Je co oslavovat?

Je 25. únor, píše se rok 1634. V jedné z hradních místností chebské falce sedí Valdštejnovi nejbližší a jemu »věrní« velitelé města Butler, Gordon a Leslie a pořádají hostinu pro přišedší valdštejnské velitele. Přátelské posezení se brzy ukáže jako nikoli přátelské. Je v něm zrada. Po ní jsou Vilém Kinský, Kristián von Ilow, Adam Trčka a diplomat Jindřich Neumann mrtvi. Za nějakou chvilku parta vedená setníkem Deverouxem v Pacheldovském domu přímo na náměstí zavraždí i Valdštejna. Proč? Byl na pokraji své další zrady – kolikáté už? – a přechodu k nepříteli. Vůdcové protihabsburské strany však váhali, zda ho přijmout. Ptali se: Myslí to Wallenstein doopravdy anebo zase licituje? A český šlechtic, původně český bratr, pak katolík, který uzmul moravským stavům pokladnu, vítěz nad evangelíky, jednající vždycky především ve svém zájmu, trápený »uherskou nemocí«, syfilisem, musel tedy netrpělivě čekat. V posledním městě České Koruny. Přitom věděl, že jeho zrada byla již odhalena a že mu v patách jdou Gallasovi a Picollominiho vojáci, kterým donedávna velel. Za hradbami Chebu obklopen svými nejvěrnějšími důstojníky a vojáky se však cítil být bezpečný.

Tak tedy Valdštejn. Je tomu právě tři sta devadesát let, kdy Deveroux proklál generalissima. V dalších letech se všichni na něj snažili zapomenout. Ve dvacátém prvém století se však klaníme Jeho Urozenosti jako českému velikánu, pořádáme Chebské slavnosti, Valdštejnův rok, v Praze byla k vidění velká výstava Valdštejn a jeho doba, jedna z českých jednotek se jmenuje po něm. Příkladný je Valdštejn, nebo Walenstein – chcete-li. Proudy turistů se stále derou do chebského muzea, do místnosti, kde byl zavražděn. S úctou? Nebo jdou jen za další senzací při svých cestách po českých zemích a po Evropě? Těžko říct.

Takže, co vlastně Valdštejn byl? Zasloužil si naši poklonu? Jako generál, který vyhrál řadu bitev, asi ano, byť žádná válka, kromě té obranné, nestojí ani »za špetku tabáku«. Navíc jeho vítězství nad odpůrci Habsburků a mocné katolické církve bych za důvod jeho vyzvedávání bral s rezervou. Šlo totiž o naši českou svobodu, o náboženskou toleranci, o znevážení odkazu předků. On tehdy stál na opačné straně. Vlastně na straně poroby. Jako vzorová postava renesančního šlechtice pro nás žijící v českých zemích? Ne, to vůbec ne. Zrazoval, když bylo třeba. Za peníze a moc byl ochoten vyměnit všechno, i svoje češství a z Valdštejna se stát Walensteinem, českým pánem i habsburským slouhou, který pošilhává po české koruně a je proto ochoten »utopit« i Habsburky. A vlastně také svou víru. Proč ne? Peníze non olet, nesmrdí a vévoda frýdlantský, dědic po Smiřických (?), věděl, jak je přesunout k sobě. Jak získat další majetek a moc. A o to všechno šlo, protože byla-li moc, byly i peníze a další ambice.

Je tři sta devadesát let od Valdštejnovy násilné smrti. Je koho oslavovat?

Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo je věrný, je věrný i teď, kdo točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, žádnou víru nemá. Člověka nepředěláš, jen se vybarví.

Slova pronesená kardinálem Dukou v loňském roce ve Staré Boleslavi na václavských slavnostech nebyla určena Valdštejnovi. Byla vyřčena před novým českým generalissimem – dnes se tento název už nepoužívá. Nevím, zda Duka hovořil právě k němu. Na Valdštejna se však přímo hodila. Proto ono poklonkování odkazu »frýdlantského vévody« jen ukazuje, že u nás nevítězí heslo o »pravdě a lásce«, ale vlastně jeho opak.

Ale opakuji: Jak se slova Dominika Duky týkala generála Pavla, musel by nám vysvětlit sám pan kardinál.

Jaroslav Kojzar

Dovětek: Ir Walter Butler obdržel za svůj čin hraběcí titul a panství Doksy, Skot Walter Leslie se stal také hrabětem, generálem a majitelem Nového Města nad Metují, Angličan John Gordon obdržel Smidary a Skřivany na Novobydžovsku, Ir Walter Deveroux Krchleby a několik dalších menších obcí, Ital Ottavio Piccolomini, pozdější vévoda a nositel řádu Zlatého rouna, panství a zámek Náchod, Ital Matyáš Gallas (Matthias di Gallasso) Frýdland, Liberec, Smiřice ad.