Krev je daň za vítězství aneb Jak to doopravdy bylo v Příčovech

V sobotu jsme se zúčastnili vlasteneckého setkání v Příčovech. Z Moravy jsme dorazili asi kolem půl jedenácté, nicméně Příčovy se tentokrát nenesly v poklidném duchu a důvodem bylo to, že v sousedství hned za zahradou, ač je mi to záhadou, bylo umožněno shromáždění skupiny individuí, jež má mimořádné krytí od ministerstva vnitra pod vedením Víta »Dozimetr« Rakušana.

Jejich produkce přehlušovala vystoupení účastníků a člověk chvílemi neslyšel svého slova. Dozvěděli jsme se, že byla upozorňována hlídkující policie v počtu asi 2-3 lidí, že jsou porušována práva účastníků, kdy byl dokonce vysílán ze sousedního pozemku dron – ovšem policie projevila až trestuhodnou nečinnost. Vzhledem k tomu, že účastníci příčovského setkání byli pasivní až rezignovaní, rozhodli jsme se přejít do akce.

Naštěstí se tam nacházela zahradní hadice a jeden dobrovolník věděl, kde je uzávěr vody, a proto ho šel pustit. Jeden z našich členů se následně rozhodl dát do díla. Ovšem bohužel v té chvíli se objevil jeden z podělaných soudruhů a snažil se přesvědčit pár lidí, kteří toho měli již opravdu dost, abychom od podobných akcí upustili. Pokusil se nám hadici zlomit, ale byl eliminován, a tak se dostalo upocenému aktivistovi Pšenákovi a jeho aparatuře (a ostatně celé té partě spodiny, která tam přišla rušit pokojné shromáždění občanů) vodní sprchy, která zasáhla samozřejmě i Rakušanovy pohunky.

Poté se radikálnější a odvážnější část účastníků vyvalila brankou ven a obklíčila primitivní buřiče patřící k šaškovi z Náhorního Karabachu Oganesjanovi. Policisté se je jali bránit, a je s podivem, že se mužů zákona najednou odněkud vynořilo podstatně větší množství. Záhy se dostavil náměstek Středočeského kraje Policie ČR – jak se říká, kde se vzal, tu se vzal – a začal nás vyzývat jménem zákona k rozpuštění a odchodu. Vzhledem k tomu, že policie celou dobu nekonala a rušiče veřejného pořádku kolem Pšenáka chránila a jejich nezákonnou činnost vědomě kryla, jsme v první fázi logicky výzvy odmítli. Došlo k drobné strkanici, začala padat aparatura a jeden z našich členů spadl poté, co na něj Pšenák krytý policity zaútočil. Atmosféra zhoustla na bod varu a policisté pochopili, že než dorazí posily (které ovšem dorazily s křížkem po funuse, a to v extrémním množství snad 10 antonů), je třeba vyjednávat a situaci uklidnit. Poté jsme se vrátili zpět do zahrady příčovského zámku a náměstek krajského ředitele vyslyšel upozornění, že pokud se chce vyhnout dalším komplikacím, nechá tuto partičku obrátit ampliony směrem do vesnice, kde si mohou nerušeně pouštět své primitivní ukrajinské častušky.

Tím však ztratila na významu jejich činnost rušit shromáždění v Příčovech a mokří se zlomeným sebevědomím, staženými vocasy – pokud vůbec nějaké mají – odtáhli pryč.

Z čeho jsem byl ovšem následně večer znechucen, byla prohlášení tzv. účastníků a hrdinů, které jsem v přímé konfrontaci nezaznamenal, jak vše mělo probíhat. Nejvíc mě vytočil svými vyjádřeními ing. Štefec, bývalý důstojník raketového vojska, který se jako další jemu podobní schovával za bukem, a pak byli všichni chytří jako rádia. Nebo si snad dokonce přisvojovali jakési pochybné zásluhy. Štefcovi a dalším neberu to, že jsou srabi  – to je jejich osobní věc – ale bylo by dobré, aby pak aspoň mlčeli. Toto píšu s tím, že jsem byl přímým účastníkem a že došlo k pokusu ze strany policie o zadržení některých shromážděných za účelem podání vysvětlení. Na to jsem reagoval slovy, že se toho budu účastnit jako právní zástupce. Policie od těchto kroků následně upustila, pouze je, ale i mne ztotožnila.

Tahle parta, která se specializuje na šikanování zejména členů a příznivců hnutí STAČILO! a KSČM tentokrát narazila, protože my oproti nim nejsme věřící křesťané a z principu nenastavujeme druhou tvář. Zřejmě jsme měli také kus štěstí, že tam Vít »Dozimetr« Rakušan nevyslal své osvědčené zabijáky a někteří z nás tak neskončili jako ten muž, co neozbrojený vyskakoval z okna.

Nicméně i na tuto variantu jsme připraveni, jsme ochotni nést důsledky brutálnějšího zásahu, protože pokud něčemu věříme, tak za tím stojíme bez ohledu na to, co můžeme ztratit.

Na závěr si dovolím citovat Carla von Clausewitz, který prohlásil, že krev je daň za vítězství.

Luděk Růžička, právník a publicista, předseda hnutí Má vlast ČMS