Archeologové z Oxford Archaeology považují za jeden ze svých nejpozoruhodnějších nálezů římské kropenaté slepičí vejce staré cca 1700 let, které objevili při vykopávkách v roce 2010 na místě římského sídliště u silnice v Berryfields nedaleko Aylesbury v hrabství Buckinghamshire ve Velké Británii. Lokalita byla zkoumána před rozsáhlou výstavbou. Toto vejce je považováno za jediné neporušené vejce z tohoto období v Británii, a je o to vzácnější, protože si zachovalo tekutý obsah.
Nejvýznamnější nálezy byly učiněny právě v jámě, která byla vyhloubena v blízkosti římské cesty. Jáma narušovala vodní hladinu a byla naplněna vodou. Původně se jáma používala při výrobě sladu a piva, ale koncem 3. století našeho letopočtu se začala využívat jako zvláštní místo, kam mohli obyvatelé římského města a kolemjdoucí vhazovat mince a jiné předměty pro štěstí nebo jako obětiny bohům.
V době vykopávek byla jáma stále podmáčená, což umožnilo zachovat pozoruhodnou sbírku organických předmětů, včetně dřevěného koše s vejci.
Vědci objevili původně taková slepičí vejce čtyři. Byla uložena v pleteném košíku, ve vlhké, bahnité vrstvě místa, které bývalo kdysi studnou nebo podmáčenou jámou používanou k výrobě sladu a piva. Jedno vejce se rozbilo už ve starověku. Zbývající tři vejce byla sice při nálezu celá, ale byla velmi křehká, a při vystavení vzduchu při odkrývání dvě vejce praskla. Přibližně sedmnáctset let staré sirné aroma, které se z těchto dvou rozbitých vajec dostalo ven, doslovně vyrazilo přítomným archeologům dech. Nicméně díky velké opatrnosti a obětavosti jednoho z vedoucích archeologů na lokalitě, Steva Leecha, se podařilo čtvrté vejce vyzvednout neporušené. Tato římská slepičí kropenatá vejce jsou unikátním nálezem, protože se jedná se o největší skupinu kompletních vajec objevených v Británii.
V římském období měla vejce nejrůznější symbolické významy. Byla spojována s bohy Mithrou a Merkurem a měla konotace plodnosti a znovuzrození. Je příznačné, že pokud byly v Británii nalezeny úlomky vaječných skořápek, byly obvykle nalezeny v hrobech.
Vejce z Berryfields byla nalezená spolu s dalšími dobře zachovalými, ale také neobvyklými předměty. Byly jimi kompletní keramické nádoby, dřevěný chlebník, dřevěné nástroje, kožená obuv, mince a úlomek mlýnského kamene, zvířecí kosti a pletený košík, ve kterém byla vejce uložena. To vše dohromady podle vědců téměř jistě představuje nějaký druh obětiny.
Mohlo se jednat o děkovné obětiny, nebo byly možná do jámy uloženy v rámci pohřebního rituálu. Můžeme si představit, že vejce byla nesena po římské cestě (dnes známé jako Akeman Street, jejíž trasu částečně kopíruje moderní silnice) v rámci pohřebního průvodu. Když se průvod zastavil u jámy, konal se náboženský obřad, při němž byly do jámy vhozeny obětiny pro duchy podsvětí nebo v naději na znovuzrození, nastínili vědci.
V loňském roce se vedli vědci diskuse o tom, jak vejce vystavit. Tehdy Dana Goodburn-Brownová, archeologická konzervátorka a odbornice na materiály, navrhla, aby ho naskenovali, což by pomohlo rozhodnout, jak ho nejlépe uchovat.
Po získání výsledků ze skenování vejce, vyrazilo dech archeologům a přírodovědců podruhé, tentokráte však obrazně. Skenování totiž odhalilo, že toto neporušené vejce má v sobě stále tekutinu. Vědci předpokládají, že jde o směs žloutku a bílku. Tato směs může při dalším zkoumání prozradit tajemství o ptáku, který je před zhruba sedmnácti sty lety snesl.
»Očekávali jsme, že se během uplynulých staletí obsah vejce vylouhoval, ale stále tam je. Je to naprosto neuvěřitelné. Je to možná nejstarší vejce tohoto typu na světě,« řekl Edward Biddulph, vedoucí projektu z Oxford Archaeology před necelými čtyřmi měsíci pro deník The Guardian. Vejce bylo převezeno do Přírodovědného muzea v Londýně.
Existují sice i starší vejce s obsahem, například mumifikovaná, ale předpokládá se, že jde o nejstarší neúmyslně konzervované vejce. Do vejce bude možné udělat malý otvor, aby bylo možné obsah vyjmout a pokusit se zjistit více o ptáku, který vejce snesl, dodal Douglas Russell, vedoucí kurátor muzejní sbírky ptačích vajec a hnízd londýnského přírodovědného muzea.
(mac)
FOTO – Oxford Archaeology, University of Kent/Christopher Dumnore