Víkendová anketa aneb Jak nám berou děti

Dříve jsme byli zvyklí, že děti rodičům nejčastěji odebírala z rozhodnutí soudu sociálka, když o ně řádně nepečovali. Tyto řádně neopečovávané děti končily buď v dětských domovech, nebo, když měly štěstí, v náhradní péči. Pro většinu z nich byl odchod z nefunkční rodiny vysvobozením.

Dnes už ovšem sociálka prim nehraje. Hrála-li by ho, musela by odebrat děti minimálně polovině rodičů – ne snad kvůli krutému zacházení či nedostatku materiálna, ale kvůli tomu, že tito rodiče na své děti nemají čas – důležitější je pro ně všechno (práce, koníčky nejčastěji), jen o vlastní potomky ztrácejí interes. Proto jim radši koupí drahou techniku, aby se synové a dcery zabavili sami, resp. aby od nich měli pokoj, než by s nimi šli na hřiště, do divadla nebo se jen tak projít, či těm menším přečetli pohádku. S tímhle si ale nikdo hlavu nedělá. Ba co více – dětí se rodí méně a méně a ty narozené se zvesela projídají k obezitě – za nečinného přihlížení rodičů. Vinit jen rodiče by však bylo pokrytecké. Zapovězena jim je totiž tradiční výchova, o své výchově de facto rozhoduje samo dítě, které dostalo pravomoc stěžovat si na odpovídajících institucích, kdykoli proti němu rodič zasáhne nedemokraticky. Svým způsobem se dá říct, že rodič své dítě dnes nesmí vychovávat, aby z něho stvořil normálně slušného člověka se vztahem k tradičním hodnotám.

Rodiče jsou nahrazováni školami, médii a politiky, kteří vmasírovávají do dětských hlaviček všechny ty prokleté zrůdnosti a dítěti vytvářejí pozici nedotknutelného jedince, což dítě logicky rádo zneužívá. Kdokoli tuto pozici nabourává – na rodiče je cíleno zejména, je viněn, že dítěti krade jeho vlastní identitu, protože dítě je osobnost a má právo se jako osobnost projevovat. Jak zcestné…

Prkna sama o sobě také ještě nejsou stůl, ale musí se nejdříve opracovat, ohoblovat, nařezat, ztlouct hřebíky nebo sešroubovat, natřít, nalakovat atd. Přesně takhle se z dítěte »hobluje« i osobnost, bez toho to nejde. Pokud se osobnost nevyhobluje, je z dítěte v dospělosti jen loutka a o ně jde globalistům v prvé řadě. O ty tradiční precizně vyhoblované osobnosti není v dnešním světě zájem.

Co rodič nebo učitel za žádných okolností nesmějí… nebo jen tajně, aby je demokraté neviděli a neslyšeli?

1. jakkoli zvýšit na dítě hlas, protože tím dochází k degradaci jeho výlučné osobnosti

2. vyžadovat po dítěti plnění povinností pod podmínku trestu za jejich nesplnění

3. nutit dítě k aktivitě na hodinách tělesné výchovy, resp. vůbec nutit dítě cvičit

4. zakázat užívání mobilních telefonů a příbuzných technických aparátu během vyučování

5. zakázat dítěti neomezený přístup k internetu

6. trestat dítě za nevhodné chování vůči učiteli – vůči komukoli dospělému

7. vychovávat dítě v duchu tradiční rodiny táta-máma a upozorňovat ho, že cokoli jiného je nepřirozené

8. dát dítěti pohlavek nebo ho seknout přes zadek – doma skoro už tajně a doufat, že potomek si nikde nebude stěžovat, ve škole zcela nepřijatelné

9. vést dítě ke zdůvodněné lásce vůči slovanským národům

10. rázně varovat dítě před fatálními nástrahami dnešní světa – rozpad rodiny, migrace, pohlavní perverznosti, globalizace, zelené šílenství, ztráta národní identity a státní suverenity apod.

Možná to v těch deseti bodech, resp. bod po bodu, vypadá jako že nic, že je to sranda. Jenže když se nad tím zamyslíte vcelku, máme tu tragédii, že by ji ani Shakespeare nenapsal líp.

Když od kantorů slýchávám, co se děje v současném školství, jak oni v podstatě nemůžou nic a žák všechno, člověku se fakt ani nechce žít.

A když slýchávám názory stále většího počtu rodičů na výchovu svých potomků, zmocňuje se mě takřka nezvladatelný apetýt hodit si to na první větvi. Teď nově se k tomu přidává školní výuka všech těch pohlavních vyšinutostí, ruku v ruce následovaná striktní bezmocností rodičů vyjmout své dítě z účasti v těchto perverzních představeních.

Ale dost bylo žalu. Užijte si poslední, takto o hodinu delší, listopadový víkend, a když už nám nějaký další úchyl dává o tu hodinu navíc, popřemýšlejme v ní nad těmi deseti body. Děti vždycky byly budoucností toho kterého národa. Jestli však razně nezakročíme, neboť hodiny onu dvanáctou již dávno odbily, rozlučky s budoucností se dočkáme velmi brzy.

Pavel Votruba