Dosavadní jednání zemí EU pod vedením Bruselu jednoznačně potvrzují, že stávající systém nedokáže optimálně řešit žádný z velkých problémů, a proti argumentům oponentů či kritiků staví dehonestující až nepřátelskou demagogii. Zvláště ze strany Německa a Francie se projevují permanentní snahy dále omezovat suverenitu jednotlivých států, a to cestou nevolené EK. Bohužel, většina vládnoucí elity tohoto politického systému nerespektuje obecně platné zákonitosti dynamických nelineárních systémů, do kterých patří i lidská společnost. Politici a reprezentanti eurounijních institucí žijí svým vlastním životem, neboť se odtrhli od každodenní reality občanů. Za této situace bruselské rozhodovací a řídící procesy poskytují převážně jen špatná nebo ještě horší nařízení nebo doporučení. Proto vytvoření superstátu, jak se o to snaží někteří eurounijní politici, by bylo fatální katastrofou. Každé optimální řízení systému vyžaduje funkční zpětnou vazbu. Ale ve jménu mocenskopolitických zájmů hlavních aktérů v Bruselu se tyto vazby ignorují nebo dokonce cílevědomě omezují.
Čelní představitelé demokracie neustále zdůrazňují dokonalost tohoto vládního systému. Ale zamlčují, že demokracie není vůbec optimálním systémem vládnutí, neboť není univerzální a nevychází z obecně platných zákonitostí systémů a chaosu. Navíc demokracie není až tak demokratická. To do značné míry souvisí s tím, že političtí vůdci těchto systémů pouze reprezentují dané mocenskopolitické klima a proto jejich rozhodovací procesy trpí absencí systémového rozhodování. Navíc v zastupitelské demokracii mohou po volbách vznikat různé mocenské koalice, které nemusí odrážet většinový názor voličů. Ne každý si uvědomuje, že chování těchto složitých systémů se projevuje jak předvídatelnými, tak i nepředvídatelnými stavy. Tuto skutečnost mají na svědomí právě nelinearity. Lidé svým konáním mají možnost tyto nelinearity nejen snižovat, ale bohužel i zvyšovat a tím akcelerovat systém směrem k nepředvídatelnému vývoji až k chaosu. Pokud v těchto procesech vznikají diskrepance, jsou vždy důsledkem porušení obecně platných pravidel a zákonitostí systému.
Demokracie a pořádek není jedno a to samé. Připomeňme slova Winstona Churchilla: »Nikdo nepředstírá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná. Říká se dokonce, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme už vyzkoušeli.« K tomu lze dodat: Nebyla by tak špatná, kdyby vládnoucí politici znali a ctili zákonitosti systémů a řízení. I v demokracii lze pravdu dlouhodobě překrucovat, zamlčovat, nebo i klamat.
Klasickou ukázkou takového chování se stal ekonomický problém Řecka, na kterém se zcela bezostyšně podílely banky, zvláště ty německé. Jiným příkladem flagrantního porušení pravidel a norem systémů, je fatální migrace, směsice děsu, hrůzy i lidské tragédie, která zasáhla Evropu. Neřešením nebo špatným řešením zhoubné ilegální migrace se snadno může stát, že přejde v katastrofickou migrační pandemii, ve které převládnou zákonitosti chaosu. Za rouškou pseudohumanitárních slov a aktivit různých nevládních organizací, mainstreamových médií a některých vlád, se ukrývá proces chaosu se svým podivným řádem. Odstraněním této roušky zjistíme, že ve jménu dobra lze snadno páchat zlo.
Trefně se na téma migrace vyjádřil slovenský spisovatel a bývalý diplomat Jozef Banáš: »I v minulosti se v arabském světě bojovalo, ale nikdy nebylo tolik utečenců. Proč tomu tak je? Mám k tomu jednu metaforu: Někdo proděravěl vanu a z té vany vytéká voda. Co udělá normální člověk, když z vany vytéká voda? Snaží se zacpat díru! Ale tady nyní všichni evropští politici běhají a pouze vymýšlejí: Co budeme dělat s tou tekoucí vodou z té vany? Jsou to hlupáci a oportunisti nejhrubšího zrna!«
Má pravdu. Evropa se stará o vytékající vodu z děravé vany, namísto toho, aby odstranila nebo alespoň utěsnila jednotlivé díry, které jsou příčinou tohoto katastrofálního stavu. To je pro všechny z nás jen špatná zpráva. Bohužel toto přirovnání platí obecně i pro další eurounijní rozhodovací procesy, Green Dealem počínaje a konče přípravou na totální katastrofu v případě vyprovokovaného vojenského střetu s Ruskem, neboť půjde o jadernou válku. Mainstreamová média by měla promítat autentické záběry důsledků shození jaderných pum na Hirošimu a Nagasaki, aby si lidé, zvláště ti mladí, uvědomili hrůzu jaderné války. Přitom tyto pumy byly jen dětskou hračkou v porovnání s dnešní úrovní zbraní hromadného ničení. Většina lidí si neuvědomuje, že v reálných systémech se jedná o nevratné děje. Proto například Německo nikdy nemůže napravit spáchaná nacistická zvěrstva, ale může jen do jisté míry odškodnit poškozené. Ale vůči Československu a jeho nástupnickým zemím do dnešní doby tak neučinilo. A naše vlády v tomto směru nic nečiní. Je to hanba!
Žádný typ demokracie nezajistí život bez zkázy. Historie i dnešek jsou důkazem, že architekti demokracie nedokázali a ani nikdy nedokáží vyřešit závažné problémy lidstva nebo jim alespoň čelit. I Hitler vzešel z tehdejší evropské demokracie, která má svůj původ v řeckém městském státě a byla deklarovaná jako »vláda lidu«. Byl to právě Platón, který kritizoval demokracii, protože nenaplňuje spravedlnost. Demokracii, oligarchii i tyranii považoval za vlády rozbroje, protože vládnou jen po své vůli a ne s vůlí občanů. Tyto formy vlády jsou vždy nezvratně neudržitelné a doprovázené násilím. Tím porušují nejdůležitější vlastnost spravedlnost a mír. Navíc obyčejní lidé jsou podle něj ovlivňováni lživou rétorikou ambiciózních politiků. Proto byl řecký lid zmanipulován, aby kritik demokracie Sokrates mohl být poslán na smrt. Na politické manipulaci občanů je založen i dnešek. Platón předpokládá, že demokracie přejde nakonec v tyranii. V demokracii existují politici postrádající kvalitativní hodnoty potřebné pro správnou správu státu, a přesto se snadno dostanou k moci.
Historie jasně ukazuje, že neexistuje demokracie, která by neměla vážné problémy. Praxe jednoznačně potvrdila, že lépe funguje ve společnosti, kde nejsou etnické, náboženské nebo jazykové rozdíly. Společensky, etnicky či jinak nesourodé státní útvary jsou nestabilní a často vedou přes chaos k rozpadu nebo k získání výrazné autonomie revoltující oblasti. Příkladů je mnoho: Katalánsko, Skotsko, Belgie (Vlámové a Valoni), Abcházie, Jižní Osetie, bývalé Československo apod. Některé eurounijní teze či rozhodnutí, včetně budování multikulturní společnosti, byly vygenerovány nestoudně placenou elitou v Bruselu, a jsou zcela zcestné, neodpovídají realitě a ve svém důsledku ohrožují stabilitu evropské společnosti. Výroky politiků, že nesouhlasný názor je projevem xenofobie a rasismu, nejsou ničím jiným než politickým klišé bez argumentů. Život v demokracii tohoto typu, s neschopnými a nezodpovědnými politiky, nemůže přinést občanům nic dobrého.
Stávající typ politické demokracie ukazuje svoji nedokonalost až neschopnost řešit narůstající společenské problémy. Tento stav si zradikalizovaní islámští aktéři velmi dobře uvědomují, a proto zcela bezostyšně a bez obav pokračují ve svém počínání. Trefně říkají: »Zavřít nás můžete, ale pustit nás musíte.« Žádné vězení islamistu nenapravilo a ani nepředělalo, ba právě naopak. Ve vězení šíří mezi ostatními vězni své zvrácené názory a z vězení vyjdou ve své nenávisti ještě posíleni. V Evropě máme dost případů, kdy krátce po svém propuštění znovu vraždili. Pokud nespáchají sebevražedný útok, pak umírají jen v případech, kdy je policie na místě zastřelí. To je také jediný způsob, jak je zastavit.
Známe vraždy prezidentů, nástup Hitlera k moci demokratickou cestou, válku v Iráku založenou na americké lži, vojenskou a hmotnou podporu pochybným opozicím v arabských zemích s hlavním cílem svrhnout dosavadní legitimní vládnoucí systém. Tato nezodpovědná podpora ze strany některých demokratických států způsobila vždy jen devastaci země, utrpení běžných lidí a nastolení chaosu, jak se stalo například v Iráku, Libyi, Sýrii i jinde.
Jedinou opravdovou cestou k osvobození individuálního člověka a společnosti je návrat k duchovní cestě. Avšak duchovní cesta není totožná s žádným náboženstvím a nepotřebuje ani žádné církve, ani jejich svatostánky. Je to cesta založená na demokracii ducha a vzájemné lásky. Je to jediná cesta ke skutečnému osvobození lidstva za podmínky, že ji všichni pochopí a vezmou ji za svůj etický způsob života. To není proces deus ex machina, ale naopak vyžaduje čas zrání. A právě v tom tkví problém. Ale pokud to nenastane, pak lidská civilizace skončí dříve, než musí z hlediska vesmírných zákonů, protože se můžeme i sami zničit mnohem dříve, např. celosvětovým válečným konfliktem. Lidská populace narůstá stále rychleji a rychleji, což je v rozporu s udržitelností životních podmínek lidstva. Populační boom existuje jen v rozvojových a chudých zemích a zákonitě vede k lokálním nestabilitám, které posléze přejdou k totální nestabilitě projevující se celosvětovými turbulencemi.
Bezzubost demokratického systému, pseudohumanitární postoje, iluze o možném soužití demokratických a totalitních islámských hodnot, naivita až zaslepenost zastánců multikulturalismu a neschopnost systémového uvažování u mnohých politických vládců, to vše, a mnohé další, vede k »posvátnému sebeklamu« o neměnných demokratických jistotách. Ve skutečnosti však dochází k oslabení demokratického systému i vnitřní bezpečnosti EU, což se projevuje v nárůstu kriminality, teroristických útocích, v postupné islamizaci, v chaotickém nájezdu cizorodých migrantů do Evropy a v neschopnosti být připraven a rozumně čelit všem fatálním globálním zkázonosným jevům.
Svět je založen na dualismech protikladů. Již staří Egypťané pochopili, že dvojice protikladů existují ve své jednotě jako den a noc, zlo a dobro, zbabělost a odvaha apod. Vývoj probíhá přes protiklady. Základním dualismem je hmotný a nehmotný svět, jinak řečeno duch a hmota. S formulací dualismu přišel v 17. století René Descartes. Ten při pohledu na svět vycházel z dualismu dvou nezávislých oblastí: oblast mysli (res cogikans) a oblast hmoty (res extensa – doslovně věc rozlehlá či rozprostraněná).
Dnešní věda zná mnohé fyzikální zákony, kterým podléhá nejenom náš každodenní život, ale i všechny vesmírné procesy, které ovlivňují naší planetu. Tato nadřazenost univerza nikterak nevylučuje sebezničující schopnost lidské společnosti. Lidstvo, jako jediný živočišný druh, má schopnost nejenom totálně zničit sebe sama, ale i existenci života na planetě.
Člověk prožívá své radosti a starosti zde na Zemi, tady a teď. Je také součástí některého z vládnoucích systémů, které stávající civilizace nastolily. Ukazuje se, že vládnoucí politické a ekonomické špičky se i v demokracii odtrhly od života běžných občanů. Rozdíl mezi demokratickými a autoritativními režimy je jen ve formě a ve stupních volnosti života občanů. Volební systém v zastupitelské demokracii je jen iluzí o tom, že voliči rozhodují. Skutečně rozhodují jen vládnoucí a ekonomické elity. To dokazují povolební dohody různých politických subjektů nebo dnešní obstrukce českého generál-prezidenta. Navíc si lídři stran a hnutí sami sestavují jmenné seznamy kandidátů a nelze očekávat, že se v nich objeví kritici či oponenti dané strany. I v demokratických systémech dochází k zavírání za zcela odlišný nebo kontroverzní názor. To ukazuje, že proklamovaná svoboda, rovnost a bratrství není apriori pro každého občana. Ti, jejichž názory nepatří k mainstreamovým, se sice nemusí hned zavřít, ale okamžitě se nálepkují různými přívlastky, které bývají předvojem následných represí ze strany vládnoucích elit. Demokracie v praxi není až tak demokratická. Příkladem jsou politické i pracovní trampoty doc. Ing. Miroslava Ševčíka, CSc.
Každý systém, i ten jednoduchý, může se zpětnou vazbou vytvořit jak řád, tak i chaos. Zpětná vazba je všude kolem nás i v nás samotných. Zpětná vazba může udržovat systém na mezi stability, ale zrovna tak může způsobit přechod do nestabilního, chaotického stavu. Lze to ilustrovat na systému »dravec a kořist«. Jedná se o systém se zpětnou vazbou. Pokud je kořistí málo, začnou dravci vymírat. Tím se snižuje počet nepřátel a populace kořistí začne narůstat. Dravci začnou mít dostatek potravy, což způsobí nárůst populace dravců a počet kořistí začne opět klesat. Pokud se tyto cykly opakují, nikdy nedojde k identickému opakování, neboť zpětná vazba není lineární. Vývoj tohoto nelineárního dynamického systému nelze predikovat a zahrnuje i dva krajní stavy. První nastane, když dravci sežerou poslední kořist. Pak nastane vzájemné požírání dravců a jejich totální vymření. Druhý krajní stav nastane, když se populace dravců dostane pod reprodukční úroveň. V tomto případě populace dravců začne vymírat, ale za současného zachování populace kořistí.
Na základě teorie chaosu se začala hledat řešení mnohých do té doby nepoložených otázek, jako například: Jak se chová virus, který zabíjí a šíří se určitou rychlostí? Dnes k tomu přistupují ještě jiné kardinální otázky: Co se stane se společností, ve které plodnost žen nezaručuje ani prostou reprodukci, když do tohoto systému vpustíme větší množství sociálně i kulturně odlišných migrantů s vysokou plodností žen? Co se stane se systémem společnosti, který u cizorodých migrantů připustí nepodřízení se tomuto systému a povolí jim, aby si v něm zachovali svůj zcela hodnotově odlišný styl života, jurisdikci a ideologii? Co se stane v případě nástupu invazivních rostlin nebo živočichů dnes přesně víme. Lze s příchodem migrantů s nekompatibilním hodnotovým systémem očekávat stejný výsledek?
Už zjednodušené matematické modely ukazují, že lze v těchto případech očekávat chaotické chování, jinak řečeno, nárůst nestabilit a nepředvídatelnosti vývoje společnosti či populace. A v okamžiku, kdy to nastane, už nebude přirozené cesty zpět, protože se jedná o nevratný děj. Je zarážející, že mnozí politici nejsou schopni rozpoznat nebezpečí, které souvisí s touto invazí hodnotově, kulturně, sociálně i jinak zcela odlišné populace bez ochoty se integrovat.
Pokud se bude ignorovat nebo dokonce úmyslně zkreslovat míra problémů vzájemné koexistence nesourodých prvků v daném systému, pak zcela jistě zvítězí invazivní populace. To plyne z obecných zákonitostí systémů. Málokdo si zatím položil otázku: Co se stane, když parametry rychlosti růstu nekompatibilní populace a míry její nepřizpůsobivosti překročí kritický bod daného systému? Nebo jinou otázku: Co se stane, když se objeví smrtelná pandemie ve společnosti, která na ni není připravena? Je zcela evidentní, že se v těchto případech radikálně změní charakter a chování systému. Překročení kritického bodu vždy znamená zvýšení nelinearit, čímž se změní fungování systému. Zvýšená nelinearita ovlivní nejen možný konečný nový rovnovážný stav společnosti, ale také to, jestli společnost může rovnovážného stavu vůbec dosáhnout.
Matematik Benoit Mandelbrot (1924 – 2010), zakladatel fraktální geometrie, záhy pochopil, že běžné modely s komplikovaným statistickým aparátem se ve svých výsledcích výrazně rozchází se skutečností. Uvědomil si, že chaos hraje důležitou roli v každém jevu. Pravidelnost i zcela odlišná nepravidelnost, nejsou od sebe ostře oddělené jevy. Dnes se ví, že chaos i uspořádané vzorové chování, jsou součástí základních zákonů přírody i společnosti. Mandelbrot zjistil, že stupeň nepravidelnosti zůstává ve všech měřítcích konstantní. Fraktálový přístup chápe strukturu systémů prostřednictvím větvení na základě neceločíselných (zlomkových) dimenzí. I vesmír patří k fraktálovým útvarům. Fraktálová dimenze na úrovni galaxií a hvězdokup má hodnotu 1,23.
Každý složitý objekt nebo jev vzniká na základě jednoduchých pravidel. To se matematicky potvrdilo. Chování hejna ptáků platí obecně ve všech dynamických systémech, tedy i v lidské společnosti. V hejnu ptáků se každý z nich řídí velmi jednoduchými pravidly. Ale hejno, jako celek, dokáže neuvěřitelně komplikované věci, jako vyhýbat se překážkám, létat na velké vzdálenosti aniž by mělo jednoho vůdce a dokonce vědomě plánovat. Ale nejúžasnější na chování hejna je to, že ho nelze předvídat. Nikdy totiž zcela přesně nezopakuje své chování na jinak zcela identickou situaci.
Mandelbrot také zjistil, že změny v systému lze popsat pomocí dvou typů efektů, které pojmenoval Noemův a Josefův efekt. Noemův efekt se týká nespojitosti dějů a říká: Když se některá veličina mění, může se měnit téměř libovolnou rychlostí i v okamžitých skocích. Josefův efekt vyjadřuje u dějů tendenci k setrvalému stavu systému. Tímto jevem se řídí i všechna období záplav a sucha, klimatické změny, prosperity i bídy, rozsáhlých epidemií nebo pandemií, prostě všech jevů, která mají vždy svá trvání. Přes neuspořádanost těchto jevů, která snižuje jejich předvídavost, platí, že čím déle něco trvá, tím větší je pravděpodobnost dalšího pokračování. Matematická analýza různých pozorovaných jevů dokázala, že tato tendence k setrvalému stavu se uplatňuje v delších i kratších obdobích, v rámci staletí stejně jako v rámci desetiletí. To plně platí i pro dnešní klimatické změny, ze kterých se dělá účelové politikum. Mandelbrot odhalil nový pohled na svět s tím, že právě nepravidelnosti, ať již tvarové nebo dějové, jsou nositeli významu. Například základním rysem blesku není jeho směr, ale rozložení jeho zlomů.
V každém systému, tedy i v lidské společnosti, mohou nastat turbulence. Každá turbulence obsahuje celé spektrum možných dějových cyklů. Mnozí lidé si myslí, že dnes už známe jasně možnosti vývoje lidské společnosti. Američané mají představu, že když se jim podaří naroubovat jejich typ demokracie do jiných společenských systémů, že se tím vyřeší problémy mnohých zemí, zvláště pak těch islámských. Nechápou, že vychází pouze ze své tradice a nějaké historie, která se v dnešních podmínkách naprosto rozpadá. Historie nás může poučit, ale v žádném případě není zdrojem pro dění v současnosti, neboť žádné dění v dynamickém systému se nemůže zcela identicky opakovat. V případě muslimské společnosti navíc platí, že nechtějí demokracii ani náš systém lidských práv. Chtějí jen pořádek, ve jménu islámských hodnot. To si západní politici neuvědomují a myslí si, že když nebudeme islámské migranty dráždit a budeme je tolerovat, tak se tím zajistí v Evropě vzájemná koexistence. Je to nesmyslná až sebevražedná představa lidí, kteří neznají islám.
V Británii propukly velké protiimigrační demonstrace vyjadřující nespokojenost až zoufalost s katastrofální situací, kterou nastolili islámští migranti podporovaní labouristickou vládou. Protesty podpořil i americký miliardář Elon Musk. Prohlásil, že sleduje zkázu Británie způsobenou chováním migrantů. Namísto toho, aby britská vláda učinila přítrž ilegální migraci s rapidně vzrůstající kriminalitou a dalšími riziky, tak zatkla a uvěznila několik set protestujících. Islámští migranti se na to vše dívali jen z oken a byli vysmáti, neboť pochopili, že islamizace Británie může slavit své orgie. Proto islamizace v Británii mohla postoupit do vyšší úrovně. EU v tomto směru nezůstává pozadu, protože »Pakt o migraci a azylu« je jen výsměchem, který problém zhoubné ilegální migrace neřeší. Ilegální migraci lze zastavit jen silou a každý migrant, který poruší sebemenší pravidlo soužití či zákon, musí být neprodleně vyhoštěn i s celou rodinou. To se ale neděje. Neboť pro většinu rozhodovacích eurounijních procesů obecně platí přísloví: Šakali vyjí, ale karavana kráčí dál. Vládní politici ignorují závažnost těchto indicií, což lze vnímat až jako aroganci moci.
Kdo všechno skutečně v demokracii vládne? Určitě ne občané, což plyne z principu zastupitelské demokracie, neboť špatný systém plodí špatnou vládnoucí politickou elitu, novodobou aristokracii. Stát, který přestává plnit své základní funkce vůči obyvatelstvu, přechází do stavu zhrouceného státu. Ukazuje se, že přístup vládních politiků k události nebo k řetězci událostí závisí na různých postojích, předpokladech, přesvědčeních a reakcích, které mohou být na hony vzdálené skutkové podstatě věci, mnohdy umocněné neznalostí dané reality. Proto se stává, že vládnoucí elita pro svá tvrzení nemá skutečné argumenty nebo je z důvodu svého přesvědčení a mocichtivosti ignoruje a neuvědomuje si, že touto cestou kráčí k demagogii. A demagogie je forma intelektuální degenerace. V lidské společnosti směřující k degeneraci se často projevuje až neuvěřitelná hloupost, ve které se realita nahrazuje zbožným přáním. Jedná se o trestuhodnou záměnu, neboť jejím přijetím se ohrozí i ti, kteří se s touto nebezpečnou hloupostí či nepochopením reality neztotožňují.
František Krincvaj