Podle plánu OSN měly vedle sebe v Palestině existovat již 75 let dva státy – židovský a arabský. To se ale tehdy kvůli odporu Arabů nestalo, a tak v roce 1948 vznikl jen Izrael, a Palestinci na svůj stát stále čekají. Po rezoluci OSN z 29. listopadu 1947, která neúspěšně rozdělila Palestinu na dva státy, se mezi Izraelem a arabskými státy rozhořelo pět velkých válek a řada menších konfliktů, které zásadním způsobem ovlivnily dění prakticky v celém světě. I bývalé Československo sehrálo v blízkovýchodní oblasti podstatnou úlohu.
Palestina byla po první světové válce a rozpadu Osmanské říše od roku 1920 mandátním územím Společnosti národů pod správou Velké Británie. Již v meziválečném období vznikaly v důsledku židovského přistěhovalectví i Balfourově deklaraci z roku 1917, která podpořila plán na nezávislý židovský stát, značné nepokoje mezi Židy a Araby, které (mimo jiné) po druhé světové válce donutily Londýn, aby se tohoto území vzdal. Značný vliv na to mělo i ukončení druhé světové války, vyvraždění milionů Židů v koncentračních táborech, zahájení dekolonizace i rozvíjející se studená válka mezi Západem a socialistickým blokem v čele se Sovětským svazem.
Británie vrátila v dubnu 1947 mandát OSN s tím, že se z území stáhne 15. května 1948. V květnu 1947 ustavila OSN Zvláštní výbor pro Palestinu (UNSCOP), ve kterém bylo zastoupeno 11 států včetně Československa, ale – kvůli neutralitě – žádná z velmocí. Výbor navrhl 31. srpna dvě řešení problému: menšinový návrh (podporovaný Íránem, Indií a Jugoslávií) doporučoval vznik federálního dvounárodního státu a většinový se zasazoval o rozdělení. A právě tento návrh přijalo Valné shromáždění OSN 29. listopadu 1947 jako rezoluci číslo 181.
Usnesení prošlo díky energické podpoře amerického prezidenta Harryho Trumana. Pro rezoluci hlasovalo 33 států (mimo jiné USA, SSSR, Francie či Československo), 13 ji odmítlo (zejména většinové muslimské státy jako Turecko, Egypt, Írán, Irák, Libanon, Pákistán, Saúdská Arábie či Sýrie) a deset států se zdrželo hlasování (třeba Británie).
Podle plánu se měl židovský stát skládat ze tří částí (pobřežní oblast od Haify po Rechovot, východní Galilea včetně Galilejského jezera a část Negevské poušti včetně nynějšího přístavu Ejlat), palestinský také ze tří částí (západní Galilea včetně přístavu Akko či města Nazaret, celý Západní břeh Jordánu a jižní pobřežní pás od Gazy po Ašdod včetně pásu při egyptských hranicích). Pod mezinárodní správou (tzv. corpus separatum) měl být Jeruzalém se širším okolím včetně Betléma. Oproti návrhu UNSCOP rezoluce přisoudila přístav Jaffo (nyní součást Tel Avivu) a město Beerševa s okolím palestinskému státu, část pobřeží Mrtvého moře zase státu židovskému.
Židovský stát měl mít podle OSN 56 procent území mandátní Palestiny, arabský 43 procent. V židovském státě mělo tehdy žít přes 900 000 lidí, z toho 55 procent (téměř půl milionu) Židů, v arabském státě 735 000 obyvatel včetně asi 10 000 Židů a v Jeruzalémě a okolí na 200 000 lidí, z čehož byla zhruba polovina Židů a polovina Arabů.
Většina Židů včetně Židovské agentury plán přijala (někteří kritizovali územní diskontinuitu státu), proti se postavilo několik menších extrémně nacionalistických skupin, například hnutí Irgun Cvai Leumi pozdějšího premiéra Menachema Begina, který varoval před válkou s Araby, či radikální Sternova skupina na čele s dalším budoucím premiérem Jicchakem Šamirem.
Arabští představitelé i arabské státy byli ale velmi ostře proti. Kritizovali samotný vznik židovského státu, poukazovali na to, že množství Arabů se stane v židovském státě minoritou, kritizovali velikost a kvalitu území židovského státu. Ihned po hlasování v OSN se mnozí Arabové chopili zbraní a Liga arabských států 17. prosince s poukazem na nedělitelnost Palestiny prohlásila, že s rozdělením nesouhlasí a že se proti němu postaví i vojenskou silou. Šéf Ligy Azzam Paša prohlásil: »Bude to vyhlazovací válka a obrovský masakr.«
Stát Izrael v den jeho vzniku 14. května 1948 uznaly USA de facto a SSSR o tři dny později de iure (Praha o pět dní později). Arabské státy Izrael ihned napadly a tím odstartovala spirála vzájemných válečných střetů. Na zachování Izraele mělo velký vliv i rozhodnutí československé vlády, která začala prodávat židovskému státu zbraně, a tím značnou měrou přispěla k vítězství Izraele v první válce s Araby.
Po této válce, která skončila v roce 1949, rozšířil židovský stát své území z 56 procent na 77 procent celkové plochy Palestiny. Pásmo Gazy zůstalo pod egyptskou kontrolou a východní část Jeruzaléma a Západní břeh Jordánu v držení Zajordánského království. V té době se objevil i problém palestinských uprchlíků, kterých asi milion utekl do ciziny.
(čtk)