Z Evropské unie prý dostáváme víc, než do ní platíme

Prý z EU dostáváme víc, než do ní platíme. Je to opravdu tak? Na kalkulačce možná ano, i když také o tom lze pochybovat. Člověk má věřit jen tomu, co si sám může ověřit, a zkuste si ověřit, jak je to s našimi penězi a Unií? Jenže ono nejde jen o součet dotací, které nám plynou z našich projektů, na něž nám přispívá Brusel. Mám na mysli stavby, které nám propaganda představuje cedulkami před tím, než vůbec vstoupíme na zmíněná zařízení či stavby. Nebýt Unie, prý by to tady nevzniklo. Možná, i když také to je sporné. Jen by to stálo naše daňové poplatníky víc. Jenže nejde jen o ty viditelné akce, ale o mnoho dalšího, co s naším členstvím souvisí.

Nevěříte? Pak málo čtete anebo se necháte obalamutit a nepřemýšlíte o následcích. Proto připomínám. Rozhodnutím Evropské unie se všichni budeme podílet na zabezpečení migrantů přicházejících třeba do Itálie, Řecka, Španělska, a tak vlastně přispějeme Francii, Německu, na péči o ty, kteří se dostali až sem a tady je lépe zaopatřují než třeba u nás důchodce a mladé začínající rodiny. Tím, že jsme se zdrželi hlasování a dohodu neodmítli, jsme vlastně přijali závazek platit 482 milionů korun do unijního fondu (podle serveru Seznam). Prý, tvrdí pan ministr Rakušan, nás se to netýká, protože se tak dobře staráme o Ukrajince. Jenže toto nikdo neslíbil. Naše péče o Ukrajince se bere v Bruselu jako samo sebou. Naše snaživost je spíše k smíchu. Jiné státy tak vstřícné nejsou. Je to naše privátní záležitost, tedy v souladu s americkými přáními. Ti tam »za vodou« žádné ukrajinské utečence nepřijali a nepřijmou, ač válka na východě je především jejich džob.

Nebo jinak. Od nepaměti jsme vyráběli rum. Ne z třtiny, tu nemáme. Unie rozhodla, že rum je však jenom z třtiny. Proto jsme přešli na Tuzemák, i když receptura je stejná. Je v tom kus švejkoviny, ale zahraniční trh se na to neptá. Název u kupujících hraje svou roli. Naši výrobci i v tomto případě byli poškozeni. Kolik peněz ztratili? Údaj neznám, ale jistě nešlo jen o korunové položky. Kdo touto »názvovou politikou« vydělá? Výrobci rumu z francouzských zámořských území, dovozci z karibské oblasti, jejichž centrály mají svá sídla na západě Evropy.

Je zde i plyn, jenž potřebujeme mít pod svými kotli, ropa, jež po zpracování nepohání jen naše automobily, ale také továrny a stojí za ní náš chemický průmysl. Dostávaly jsme obojí z východu. Nedostáváme. Jde především o eurounijní rozhodnutí, které dodávkám zabránilo. Obojí k nám plyne odjinud. Možná, že také z východu, jenže s jiným »přebalem«, ale mnohem dražší. Připlácíme si. Utahujeme opasky. Inflace přitom stále není konec. Také to je naším »příspěvkem« Unii, přitom se naše vláda tlačí do první linie rusobijců. A zase otázka: Kdo na tom vydělá? Spojené státy se svým zkapalněným plynem, Norsko se svými nalezišti a zřejmě také tolerovaným dovozem plynu z Ruska, některé země blízkého východu, prý Spojeným státům zavázaný Katar, máme-li tomu věřit, dovozci ropy, její zpracovatelé na západě Evropy.

Nebo záměr část zemědělské půdy nechat ladem, protože je třeba udržet vysoké ceny obilí. Ukrajina, jež sice nedodržuje unijní podmínky pro jeho pěstování, musí dostat svůj prostor, a tak svými dodávkami nahrazuje evropské zemědělce. Chytré země se postavily proti, hloupé nebo s podplacenými vládami či ministry plní kvótu Unie. Nic nevadí, že jsou poškození čeští zemědělci, že někteří budou krachovat, protože výkupní cena této komodity se dostává pod výrobní náklady a v konečném důsledku také my ostatní, kteří tak zaníceně Ukrajině vypomáháme, přestože její obilí je kontaminované, jak zjistili na Slovensku, v Polsku a v Rumunsku.

Absurdní divadlo s námi Unie sehrává při tzv. zákazech. Jednou se to týká ploch vinic, podruhé marmelády, pak zase pomazánkového másla či žárovek, které se vyráběly v našich českých Teslách. Někdy stačí přeměna názvu, i když také ta většinou znamená konec některých výrobců, protože kupující tomu novému prostě nevěří, jindy nutný přechod na zahraniční již vyzkoušené zboží, které je dražší, či dokonce zmizení některého výrobku z trhu vůbec. Trh vše vyřeší, jak kdysi proklamoval Václav Klaus. Nevyřešil nic. Jen znamenal úpadek některých výrobců, jiným však, často ze zemí blízkých příslušnému eurokomisaři nebo jeho kanceláři, přinesl nebývalý nárůst zisků. Pro odběratele však nutnost hlouběji sáhnout do své kapsy.

Za nápad s řepkou a jejím využití jako paliva by měl být dokonce někdo potrestán, ale lze potrestat eurounijní úředníky, kteří si dodnes neuvědomují důsledky svého rozhodnutí? Spočítal alespoň »od oka« někdo, kolik zvěře v důsledku osetí lánů touto rostlinou zahynulo? Jak se změnila tvářnost krajiny a výsledek byl přitom diskutabilní? Ne, ztráty se nepočítají. Velice dobře placení byrokraté mohou přikazovat, aniž by se obávali postihu?

To všechno, co jsem vyjmenoval, stálo a stojí nemalé prostředky. Ty platíme my, nikoli zmínění byrokraté. Naše daně a naše »utažení opasků«. Pokud přijde »dohoda« o zrušení práva veta a pokud jde o nás o přechodu na euro, bude to další zásah do naší pravomoci, státnosti, národních zájmů, a další zhoršení životní úrovně pro většinu obyvatel země. Nikoli pro podnikatele a různé makléře. Jen ti mohou vydělat. A ostatní? Jen proto, že nebudou muset měnit českou korunu při cestách po světě, prodají svoji svébytnost? Možná, že ano. Mladá generace se nedívá kupředu a o ni jde. Korespondenční volba, jež ve skutečnosti také slouží Unii, napomůže nás ještě více europizovat. S tím máme být spokojeni? Atd., atd.

Jsme v etapě, kdy jde o to ještě více nás svázat s Unií a zbavit nás našich státních práv.

Sjednocená Evropa byla jistě pozitivní záležitostí. Mohli na ní »vydělat všichni«. Tím, že Unii si přivlastnilo centralistické a málo demokratické současné vedení, se však Unie změnila v totalitní seskupení, které už ani svou antidemokratičnost neskrývá.

Jsem tedy proti Evropské unii? Proti takové, jakou vytvářejí, ano. Jsem pro spojenectví rovnoprávných zemí, které chtějí vytvářet Evropu pro lidi.

Ano. Argument, že nám z Bruselu posílají více peněz, než do Unie posíláme, odmítám, i když nám Česká televize připravila řadu pořadů, které to mají dosvědčit. Spíše jsem měl však napsat: které nás mají přesvědčit. Proto se oddělují dotace od těch položek, které nám vyloženě ublížily, byť třeba někdy jen morálně. Vždyť přece svatba stejnopohlavních párů, abych použil tento moment za příklad, je proti vývojové tradici Evropy. Proti křesťanskému i židovskému učení, proti přírodě. Nebo dvojí pohled na cokoli, přičemž se preferuje ten, který vyhovuje Evropské unii, ač třeba dlouhodobě láme charaktery. Stačí si dosadit na jedné straně bombardování Jugoslávie a následné vytvoření státu Kosovo oproti plebiscitu na Krymu, odchod Doněcka a Luhanska ze zmatkem rozkývané Ukrajiny, a přičíst zájem zbrojařů a máme skutečné zdůvodnění současné války. Ti zbrojaři sídlí v eurounijních či natovských státech. Nenávidím válku. Nefandím ani tomu, co je nazýváno pouhou operací, či bylo způsobeno dlouhodobým ponižováním a svévolí. Byl jsem na několika bojištích, kde lidé před tím umírali. Za svoje zájmy? Nikoli. Snad nevěděli, že za cizí, ale mrtvým to může už být jedno. Mně zbývalo jen mlčky postát u pomníků, které nikdy nemusely vzniknout.

Nezapomeňme ani na Zemi, kterou válka devastuje a vyčerpává. A na té Zemi žijeme my všichni.

Mírová akce, pokud by vůdcové nebyli zaslepeni, by všem velmi slušela a budoucí generace by ji jistě ocenily. A tady je spíše »parketa« sjednocené Evropy, než »ukazovat svaly« a do nekonečna vyrábět zbraně a posílat je do válčících zemí. Na mír bychom prostředky litovat nemuseli.

Jaroslav Kojzar