což je česky do prdele. V polské Osvětimi se dnes koná vzpomínková pieta u příležitosti 80. výročí od osvobození tohoto koncentračního tábora SOVĚTSKOU ARMÁDOU. Pro tupé exoty zopakuji vícekrát:
OSVĚTIM OSVOBODILA 27. LEDNA 1945 SOVĚTSKÁ ARMÁDA
OSVĚTIM OSVOBODILA 27. LEDNA 1945 SOVĚTSKÁ ARMÁDA
OSVĚTIM OSVOBODILA 27. LEDNA 1945 SOVĚTSKÁ ARMÁDA
OSVĚTIM OSVOBODILA 27. LEDNA 1945 SOVĚTSKÁ ARMÁDA
OSVĚTIM OSVOBODILA 27. LEDNA 1945 SOVĚTSKÁ ARMÁDA
OSVĚTIM OSVOBODILA 27. LEDNA 1945 SOVĚTSKÁ ARMÁDA
OSVĚTIM OSVOBODILA 27. LEDNA 1945 SOVĚTSKÁ ARMÁDA
OSVĚTIM OSVOBODILA 27. LEDNA 1945 SOVĚTSKÁ ARMÁDA
OSVĚTIM OSVOBODILA 27. LEDNA 1945 SOVĚTSKÁ ARMÁDA
OSVĚTIM OSVOBODILA 27. LEDNA 1945 SOVĚTSKÁ ARMÁDA
Zástupce Ruské federace nebyl na tento akt pozván. Německý kancléř Scholz ano, ten pozván byl… Jste zrůdy, hyeny, hajzlové, jste odpad lidské společnosti. A mlčí i Izrael, mlčí židé, nikdo z židů neprotestuje proti morbidní přítomnosti německého kancléře v Osvětimi a nepřítomnosti ruského zástupce. Opravdu se mi chce zvracet.
Ze vzpomínek…
»27. ledna vešlo na území ženského táborového špitálu několik sovětských vojáků – zvědů se samopaly připravenými ke střelbě. Vězenkyně se na ně šťastně vrhly. O něco později přijela před blok celá jednotka vojáků na koních. Jakmile se sovětští vojáci zorientovali v naší situaci, vybavili nás jídlem první jakosti (skvělý vojenský chléb, suchary a přírodní tuk). O den dva později se objevilo několik pěkně urostlých sovětských důstojníků oděných do čistých bílých dlouhých kožichů. Ti se pak začali ptát konkrétněji, čeho je nám nejvíc třeba.« Dr. Irena Konieczna, bývalá vězenkyně, ve chvíli osvobození pracovala jako lékařka v táborovém špitálu (Ostatnie dni obozu Auschwitz, str. 112.).
»Našim očím se naskytl strašlivý obraz: ohromné množství baráků (…) V mnoha z nich leželi na palandách lidé. Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské kůže. Samozřejmě jsme s nimi hovořili. Ty rozhovory ale byly velmi stručné, protože přeživší lidé neměli vůbec sílu a bylo pro ně vyčerpávající povědět cokoli o svém pobytu v táboře. Byli vyhladovělí, vysílení a nemocní (…) Když jsme jim vysvětlili, kdo jsme a proč tu jsme, projevili nám trochu víc důvěry. Ženy plakaly, do pláče se dali také muži (…) Na území tábora stálo několik jakýchsi pyramid. Jednu tvořila hromada oblečení, jinou hrnce, další zubní protézy (…) Myslím, že taková zvěrstva si vedení naší armády nepředstavovalo. Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války.« Alexandr Voroncov z Moskvy (Ostatnie dni obozu Auschwitz, str. 126.).
Dušan Sedlák
Diskuze je uzavřena.