V neděli 24. listopadu 2024 v časných ranních hodinách po dvou týdnech prý horečných vyjednávání skončila v azerbájdžánském Baku prodloužená 29. světová klimatická konference (dál COP29). Zpráv o ní je minimum. Tedy, zoufalý nedostatek zpráv byl už o jejích přípravách. Snad jen internetový Ekolist informoval více, i když často v duchu: »Pořádně nic nevíme«. Nemějte mu to za zlé. Kde nic není, ani smrt nebere, jak říká jedno staré české přísloví. S tím žádný novinář, žádná redakce nic nenadělá.
Spokojeni nejsou radikální nevládní ekologové, alespoň podle prohlášení české Greenpeace, která reagovala bezprostředně po skončení konference. Já podle prvních zpráv také nejsem spokojen, i když z důvodů ne vždy shodných s kritikou Greenpeace.
Závěry COP29 lze shrnout do tří bodů:
- Žádné věcné závazky na zvýšené snižování antropogenních emisí skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého CO2 a metanu CH4, podle šesti, resp. sedmi souhrnných zpráv velkého klimatického panelu IPCC hlavních původců zhoubného oteplování klimatu, na COP29 přijaty nebyly.
- Vyspělé kapitalistické státy Západu se nakonec zavázaly, že stávající, vesměs neplněné závazky poskytovat 100 miliard amerických dolarů (USD) ročně rozvojových státům na omezování emisí skleníkových plynů a na adaptaci na stále silnější klimatické změny, zvýší na 300 miliard USD ročně. Zda budou poskytnuty opravdu jako dotace, nebo jako půjčky na vysoký úrok a na nákup západního zboží, nebo budou poskytnuty v silně redukované podobě, jak se dosud běžně dělo, zůstává ve hvězdách.
- Rozvine se stimulace snižování emisí skleníkových plynů metodou obchodu s povolenkami na emise CO2.
K bodu 1) není třeba něco dodávat. Situace se nemění. Snad jen v tom smyslu, že hranice oteplování povrchu Země proti předindustriálnímu období 1,5 stupně Celsia, která byla označována jako nepřekročitelná bez drtivých dopadů na lidstvo, byla v době konání konference pravděpodobně překročena. Ironie osudu? Nevím. Musím uvažovat možnou chybu v měření. Ale i kdyby k překročení ještě nedošlo, stane se tak v dohledné době.
K bodu 2) O nesplněných slibech a závazcích vyspělých států vůči rozvojovým státům už bylo popsáno papíru hodně. Nic nového pod Sluncem. Žádnou změnu zde informovaní soudní občané nemohou čekat. Prý nejsou peníze. Opravdu? Promrhat 2 tisíce miliard USD na zbrojení a války v roce 2020 ale problém nebyl, o bezpočtu obětí válek a nemalých válečných škodách nemluvě. Lví podíl na těchto výdajích a válkách měly západní vyspělé kapitalistické státy. V roce 2000 nebylo ani potuchy o dvou současných velkých válkách na Ukrajině a na Blízkém východě, požírajících v přepočtu biliony, tisíce miliard, USD.
Loni to již bylo předběžně 2400 miliard USD. Švédští experti, autoři každoroční zprávy, ale upozorňují, že je možné, že se některé náklady na zbrojení a války podařilo některým státům ukrýt v jiných položkách veřejných rozpočtů. Také tam nejsou válečné škody. Lze věřit zprávám, že jsou obrovské.
Těch položek nehorázného plýtvání zejména vyspělých kapitalistických států Západu je mnohem víc. To by bylo na mnohastránkový článek. Nechci čtenáře unavovat. Může jistě věřit krokodýlím slzám politiků vyspělých kapitalistických států Západu, že na ochranu stability klimatu nejsou peníze, a že místo přebytků mají až na výjimky astronomické a stále rychle rostoucí dluhy.
K bodu 3). Jan Keller před lety upozorňoval na tři základní směry západního myšlení, ovládající 19. a 20. století – konzervativismus, liberalismus a socialismus. Všechny byly už v roce 1993 v hluboké krizi. Smrtelným nepřítelem sociálního a environmentálně šetrného rozvoje, kam můžete připočítat i klimaticky šetrného rozvoje, byl vždy ekonomický liberalismus. Základní problém konzervatismu (ochrany tradičních hodnot jako je rodina, škola, obec, náboženství, stát, příroda, krajina, životní prostředí…) je, že byl a je více či méně podrobován ekonomickým liberalismem, chcete-li kšefty až na prvním místě a »po nás potopa«. V případě socialismu je po porážce někdejšího sovětského bloku a jeho více méně kapitulaci alespoň na Západě.
Proč to píšu. Obchod s povolenkami na emise oxidu uhličitého je typický spekulační nástroj ekonomického liberalismu, neschopný stimulovat snižování těchto emisí. Je tragédií nevládních i vládních ekologů, že si ho osvojili a snaží se jeho prostřednictvím chránit stabilitu klimatu. Nepřekvapivě tím nic nechrání, pouze společnost ožebračují. Pokud se dostane do rukou horlivců, jako je současná končící i nově nastupující Evropská komise, stane se nástrojem rozvratu svěřených ekonomik a decimace životní úrovně příslušných států, aniž by ochraně stability klimatu nějak pomohl. Totiž, zničení domácí průmyslové a zemědělské výroby s tím, že se o to zvýší výroba a její ekologická a klimatická negativa v zahraničí, snižování emisí skleníkových plynů nijak nepomůže, protože skleníkové plyny účinkují na Zemi nezávisle na místě emise. Je trestuhodné, že vedení Evropské unie ochranu stability klimatu táhne tímto sebevražedným směrem.
Ano, ochrana stability klimatu také na COP29 v Baku prohrála. Na celé čáře. Nejen že ignorovala četné nezodpovězené otázky oficiální klimatické teorie expertů IPCC, ale svými závěry se spíš jakémukoliv smysluplnému úsilí o stabilitu klimatu vzdaluje.
Jan Zeman
Nejvíc pro omezení emisí CO2 udělalo v posledních letech Bělorusko výstavbou jaderné elektrárny.