Současnou politiku hodnotím především z pohledu Sociální demokracie. Proto často kritizuji dnešní opozici. Tentokrát se ale chci zaměřit také na vládu. Nepřekresluje se nám totiž postupně politická mapa?
Uvnitř vládní koalice není všechno tak jednoduché. SPD přitvrzuje rétoriku, vyhrožuje, že bez ní některá rozhodnutí neprojdou, ale zatím nakonec ustoupí a ANO si prosadí svou. Motoristé zase přicházejí s kroky, nad nimiž zůstává občas rozum stát.
Je proto možné, že ANO postupně začne hledat jiné, pohodlnější partnery. A nemuselo by jít jen o jeho zájem. I některým stranám dnešní opozice by taková dohoda mohla vyhovovat. Předčasné volby by totiž nejspíš zásadně nezměnily rozložení politických sil. Proč čekat, když se k podílu na moci mohou dostat už teď? Navíc jej opřít »o záchranu demokracie«.
Nemusela by vzniknout ani otevřená koalice. Stačila by menšinová vláda ANO opřená o podporu některé z dosavadních opozičních stran. Pracovně tomu říkám opoziční smlouva číslo dvě.
Jenže co by takové přeskupení přineslo občanům? Podle mého názoru vůbec nic zásadního. Vyměnili by se političtí partneři, ale směr země by zůstal stejný.
Současná vláda prosazuje pravicovou ekonomickou politiku. Úvahy o návratu karenční doby nebo změna definice závislé práce, která otevírá větší prostor švarcsystému, jasně ukazují, na čí straně stojí. Rozhodně ne na straně zaměstnanců.
A dnešní opozice? Ta už jednu šanci dostala. Její předchozí vláda situaci v zemi výrazně zhoršila. Její návrat k moci, ať už přímo, nebo v dohodě s ANO, proto nepovažuji za žádné řešení. Jen by pokračovala politika, která lidem skutečnou změnu nenabízí.
Můžeme vyměnit vládu, přeskupit parlamentní většinu a vyhlásit nový začátek. Pokud ale zůstane stejný ekonomický model, nezmění se pro většinu lidí vůbec nic. Bude to jen přestěhování nábytku a vydávání toho za rekonstrukci celého domu.
Skutečný problém české ekonomiky je mnohem hlubší. Kapitál a vytvořené bohatství ve velké míře odtékají do zahraničí. Česká ekonomika vytváří hodnoty, ale podstatná část zisků končí jinde. V některých ohledech to začíná připomínat až neokoloniální vztah vyspělých zemí k české ekonomice. Jsme součástí evropského trhu, ale rozhodně z něj nemají všichni stejný prospěch.
Lidé, kteří toto bohatství svou prací vytvářejí, z něj musí mít také odpovídající užitek. Potřebujeme spravedlivější zdanění kapitálu, větší podíl zaměstnanců na vytvořeném bohatství a skutečnou podporu rodin i střední třídy. Naše životní úroveň se musí začít přibližovat vyspělým zemím západní Evropy.
Tohle žádná parlamentní dohoda nevyřeší. Je potřeba změnit hospodářské a sociální směřování země.
A právě proto má Sociální demokracie v české politice stále své místo. Potřebujeme politiku, která bude hájit zájmy většiny lidí, nikoliv jen zájmy kapitálu a těch, kteří z dnešního systému nejvíce profitují.
Možná je moje úvaha o novém přeskupení politických sil trochu divoká. Ale česká politika už zažila leccos…
Michal Chalupný, místopředseda SOCDEM


Tam je problém, že sociálně demokratické voliče ukradlo ANO. A dokud tam bude ikonický Babiš, tak je nepustí.