Jednoduchá žádost turisty o sklenici vody z kohoutku v hotelové restauraci se změnila v právní spor, který se dostal až k nejvyššímu italskému soudu.
Po dlouhé a nákladné právní bitvě soud rozhodl, že podávání vody z kohoutku není právem spotřebitele.
Případ začal v roce 2019, kdy žena strávila během Vánoc a Nového roku týden v pětihvězdičkovém hotelu v lyžařském středisku Corvara v italských Dolomitech.
Její balíček zahrnoval polopenzi s večeří, ale žádné nápoje.
Podle italských zpráv turistka opakovaně žádala o vodu z kohoutku k jídlu, dokonce se nabízela, že za ni zaplatí. Její žádost byla opakovaně odmítnuta a každý večer našla na stole 0,75litrovou láhev minerální vody v hodnotě 7 eur.
Během svého pobytu si turistka stěžovala, že jí »neustále upírají možnost pít vodu z kohoutku a místo toho ji nutí kupovat balenou vodu«.
Argument
Žena se odvolala k soudu s ústředním argumentem, že voda je »přírodní zdroj a univerzální lidské právo« a že »bezplatné poskytování minimálního životně důležitého množství je nezbytné k uspokojení základních potřeb a musí být zajištěno«.
Tvrdila, že voda z kohoutku je nedílnou součástí obsluhy v restauraci nebo hotelu, »stejně jako postel s prostěradly, teplý pokoj a mýdlo v koupelně«.
Kompenzace
Žena požadovala odškodnění ve výši 2700 eur za »finanční újmu a duševní utrpení«, které se jí dostalo.
Rozhodnutí
Soudy prvního i druhého stupně její žalobu zamítly a žena se nakonec odvolala k Nejvyššímu soudu. Ten potvrdil, že v Itálii neexistuje žádný zákon, který by restauratéry nebo hoteliéry zavazoval podávat zákazníkům vodu z kohoutku, a také žalobu zamítl.
V Itálii je požádání o bezplatnou vodu z kohoutku v restauraci obecně považováno za porušení »etikety«, zvláště když číšník již nabídl výběr balené neperlivé nebo perlivé vody.
Jak vidno, touha po zisku brání soudnosti.
(is)