Většina z nás to již zažila a všichni jsme nad tím ze začátku protáčeli oči a mysleli jsme si něco o »bláznech«, leč v pozdějších letech jsme to sami minimálně párkrát udělali. Mluvili jsme s miminkem, jako by bylo… no prostě mimino. Výzkum potvrdil globálnost tohoto jazyka i jeho účelnost.
»Ó, ahooooj, maličké!« řeknete, a hlas vám trylkuje jako nadšením překypujícímu zaměstnanci obchodního domu, který vás vítá ve dveřích. Dítě je naprosto zmatené z vašeho nesrozumitelného žvatlání doprovázeného přitroublým úsměvem, ale »je tak loštomilé!«
Vědci nedávno zjistili, že tento způsob mluvy na děti, který se dá shrnout pod pojem »rodičovština,« je zřejmě téměř univerzální pro lidi na celém světě. V nejrozsáhlejší studii svého druhu pomáhalo více než 40 vědců shromáždit a analyzovat 1615 hlasových nahrávek od 410 rodičů ze šesti kontinentů v 18 jazycích z různých komunit, a to venkovských i městských, izolovaných i kosmopolitních, připojených na internet i bez počítačové sítě, od lovců v Tanzanii po městské obyvatele v Pekingu.
Výsledky, které byly zveřejněné v časopise Nature Human Behavior, ukázaly, že v každé z těchto kultur se způsob, jakým rodiče mluvili a zpívali svým dětem, lišil od způsobu, jakým komunikovali s dospělými, a hlavně že tyto rozdíly byly v jednotlivých skupinách velmi podobné.
»Máme tendenci mluvit vyšším, kolísajícím tónem, a říkat třeba ‚Ó, ahoooj, ty jsi ale krásné miminko‘,« uvedla příklad Courtney Hiltonová, psycholožka z Haskinsových laboratoří na Yaleově univerzitě a hlavní autorka studie.
»Když lidé zpívají ukolébavky nebo mluví na kojence, mají tendenci to dělat stejným způsobem po celém světě,« řekl Cody Moser postgraduální student kognitivních věd na Kalifornské univerzitě v Mercedu a druhý hlavní autor studie. Tato zjištění vědeckého týmu naznačují, že dětská mluva a dětská píseň plní funkci nezávislou na kulturních a společenských silách.
Zvuk se používá v celé živočišné říši ke sdělování emocí a informací, včetně přicházejícího nebezpečí či sexuální přitažlivosti. A tyto zvuky vykazují podobnost mezi jednotlivými druhy.
Lidský posluchač dokáže rozlišit veselé a smutné zvuky, které vydávají zvířata od slepic a aligátorů až po prasata a pandy. Nemusí být tedy překvapivé, že i lidské zvuky nesou běžně rozpoznatelnou emoční valenci.
Vědci již dlouho tvrdí, že zvuky, které vydávají lidé na své děti, plní řadu důležitých vývojových a evolučních funkcí. Rodičovština například může kojencům pomoci lépe si zapamatovat slova a umožňuje jim spojovat si zvuky s tvary úst, což vnáší smysl do chaosu kolem nich. Také smyslem ukolébavek je plačícího kojence uklidnit a vyšší tón hlasu dokáže lépe udržet jeho pozornost.
(mac, čtk)
FOTO – pixabay