Půl století od smrti Antonína Novotného

Antonín Novotný zemřel před padesáti lety v Sanopsu 28. 1. 1975 na srdeční infarkt. Několik málo měsíců před uvedením Gustava Husáka do funkce prezidenta republiky, muže, který Novotnému neodpustil svůj neblahý osud vězně padesátých let.

Paradoxní je, že Novotného vládnutí prokazovalo více prvků uvolnění a svobody než pozdější Husákův režim. Konstatuji, že to nebylo tak způsobeno samotnými aktéry, tedy Novotným a Husákem, jako spíše celkovou konstelací a historickými souvislostmi období jejich vládnutí.

Novotný je dlouholetým stranickým funkcionářem, cestu k vrcholu mu otvírá v roce 1953 Gottwaldova smrt. Během tohoto roku se stává Novotný prvním tajemníkem ÚV KSČ a soustředí ve svých rukách největší moc ve státě, nikoliv tehdejší prezident Zápotocký, kterého v této funkci Novotný vystřídá v listopadu 1957 po jeho náhlé smrti.

Rok 1953 není jen rokem skonu Klementa Gottwalda ale také úmrtí sovětského stranického šéfa a premiéra J. V. Stalina, který byl v Sovětském svazu u moci bezmála čtvrt století. Po jeho smrti dochází k boji o moc v sovětském vedení, ze kterého vychází vítězně mnohými podceňovaný N. S. Chruščov. Mimo jiné, o kterém mnozí tvrdí, že se nikdy nestal obětí stalinských čistek právě proto, že ho Stalin nebral jako ohrožení a o jehož intelektu neměl zrovna valné mínění. Pro zajímavost lze dodat, že většina historiků se shoduje, že intelektuální schopnosti Stalina již neměl žádný jeho nástupce, do jisté míry se k němu blížili pouze Andropov a Gorbačov.

Nástupem Chruščova dochází k destalinizaci, faktickým zlomem se stává dvacátý sjezd sovětských komunistů v roce 1956, na kterém Chruščov přednese tajný referát o kultu osobnosti a jeho důsledcích. Svrhnutí Stalina s piedestalu slávy je pro mnohé šokem, dodnes mnozí tento historický předěl pokládají za začátek konce komunistického režimu a sovětského impéria.

Co si budeme vykládat, našim soudruhům to trochu zamotá hlavu a snaží se k tomu přistupovat jako chytrá horákyně, což na mnohé musí působit dosti komicky. Přesto k postupným změnám dochází, kdo to jako první odnese, je Stalinův oblíbenec a Gottwaldův zeť, obávaný ministr národní obrany Alexej Čepička, který ve svých funkcích končí.

V roce 1957 umírá prezident Antonín Zápotocký, do úřadu nastupuje šéf strany Novotný. Od té doby se neříká pane prezidente ale soudruhu prezidente. Pod vlivem SSSR dochází k přehodnocení největších excesů let padesátých, mnoho jedinců je rehabilitováno, po rozsáhlé amnestii v roce 1960 je propuštěna z vězení velká část politických vězňů. V tomto roce je též změněn název státu v podobě přidání slova socialistická a přijata nová Ústava. Nadále dochází k personálním výměnám, nejvíce viditelná změna je výměna premiéra Širokého za Lenárta, neméně významnou součástí těchto změn je i aféra ministra vnitra Baráka či na Slovensku nástup do čela slovenských komunistů Alexandra Dubčeka.

Za Novotného dochází k uvolnění kultury, ve filmu nastává tzv. Nová vlna. Nakonec, kdo by neznal Formanova Černého Petra a jeho Hoří, má panenko, Passerovo Intimní osvětlení. Od Němce Démanty noci či o Slavnosti a hostech, Sedmikrásky od Chytilové, Ostře sledované vlaky od Menzela, Kristova léta od Jakubiska a mohl bych jmenovat dále. Sám za sebe musím přiznat, že je to právě filmografie tohoto období, která mne oslovuje nejvíce. Žije to samozřejmě i na divadelní a pěvecké scéně, prostě zlatá šedesátá.

S čím je však potíž, je ekonomika, socialismus zákonitě ukazuje svoje defekty a neduhy. Na scénu přichází tzv. Šikova reforma, pojmenována dle ekonoma a autora Oty Šika, od roku 1961 ředitele Akademie věd. Navrhované změny zahrnovaly např. jednotné daně pro podniky nebo postupné odstátnění podniků a povolení drobného podnikání, o cenách neměl rozhodovat pouze stát či stranický aparát. Oto Šik měl s Novotným dobré vztahy, byl jeho spoluvězeň z koncentračního tábora.

Jsme zvyklí až příliš glorifikovat rok 1968 a přeceňovat změny a události, které tento rok přinesl. Při dnešní zkušenosti víme, že pád Novotného v lednu 1968 a následně březnová abdikace na funkci prezidenta kýženou změnu k lepšímu nepřinesla, v srpnu tu byli mrtví v ulicích. Antonín Novotný byl jistě zapřisáhlý komunista, dogmatik i pragmatik. Mnohdy terčem posměchu pro svůj intelekt, troufám si říci, že však jako prezident o politice věděl mnohem více než ten náš dnešní. Jeho období bylo patrně to nejvíce snesitelné období v rámci etapy reálného socialismu. Favorizovat Novotného nemohu, opomíjet ho nechci, do historie prostě patří.

Josef Sláma, místopředseda Trikolory