Moje první kroky? Napravit zpackaný migrační pakt, říká europoslankyně Nikola Bartůšek

V rámci závěrečného předvolebního mítinku hnutí Přísaha a strany Motoristé sobě na pražském Výstavišti stála socioložka Nikola Bartůšek po boku lídra eurokandidátky Filipa Turka a dávali najevo vesměs pozitivní emoce. Nicméně dvojka na koaliční kandidátce tvrdila, jak moc ji mrzí, že tato část jejího života spěje ke konci a přichází návrat do jejího klasického zaměstnání. K tomu nakonec nedojde, neboť Bartůšek získala mandát a pět let bude Českou republiku zastupovat v europarlamentu…

Když jsme spolu natáčeli rozhovor v prosinci minulého roku a já vám předestíral, jaké koalice pro volby do Evropského parlamentu vznikají, odpověděla jste mi, že Přísaha rozhodně půjde do těchto voleb sama. Nakonec to bylo všechno jinak. Vím, že se to ve finále ukázalo jako dobrý tah, ale co se vlastně změnilo v tom, že na vaše slova nedošlo?

V době, kdy jsme tehdy dělali rozhovor, se nic takového neplánovalo. Ale poté jsme zjistili, že máme s Motoristy v podstatě podobný program, což bylo klíčové, rozhodně jsme byli proti nějaké účelové koalici. V hlavní roli byla důležitá témata, jako je migrace, Green Deal, nepřijetí eura nebo zachování práva veta a vlastně to tak nějak zapadlo do sebe. První schůzky absolvovali předsedové Robert Šlachta a Petr Macinka, pak jsme jeli k Filipovi, sešli jsme se všichni dohromady a bavili jsme se o evropských tématech. Najednou jsme si říkali, že se shodujeme téměř ve všech otázkách. Pak už to mělo rychlý spád a zapadlo to do sebe dokonale. Nejen tematicky, což bylo ze začátku to nejdůležitější, ale po třech měsících intenzivní kampaně, musím říct, že především i lidsky. Až to došlo do situace, kdy jsme si uvědomili, že nám končí kampaň, z čehož nám začalo být smutno.

Přiznejte, tušila jste v tom prosinci, že existuje nějaká strana Motoristé sobě?

Samozřejmě jsem je sledovala, jelikož mám část rodiny v Praze, kde byli Motoristé docela dost vidět. Zaznamenala jsem jejich kampaň, ale úplně jsem ji detailně nezkoumala.

Přísaha na počátku roku vydala tiskovou zprávu, kterou jsme také otiskli, že jedničkou pro eurovolby bude Nikola Bartůšek. Ruku na srdce, nemrzelo vás, že tomu zanedlouho bylo jinak a vaši roli převzal Filip Turek?

Musím říct, že u všech vyjednávání, kdy se diskutovalo o tom, kdo bude jednička a kdo dvojka, jsem byla, takže jsme je vedli společně a já jsem už tehdy tvrdila, že v tom, co se utvořilo, vidím smysl. Že nejde o to, aby uspěl jednotlivec, nebo aby si každý hrál na svém písečku a chtěl své »koryto«, ale aby to bylo přínosné pro celý projekt, který pak má možnost zastupovat české občany. Věděla jsem, že se Filip hodně zajímá o Green Deal i o migraci, takže všechno strašně hezky zapadlo do sebe.

Koukala jsem na jeho sociální sítě a viděla, jak reagují mladí lidé, a dospěla jsem k závěru, že je to skvělý způsob, jak přimět právě tuto generaci jít k volbám a ukázat jí cestu, že politika je důležitá. Takže jsme se na všem shodli a krásně to zapadlo dohromady. Důkazem je i výsledek, který jsme udělali.

Vzpomínám si, že loni v prosinci to pro vás při rozhovoru pro iportaL24.cz byla první podobná mediální zkušenost. Vedla jste si dobře, ale přece jen – nebyla jste taková suverénka jako v televizních debatách poslední doby. Čím to, že jste získala takovou jistotu v poměrně krátké době?

Víte, já jsem jako člověk stála na druhém pólu v politice. Musela jsem dodržovat všechny předpisy, které přicházely z Evropské unie, a jako sociolog jsem samozřejmě zpracovávala údaje a analýzy. Mediální část tak pro mě byla něčím novým. Ale mediální politika je řemeslo jako každé jiné. Člověk se to naučí, zvláště když má za sebou tu odbornou a praktickou zkušenost.

Od vykopnutí kampaně na pražském Výstavišti až do 9. června, kdy jste slavili nečekaný volební úspěch, uplynuly tři měsíce. Co na nich bylo tím nejhezčím z vašeho pohledu, a co naopak, řekněme, bylo nejobtížnější?

Musím říct, že jsme měli hodně intenzivní kampaň, a když se podívám na ostatní subjekty, byla možná ze všech nejintenzivnější. Objeli jsme 25 měst, jeli jsme tři až čtyři dny v týdnu, přes den jsme byli se stánkem a večer následovaly debaty. V tomhle to bylo náročné, což se u mě projevovalo o to více, že jsem to musela kloubit se svojí prací. Pořád jsem dělala na plný úvazek a brala si na to dovolenou. Navíc bylo potřeba vše kombinovat s rodinou a hlavně s mojí šestiletou dcerou, což bylo asi opravdu to nejtěžší.

Ale co se týká politiky a kontaktní kampaně jako takové, tu jsem si jednoznačně užívala a bylo to právě to nejhezčí. Komunikace s lidmi a atmosféra při našich debatách. Kdo tam byl, tak nám říkal, že mezi námi fungovala neuvěřitelná symbióza. Ta atmosféra byla neskutečná a když vám lidé říkají »vy jste naše naděje« a »strašně moc vám fandíme«, je to asi to nejhezčí, co člověk může slyšet. A ještě něco – to je přesně důvod, proč to děláme.

A už tehdy jste tušila, že to skončí se dvěma mandáty? Ono to tak totiž podle průzkumů absolutně nevypadalo…

Když něco začnu dělat, tak tomu musím věřit. A pokud tomu věřím, tak do toho opravdu dávám všechno a vlastně si ani nepřipouštím, že by to mělo dopadnout jinak. Já jsem do toho šla s tím, že chceme dva mandáty, a bylo hrozně moc cítit, že stejný cíl jsme měli všichni.

Bezprostředně po eurovolbách napsal Filip Turek na sociální síti, že děkuje »podpůrnému marketingovému týmu« ze STAN. Co myslíte, jak moc vám pomohla tato vzájemná nevraživost a zároveň výroky Danuše Nerudové?

Hlavně je potřeba zmínit, že nevraživost vůči Filipovi byla ze všech stran, hlavně poslední dva týdny před volbami, opravdu masivní a stala se z toho kampaň anti-turek. I já sama jsem na sociálních sítích zaznamenala mnohem více nevraživých komentářů a útoků. Necítila jsem se úplně příjemně a myslím, že tohle do politiky nepatří. Tam máme řešit program, konstruktivně diskutovat o tom, jaká máme řešení a čím se lišíme od ostatních subjektů. A to, co bylo poslední dva týdny, rozhodně nebyl šálek mého čaje. Absolutně jsem to odsuzovala.

Nicméně souhlasíte, že vám to paradoxně pomohlo?

Nějaký podíl to asi na konečném výsledku mělo. Hlavně si myslím, že lidem už taky není příjemné koukat se v televizi na to, jak si tam politici navzájem okopávají kotníky. Možná to bylo tak, že si pak voliči řekli – půjdeme k volbám a ukážeme vám, že je všechno jinak.

Po volbách se vašemu úspěchu dosti věnoval pořad 168 hodin v České televizi, z něhož nakonec de facto vyplynulo, že vás volili jednodušší lidé…

Samozřejmě jsem ten výrok také zaznamenala, ale naprosto s ním nesouhlasím. Nemám ráda takové nálepkování a škatulkování. Naši voliči přesně věděli, co chtějí, a věděli, že je nejvyšší čas v Evropě začít konat. A když jsem koukala na statistiky, protože to mě vždycky zajímá, my jsme tam měli velký počet prvovoličů a středoškoláků. Asi nejvíc ze všech různých skupin. Je to spíš neschopnost, nebo záměr špatně interpretovat data. A musím říct, že i hodně mladých lidí nám chodilo přímo na naše debaty, vyptávali se na různé problémy a zajímali se o klíčová témata v čele s migrací a tím, jak zajistit v České republice bezpečnost a jak se bezpečnost dá zlepšit v celé Evropě.

Hodně nás volili studenti technických oborů, takže technika také hrála svoji roli. Vymezovali jsme se vůči Green Dealu a zákazu spalovacích motorů, tudíž jsme byli hodně nakročení směrem k technickému vzdělání. S Motoristy, a v čele s Filipem Turkem, jsme pokryli velkou část těchto voličů, ale nejen těch mladých, byl tam také střední věk a starší. Je dobře, že jsme oslovili různorodé spektrum a jsem ráda, že se tito lidé o politiku zajímají…

Proběhlé volby do Evropského parlamentu byly možná těmi posledními, kdy se nedalo – myšleno na Čechy v zahraničí – volit korespondenčně. Vypadá to, že toto kontroverzní rozhodnutí bude platit už počínaje volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2025. Co si o tom myslíte? A jak vůbec v případě korespondenční volby do EP předejít riziku dvojí volby? Jde to vůbec?

Celkově patřím mezi velké kritiky korespondenční volby i s ohledem na to, jak se na ni teď strašně tlačí. Rychle a na sílu. To není dobře, protože jde o důležitou věc, která nám absolutně mění volební systém. V ten moment je potřeba, aby bylo všechno dokonale promyšlené a netlačilo se na pilu. A to, co jste zmínil, vnímám také jako riziko. Navíc se mi nelíbí, jak se tam vytvářejí rozdíly mezi lidmi. Já jsem strávila de facto 20 let v zahraničí, ať už studijně nebo pracovně. Byla jsem v Rakousku, Litvě nebo ve Finsku a nikdy jsem neměla problém odjet kamkoli a odvolit. Zastávám názor, že pokud se člověk opravdu zajímá o domácí politiku a chce být její součástí, pak si na místo, kde šlo až dosud volit, zkrátka dojede. Tak strašně daleko to zase není a navíc volby se nekonají každý měsíc. Pokud se o dění ve vlasti zajímám a je to pro mě důležité, pak přece nemohu mít problém s tím, abych si na dané místo jednou za čtyři roky zajel.

To není o tom, že by ti lidé neměli příležitost volit. Oni ji mají! Jen si musejí někam dojet. A není nic proti ničemu, když je to pro mě tak důležité, abych si jeden den vyčlenila, obětovala tomu čas a dorazila na určité místo. Což je podle mě lepší než čelit takovému riziku, které teď vzniká. Protože u korespondenční volby můžeme jen těžko zaručit, že dotyčný volí sám za sebe, nebo že to celé nebylo nějak zmanipulované.

Vzpomínám si, že jsem pobývala v Rakousku zrovna v době, kdy byly s korespondenční volbou problémy u prezidentských voleb. Vnímala jsem, jak společnost reagovala negativně, když se začalo mluvit o možnosti opakování právě kvůli korespondenční volbě.

Od začátku kampaně jste byla představována jako odbornice na migraci. A jen tek mimochodem – od předsedy hnutí SPD Tomia Okamury v rámci předvolební kampaně zaznělo, že jeho politický subjekt by k nám nepustil byť jen jediného migranta. Je to vůbec reálné? I s ohledem na diferenciaci mezi legální a nelegální migrací…

My jsme v rámci migrace vždy přinášeli reálná řešeni. Nikdy nezaznělo, že přijdeme a migrace zmizí. A jak říkáte, je důležité rozlišovat mezi legální a nelegální migrací. Legální migrací se rozumí i lidé v rámci EU. To, proti čemu bojujeme a kde navrhujeme vlastní řešení, je právě ta nelegální migrace. Ale ani tam nejsme schopni zajistit a zapečetit Evropskou unii tak, aby se sem nedostal ani jeden jediný člověk. Nejdůležitější je, abychom eliminovali bezpečnostní riziko a snížili počet nelegálních migrantů na minimum.

Čili hlavní bod je ochrana vnějších hranic EU?

To je určitě důležitá část, jde o jednu z klíčových věcí, ale není jediná. Protože když si vezmeme, že například jenom Itálie má 7000 kilometrů dlouhé pobřeží, tak úplně není možné si tam stoupnout a chránit hranice.

To, co dlouhodobě kritizuji v migračním paktu – jako člověk, který se přes deset let pohyboval na migračních trasách – je fakt, že tam vůbec nebojujeme proti pašerákům. A z toho se stal v posledních deseti letech organizovaný zločin, který my naopak podporujeme. Tady bychom měli mnohem víc tlačit, abychom zpřísnili tresty pro převaděče a opravdu bojovali proti pašerákům.

A další věc je potom návratová politika, protože nám se to, jako Evropě, vůbec nedaří. Navracíme jen 20 až 25 % lidí, které bychom navrátit měli, protože nemají nárok žádat o azyl. Německo chtělo loni vyhostit 350 tisíc lidí a podařilo se jim to jen u 20 procent. V terénu to prostě nefunguje a migrační pakt určitě není zárukou změny k lepšímu.

Předseda Přísahy Robert Šlachta v nedávném rozhovoru pro iportaL24.cz říkal, že evropské státy spolu neumějí komunikovat. Je zakopaný pes právě tam?

Je to jeden z bodů, o který se chceme v novém Evropském parlamentu zasadit. Aby komunikace fungovala lépe. Protože když se podíváme na poslední půlrok, tak Německo začalo zpřísňovat azylovou politiku, Francie přichází s určitými řešeními, jak zamezit nelegální migraci právě přímo v zemi. Ale to nám problém neřeší. A když se podíváme na čísla Frontexu a Eurostatu, tak zůstávají stejná a i se mírně zvyšují. Takže nelegální migrace je tady stejná nebo i zvýšená, protože v Německu například číslo kleslo o 20 %, ale ve skutečnosti to znamená, že těch 20 procent žádá o azyl někde jinde v rámci Evropské unie. Takže každý si to řeší na svém písničku, a to je strašně špatně, protože tím jenom nahráváme pašerákům, kteří si samozřejmě zase najdou místečka k proplutí a budou pokračovat ve zločinu. Z toho důvodu je potřeba tento problém řešit v Schengenském prostoru. A tam vskutku není řešením, že jedna země bude mít migrantů víc a druhá míň.

Je potřeba, aby azylová politika byla jednotná. A návratová politika musí jít ruku v ruce s řešeními odborníků, kteří se tím dnes a denně zabývají a kteří na základě zkušeností z praxe vědí, že to, co stojí na papíře v rámci migračního paktu, je prostě nemožné. Takže moje první kroky, protože mám 10 let zkušenost z migrace, povedou k tomu, abychom se snažili napravit zpackaný migrační pakt.

Petr Kojzar

FOTO – autor, archiv hnutí Přísaha a Facebook