Větry se srážkami se jí začaly vyhýbat. Zhruba půlka Sahary vznikla v důsledku této změny proudění srážkových větrů, druhá půlka v důsledku nadměrného kácení lesů lidmi spojeného se zánikem jejich mimoprodukčních funkcí včetně zesíleného malého koloběhu vody. Emise a koncentrace skleníkových plynů se na vzniku Sahary prakticky nepodílely.

Po imisní kalamitě našich smrkových lesů v severní třetině Česka v 60. až 80. letech 20. století s negativním dopadem na jejich nejen vodohospodářskou funkci přišla velká kůrovcová kalamita let 2015-20, která byla sice odstartována několikaletým velkým suchem, ale v jejím pozadí byla diletantská transformace lesního hospodářství ČR let 1990-95. Ekologům kupodivu příliš nevadila. Zrušení lesních provozů (před rokem 1990 výskyt kůrovce řešili lesní dělníci pokácením, odkorněním a spálením několika napadených stromů, po transformaci se vyhlašují výběrová řízení i na zásahy proti škůdcům, takže škůdci vítězí na lesem na čas), sloučení 3-4 revírů do jednoho s tím, že hajný ho nemá obcházet pěšky, ale má ho objíždět autem, byť z něj mnohé nevidí, restituce lesů (část malých restituentů se o svůj les není s to postarat a někteří ani nevědí, kde ho mají), boj části ekologů (Hnutí Duha) za bezzásahovost v prvních zónách národních parků spojená s kůrovcovou likvidací lesů tam i v širokém okolí ad., vykonaly své. Až za první Babišovy vlády byly nejkřiklavější díry lesního zákona pro případ havarijních stavů odstraněny. To již ale byla rekordní kůrovcová kalamita rozjetá a její následky včetně zvýšeného sucha budeme řešit ještě 30 let, půjde-li to hladce.

Problém je, že velkoplošná likvidace lesů v Krušných a v Jizerských horách, na Šumavě, na Českomoravské vrchovině, v Hrubém a v Nízkém Jeseníku (výčet není úplný) vážně oslabuje mimoprodukční funkce lesů, včetně funkce vodohospodářské a klimatické a tím i prohlubuje sucho. To si prý ale správní RNDr. nepřipouští.

S vodou hospodaříme všelijak

Ano, s vodou hospodaříme všelijak. Nejednou s ní nehorázně plýtváme (zdaleka to nejsou jen pověstné kapající kohoutky) a někteří jsou na to ještě hrdi. Bazénky u vilek, chalup a chat, umělé zasněžování svahů pro lyžování a další jsou jen špičky ledovce. Dešťová voda stékající ze střech může napájet místní rybníčky. Využívání tzv. šedé vody (odpadní jen mírně znečištěné) zaznamenává sice určitý pokrok, ale rezervy zde zůstávají značné. V zemědělství se vesměs zavlažuje »na list«, často navíc i za poledního vedra, což není příliš efektivní. Země s nedostatkem vody již dávno zavlažují mnohem hospodárněji »ke kořenům«. Ti, kdo dokázali snížit spotřebu vody, podle médií nepatří ke vzorům. Vzory jsou různí podivíni a senzace…

Jan Zeman