Žádný krizový moment k řešení přímo na ledě, ale vánoční večírek na Štědrý den poodhalil kouči Radimu Rulíkovi, jakou partu hráčů povede na mistrovství světa hokejistů do 20 let v Halifaxu. A především pak její vnitřní chemii. Jak sedmapadesátiletý trenér již v průběhu šampionátu uvedl, právě ta byla základem úchvatné jízdy až do finále.
»Že je chemie v týmu správná, jsme poprvé poznal na vánočním večírku na Štědrý den. Celý ho připravili kluci a já koukal vážně jako blázen. V tu chvíli jsem začal věřit, že právě tohle mužstvo by se mohlo semknout a něco udělat. Měli to naprosto skvělé. Vážně jsme koukali,« řekl Rulík po dnešním návratu z dějiště šampionátu v rozhovoru s novináři.
Ačkoliv nešlo o cokoliv propojeného s hrou samotnou, označil Rulík večírek jako týmovou show. »Nechci vyzrazovat víc, to ať řeknou hráči, ale s trenéry jsme se smáli od začátku do konce, normálně nám tekly slzy. Jak to kluci dokázali připravit… Nebylo to nic přehnaného, nic hloupého. Bylo to vhodné a vtipné, fakt šikovné. Tam jsem si řekl: Tohle by mohlo fungovat. Že když ti kluci fungují takhle mimo led, mohli by to přenést i mezi mantinely,« přiblížil své tehdejší pocity.
Právě v týmové chemii také vidí paralelu s národním týmem juniorů, u něhož byl v roce 2000 v roli asistenta Jaroslava Holíka a který došel až ke zlatu. »Týmová chemie tam byla velmi podobná. Sám jsem si na to vzpomněl, když jsme tím turnajem procházeli. Tohle je absolutně nutná věc, pokud chcete být úspěšní. A nejde jen o hokej, tohle podle mého platí u všech týmových sportů,« podotkl Rulík.
»Je to věc, kterou si nevykřičíte…«
Kouč přiznal, že jde o z pohledu trenéra těžko ovlivnitelnou proměnnou. »Přesně tak. Je to věc, kterou nevykřičíte, nevydupete. Buď to přijde a nebo ne. Musí si to sednout, hráči k sobě musí pasovat. Musí to přijít postupně, není to tak, že byste přišel první den k týmu a všechno bylo ideální,« uvedl Rulík.
Jak se dobré vnitřní nastavení týmu projevovalo v kabině, nedokázal sice přiblížit, ale vnímal, jak dobře funguje při práci s hráči. »Víte, já do kabiny skoro nechodím. Nikde, ani v klubu. Beru kabinu jako místo čistě pro hráče, jejich prostor,« vysvětlil Rulík. »Dělali jsme ale mítinky. Tam jsem viděl zájem, že všichni poslouchali. A že chtěli pracovat, protože to fakt všechno přenášeli na led, co jsme jim říkali,« dodal.
Mezi jeho vyvolenými bylo hned 16 hráčů, kteří patřili v srpnu do týmu, který v Edmontonu skončil těsně pod stupni vítězů čtvrtý. Rulík již dříve mluvil o tom že to může být výhoda, ale také naopak. »Nakonec se to určitě ukázalo jako výhoda. Bál jsem se, aby ty kluci nebyli uspokojení a hlavami nelítali někde v oblacích. To se ale nestalo. Pořád byli pokorní a chtěli pracovat,« ocenil Rulík.
Bylo zřejmé, že hráči se během turnaje bez ohledu na cokoliv drží při zemi. »My jsme to ale celou dobu drželi. Pracovali jsme na tom, aby tohle nenastalo a nikdo neměl tendenci lítat nahoře. Pořád jsme s hráči mluvili. Všechno to bylo o společné komunikaci a o práci s hráči. Mám nějakou filozofii, jíž věřím a kterou jsem si za ty roky u hokeje vybudoval. Stejně na tom byli i kolegové, což bylo strašně důležité. Neměli jsme žádný názorový rozpor a snažili se na hráče působit,« řekl Rulík.
Všechno je o práci!
Nejen na výsledcích, ale zejména na předvedené hře bylo zřejmé, jak obrovský kus cesty celé mužstvo ušlo. »Když jsme k týmu přišli a tehdy se setkali v létě v Brně, říkali jsme si jen: Ježišmarja, co s tímhle budeme teda dělat? Všichni jsme na sebe koukali, hlavy dole. Taková byla naše první reakce,« přitakal Rulík, jenž svá slova doprovodil gestem, kdy schoval hlavu do dlaní.
»Všechno je to ale o práci. Já však nechci mluvit o tom, co a jak se změnilo za těch několik měsíců a jak měli hráči chuť se zlepšovat. To je otázka spíše na ně. Já za ně nechci mluvit, nebudu ze sebe dělat nějakého chytráka,« doplnil Rulík.
Největším náporem na nervy pro něho bylo semifinále se Švédy, v němž Češi zachraňovali zápas až v samém závěru a následně gólem v prodloužení získali medailovou jistotu. »Nebyl to přímo strach, ale napětí ano. Byl to vabank a zrovna tak mohl vyhrát soupeř. Herně byl ten zápas daleko vyrovnanější než ve skupině. Švédové byli dobří; silní na puku i v soubojích, nebezpeční individuálně. A my můžeme děkovat za to, že přišla rozhodující akce a rozhodující gól Jirky Kulicha.«
Jak moc bolel zkušeného kouče vítězný gól Kanady v prodloužení finálové bitvy? »Já jsem to bral sportovně. Věděl jsem, že vyhrát prostě může jen jeden. Udělali jsme maximum, víc nešlo. Kanada měla asi víc sil. Rozhodl hráč, který už hraje NHL. My takového nemáme. Nechci se na nic vymlouvat, ale za mě rozhodla větší síla soupeře. Kdybychom měli větší kliku, mohlo se to přiklonit k nám, hlavně v tom závěru základní hrací doby. Jedna dorážka šla o centimetry vedle,« připomněl Rulík.
Nyní ho čeká pokračování práce na střídačce extraligových Pardubic. O své budoucnosti u českých juniorů mluvit zatím nechtěl. »Uvidíme, na to je ještě brzy. Necháme si pár dní, pak se s kolegy spojíme a pobavíme se, co dál,« řekl Rulík.
(koz, čtk)