Čína patřila mezi ty země, které se po celou dobu války velmi aktivně zapojily do boje s Japonci. Stálo ji to podle nepřesných údajů až sedmnáct milionů životů. Proto na připomínku nejen mrtvých, ale i na vítězství nad krutým agresorem, dne 3. září uspořádá slavnostní přehlídku a setkání s významnými hosty, kteří pozvání do Pekingu přijali. Kromě jedné výjimky v ní nejsou žádní představitelé EU a NATO, což lze hodnotit za nikoli přátelský akt a vlastně také důkaz toho, kdo nechce mírový svět a ekonomickou spolupráci.
Ta válka, která na východě Asie začala dříve než v Evropě, přinesla s sebou nebývalé hrůzy. Jen v tzv. Nankingském incidentu bylo Japonci v krátké době povražděno, umučeno a znásilněno na 400 000 osob. Přesné číslo se zřejmě již nikdy nedozvíme. Stejně se pak Japonci chovali po celém pobřeží pevninské Číny, aby ovšem stále čelili odporu ve vnitrozemí. Nikdy se jim nepodařilo proniknout do centrálních oblastí země, kde proti nim bojovaly armády Kuomintangu vedené Čankajškem a lidové komunistické armády, v jejímž čele stál Mao Ce-tung. Vzájemný střet obou společenských koncepcí byl v zájmu čínské vlasti odložen.
Oslava vítězství, protože poslední boje Druhé světové války se vlastně uskutečnily na čínské půdě, je, uvědomíme-li si to, záležitostí celého světa. Odmítnout pozvání je čin nejen proti asijskému pohostinství, ale i aktem zlovůle, byť mainstreamová propaganda jistě zabezpečí správný výklad, jímž se bude ohlupovat evropské obyvatelstvo.
Do Pekingu z řad evropských politiků pojedou slovenský premiér Fico a srbský prezident Vučič. Kromě toho zde budou, alespoň podle českých médií, ruský prezident Putin, indický premiér Módí, brazilský prezident Lula, severokorejský Kim a na třicet dalších představitelů, jejichž jména nebyla zatím zveřejněna. Putin a Kim ovšem budou sloužit jako jedno zdůvodnění pro nepříjezd. Dalším důvodem, jak jsem si přečetl, je to, že vlastně jde o vojenskou přehlídku, jež je demonstrací síly směřující k Tchaj-wanu a státům NATO. Pak je tu spolupráce s Ruskem a přes to nejede vlak. Je tu ovšem také ono zdůvodnění autoritářstvím. Od něho je kousek ke slovům Sjezd autoritářů. Jenže ono to poněkud pokulhává. Fico, Vučič, Módí, Lula, byli do svých funkcí zvoleni v běžných demokratických volbách podle západního pojetí. O novém rumunském prezidentovi totéž říci nelze. Také volební zákon Francie nepokládám za moc demokratický a to se nezmiňuji o americkém. Mohl bych uvést jako příklad i výběr vedení Evropské unie či rozvést způsob rozhodování nikým nevolených bruselských úředníků posvěcené málo schopnými komisaři, kteří nám často komplikují život. Jestli je někde skutečný autoritářský režim, pak je to ten, který nastolilo vedení EU po Lisabonské smlouvě v Evropě a jímž si chce přivlastnit právo rozhodovat o všem bez ohledu na národní zájmy jednotlivých států.
Ti mrtví, kteří padli v boji proti fašistickým režimům, by si zasloužili poklonu. Ať již padli na evropských frontách nebo daleko v Číně v boji proti japonskému agresorovi. Proto slušní lidé nosí květiny a věnce padlým u Stalingradu, zahynuvším v obklíčeném Leningradu, na Dukle či před Ostravou, zmasakrovaným v Nankingu či padlým při obraně přechodů přes Jang-c’-ťiang. Zaslouží si poděkování stejně, jako ti, kteří zahynuli u Tobruku, v Normandii nebo v Ardenách.
Všem bych se, kdybych byl pozván, alespoň já, poklonil.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.