O Vítězovu, malé obci poblíž Kolína, se toho napsalo už hodně a hodně. Jak o jeho přírodě, tak i o jeho historii. A třeba se ještě napíše, vždyť výzkum jde stále dál a dál. Nad samotnou obcí se tyčí vrch Bedřichov (279 m n.m.), mnohými také Vítězov zvaný, který je stejně tak slavný jako obec sama. A vidíte, dnes je Vítězov jen částí Velimi, které už nyní nepatří ani to slavné srdce velimské čokoládovny.
Původní název vesnice byl Kel (Kly), jako který se poprvé připomíná v roce 1299, kdy zdejší dvůr prodal kolínský rychtář Ortlin bohatému kutnohorskému horníkovi Albrechtovi. Po roce 1319 se připomíná další horník z Kutné Hory, Heicman z Rosenthalu. V roce 1388 držel zdejší dvůr Michal z Bříství a v roce 1398 ho Martin Starokolínský prodal Haškovi z Kolína. To, proč je Vítězov tak historicky slavný se odehrálo v roce 1757, kdy se v okolí obce odehrála bitva u Kolína. V roce 1778 byl dvůr rozdělen na několik menších usedlostí a obec byla přejmenována na Siegfeld na paměť vítězné bitvy nad Prusy v jejím těsném okolí. Německý název se ale neujal a v roce 1843 se vesnice už nazývala Vítězovem. Vrch Bedřichov se sice z větší části nachází na katastrálním území Nové Vsi I, ale od obce Vítězov je tento vrch vzdálen vzdušnou čarou jen asi 1 km a z obce Vítězov k němu vede žlutá turistická značka. Délka pěší trasy je přibližně 1,5 km a převýšení přes 40 metrů (turistická značka nevede až na vrchol, ale pokračuje na Novou Ves). Na vrcholu Bedřichov stojí jeden ze dvou hlavních památníků bitvy u Kolína (1757), druhý se nachází u obce Křečhoř. Památník na vrchu Bedřichov je prostý kamenný obelisk (jehlan) a byl postaven v letech 1840–1842 na místě pozorovatelny (vrch tehdy nebyl zalesněn) pruského krále Bedřicha II (Fridricha II). V roce 2018 zde byla vystavena i rozhledna volně přístupná veřejnosti po celý den.
Bitva u Kolína proběhla 18. června 1757, kdy se nedaleko Kolína střetla vojska pruského krále Fridricha II. s rakouskou armádou polního maršála Leopolda Dauna, posílenou o saské jezdecké pluky. Zpočátku nerozhodná bitva skončila vítězstvím početně silnější rakouské armády. Její výsledek přiměl pruskou armádu ukončit obléhání Prahy a měl rozhodující vliv na další průběh sedmileté války. Silné pruské vojsko, které do té doby ještě nezakusilo hořkost porážky, se během několika málo týdnů probilo až k Praze, kterou oblehlo. Marie Terezie proto pověřila velením posledního silného a operace schopného habsburského vojenského uskupení jednoho ze svých nejlepších vojevůdců, polního maršála Leopolda Dauna a vyslala ho do Čech, aby vyprostil těžce zkoušenou pražskou posádku. V případě neúspěchu by už neměla habsburská monarchie nic, čím by mohla čelit pruskému postupu, třebas na samotnou Vídeň, Rakousko by bylo na kolenou a Fridrich II. by si mohl klást jakékoliv podmínky. Další rakouská porážka by také vážně narušila integritu a mocenské postavení celého soustátí.
Po sérii vítězství se pruské armádě podařilo obklíčit a izolovat v Praze 40 000 rakouských vojáků. Část pruské armády začala Prahu obléhat a část pokračovala v postupu dále do nitra Čech. Podařilo se jí dobýt Kolín, kde se na nějaký čas usadila. Poté, co se Prusové dozvěděli o postupující rakouské armádě, město opustili a přesunuli se do prostoru jižně od Kouřimi, kde se spojili se sborem krále Fridricha II.
Po shromáždění rakouské rezervní armády, posledního vojenského uskupení, které monarchie mohla postavit do pole a přitom doufat v úspěch ve střetnutí s protivníkem, požadovala Marie Terezie po maršálu Daunovi ráznou akci a co nejrychlejší osvobození Prahy. Daun však varoval před bezhlavým útokem a raději zvolil opatrnější taktiku. Pro místo střetu si vybral okolí Kolína, kraj, kde absolvoval vojenské cvičení a který dobře znal. I přes početní převahu nad nepřítelem zvolil defenzivní taktiku a zaujal výhodnou obrannou pozici na výšinách poblíž obce Křečhoř.
18. června 1757 kolem 5. hodiny ráno vyrazily pruské pluky směrem na Plaňany, které rychle padly. V následném střetu pak byl poražen rakouský předvoj a donucen k ústupu. Počátečním pruským úspěchem tak začalo střetnutí plné nečekaných zvratů. Po rychlém postupu však král Fridrich II. útok zastavil a vyčkával, co udělá početně silnější nepřítel. Maršál Daun Fridrichova zaváhání využil k přeskupení svých jednotek a posílení obranných pozic. Podařilo se mu také prohlédnout Fridrichův plán, jehož cílem bylo pravé křídlo rakouských sil. Na jeho podporu vyslal své jezdectvo, které zaujalo pozice na kopcích v okolí. Pruský postup byl obnoven ve 14 hodin útokem přímo na Křečhoř. Po úporném boji se ho Prusům nakonec podařilo zmocnit a rakouské voje couvly. Daun spěšně posílil ty jednotky v okolí Křečhoře, které byly bezprostředně ohroženy. Tím zabránil celkovému obchvatu svých sil. Ačkoliv situace byla stále nerozhodná a Prusové si pořád udržovali iniciativu, byla čím dál tím více patrná početní převaha rakouských vojsk. Kolem sedmé hodiny večerní dosáhl pruský nápor svého vrcholu, tentokrát se Fridrich II. snažil roztáhnout svůj útok do šíře, avšak byl znovu s vypětím všech sil odražen. Ve chvíli, kdy Leopold Daun poznal, že pruský tlak polevuje, dal signál svému jezdectvu ke zteči. To za součinnosti s pěchotou rozbilo pruské linie a obrátilo nepřítele na ústup. V té chvíli Fridrich II. s vědomím, že bitva je ztracena, opustil bojiště, aniž by předal velení svým generálům. Jednotliví velitelé tak ustupovali dle vlastního uvážení. Díky tvrdému výcviku a disciplinovanosti pruských vojáků se většině sil podařilo z boje vyvázat a ustoupit. Vzhledem k nastalé tmě a nedostatku munice se Daun neodvážil nepřítele pronásledovat a spokojil se s výsledkem, kterého dosáhl na bojišti.
V bitvě se vyznamenali dragouni z valonského pluku prince de Ligne, jehož příslušníci se rekrutovali z Rakouského Nizozemí. Útok dragounů z pluku de Ligne, kterým se pro jejich, mládí přezdívalo »holobrádci povzbudil i ostatní rakouské jednotky a způsobil rozhodující zvrat v průběhu kolínské bitvy. Na pláních kolem Kolína nalezlo smrt nebo bylo raněno či zajato na pruské straně 13 398 vojáků a 396 důstojníků (tj. 41 % z celkového počtu), na rakouské straně 8629 mužů a 359 důstojníků (tj. 20 % z celkového počtu).
Co do počtu zúčastněných i mrtvých vojáků se jednalo o jednu z největších bitev sedmiletého konfliktu a svým významem o jednu z nejdůležitějších. Rakouské armádě se podařilo získat zpět pošramocenou pověst a monarchie mohla zahájit nový zápas o nadvládu nad Slezskem.
Fridrich II. bezprostředně po porážce ukončil obléhání Prahy a urychleně stáhl celou svou armádou z Čech. Napřesrok se sice Prusové do Čech vrátili, ale byli znovu poraženi, tentokrát jiným slavným rakouským vojevůdcem Gideonem Laudonem. V tu chvíli vstoupila na scénu vojska rakouského spojence, Ruského impéria, která napadla Prusko z východu. V nastalé šňůře bitev bylo Prusko donuceno svést boj nejen o zachování svého mocenského postavení, ale i o svou existenci.
V okolí Kolína stojí několik staveb, připomínající velké střetnutí. Na vrchu Bedřichov stojí od roku 1841 kamenný obelisk, Boží muka nedaleko Červených Peček byla vystavěna na místě hromadného hrobu pruských vojáků a u Lošan je tzv. Kolovratův pomník. Další menší pomníky, obelisky a kameny s pamětními deskami jsou rozsety po celém okolí. Asi největší monument stojí u vesnice Křečhoř, místě nejprudších bojů. Byl vystavěn v roce 1899 dle návrhu architekta Václava Weinzettla sochařem Mořicem Černilem. Na připomínku slavného vítězství habsburské armády, v níž bojovalo i mnoho Čechů, se v Kolíně i jeho okolí koná mnoho vzpomínkových akcí včetně pravidelných rekonstrukcí.
Vraťme se však také k té slávě přírodní. Vrch Bedřichov (Vítězov) je celosvětově znám pro svá naleziště křídových zkamenělin, které se po jeho obvodu nacházejí. Popsáno odtud bylo více než sto druhů zkamenělých živočichů mořského příbojového pásma a je dokázáno, že vrch samotný, jehož podstatou jsou horniny amfibolit, migmatit a metagranit, byl ostrovem v českém křídovém moři. A takových dokázaných ostrovů z dávné doby před téměř 100 miliony lety není ve světě mnoho.
A právě díky těm příbojovým mořským uloženinám z vápenců a z navátin čtvrtohorní spraše se zde vytvořily půdy, na kterých rostly a kvetly ještě nedávno takové vzácné rostliny, jako jsou koniklec luční český, hlaváček jarní či české orchideje. Ta doba není nám příliš vzdálená, nějakých čtyřicet let. Možná, že některé ty rostliny přežily do dnešních dnů. Ze srdce bych si to přál!
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora
Hi my loved one I wish to say that this post is amazing nice written and include approximately all vital infos Id like to peer more posts like this