Hrad Helfenburk, nazývaný také Hrádek, postavili zřejmě už v první polovině 14. století Ronovci, ale už roku 1375 se dostal do vlastnictví pražského arcibiskupství. Masivní opevnění, které výrazně pozměnilo celkový ráz hradu, nechal postavit arcibiskup Jan z Jenštejna. Komplex hradeb vysokých až 12 metrů, kterému dominuje přes 17 metrů vysoká věž. V bouřlivých dobách husitských válek se hrad stal útočištěm arcibiskupa, poté přešel do šlechtických rukou. Obydlen zůstal ještě téměř po celé 16. století, roku 1620 byl zapálen a zničen. Hlavní věž se dočkala romantických úprav v letech 1887-90, kdy zříceninu hradu koupil a upravil průmyslník hrabě Josef von Schroll a začala být atraktivní pro turisty.
Hrad pravděpodobně vystavěli Páni z Klinštejna, pocházející z Ronovců, v první polovině 14. století. Zakladatelem byl snad Jan z Klinštejna, který se po Helfenburku začal psát, ale v roce 1375 hrad odkoupil pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Arcibiskup si tak vytvořil venkovské zázemí v lesích k pobytu mimo nedalekou Roudnici nad Labem, v níž vykonával svůj úřad. Helfenburk se stal centrem panství, ke kterému patřil také blízký hrad Hřídelík. Pobýval zde krátce i nástupce Jana Očka, třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Původní hrad na skalní plošině byl převážně dřevěný. Teprve po rozšíření za Jana Očka z Vlašimi byl na skále postaven kamenný palác, kaple a řada menších provozních budov. Byla vyhloubena nová 65 m hluboká studna vybavená šlapacím kolem. Jan z Jenštejna nechal rozšířit palác a především vystavěl nový hradební okruh, jehož hradba včetně cimbuří se zachovala. V čele hradu byla v dominantní poloze postavena obytná věž. Vstupní brány byly chráněny kolébkovými padacími mosty a hlubokým příkopem, který je dnes z většiny zasypaný. Za Janan z Jenštejna byly na Helfenburk dočasně přivezeny klenoty, relikvie a knihy z pražského chrámu sv. Víta. Z roku 1395 pochází záznam roudnického převora Petra Klarifikátora, osobního kronikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna, o Janově nehodě na můstku vedoucím z nové věže, při níž se arcibiskup málem zřítil. Jan zde pobýval asi až do roku 1400, tedy i v době, kdy už byl zbaven svého úřadu. V roce 1422 jej získal purkrabí Aleš z Malíkovic, pak zde strávil roky ukryt před nepřízní krále arcibiskup Konrád z Vechty (zemřel zde roku 1431).
V létě roku 1427 se hradu nakrátko zmocnil Půta III. z Častolovic a po něm Jaroslav a Jindřich Berkové z Dubé, kteří hrad zastavili Janu Smiřickému. Vdova po Smiřickém prodala hrad Jindřichu z Rožmberka za 4 000 kop pražských grošů, a ten ho pak postoupil Zdeňkovi Konopišťskému ze Šternberka, významnému představiteli odboje proti králi Jiřímu z Poděbrad. Královské vojsko poté Helfenburk i blízkou Roudnici oblehlo a dobylo. Hrad od krále pak dostal Petr Kaplíř ze Sulevic, který však musel vzdorovat loupeživým aktivitám Zdeňka Konopišťského. Byl dokonce zajat a uvězněn v Českých Budějovicích, dokud nepropustil služebníky a neodevzdal cennosti uložené na Helfenburku. Jako poslední je na hradě uváděn Vilém z Ilburka, jemuž v té době patřil i nedaleký Ronov. Ten Helfenburk nově vybavil a pak místo obtížně přístupného Ronova užíval. Po vymření jeho rodu roku 1538 na hradě žilo pouze služebnictvo a hrad postupně zpustl. Roku 1622 pak hrad vyhořel poté, co ho vyplenili císařští vojáci pod vedením maršála Buquoye. Po bitvě na Bílé hoře území získali jezuité z Liběšic a připojili jej k úšteckému panství.
Až v roce 1887 zříceninu hradu koupil a upravil průmyslník a velký romantik hrabě Josef von Schroll. V letech 1887–1890 hrabě dostavěl rozbořené třetí patro třicet metrů vysoké věže, na kterou vede 143 schodů, a učinil z ní své letní sídlo. Původní středověký přístup do věže nebylo možné využít, neboť směřoval do vnitřní části hradu na skálu se zbytky zdiva jinak nepřístupného paláce, proto majitel nechal prorazit boční vstup.
Za zmínku stojí zajímavá legenda, která tvrdí, že počátkem 17. století se mělo na Helfenburku usadit pár opic, které prý utekly jednomu šlechtici, který si tento »suvenýr« přivezl z dalekých zemí. Exotičtí živočichové se však na hradě začali rychle rozmnožovat a brzy jich byly údajně až stovky. Obyčejní lidé je považovali za temné síly, mluvilo se i o čertech a trestu Božím, neboť opice prý připomínaly obrazy čertů z tehdejších tisků Bible, v českých zemích poměrně dost rozšířených. Fakt je, že širokému okolí opice velmi škodily; časem jejich drzost natolik vygradovala, že se při svých nočních loupeživých výpravách odvážily až do sousedních obcí, jejichž obyvatelé se jich velmi báli. Proběhlo dokonce několik pokusů o jejich vyhubení místními obyvateli, avšak skončilo nezdarem. Marná byla kázání sluhů Božích o tom, že to čerti nejsou. Drzou zvířecí tlupu muselo nakonec spacifikovat až císařské vojsko. Možná právě v té době vzniká zkomolení názvu Helfenburk na Affenburk, tedy Opičí hrad – ve svém díle Rozmanitosti z historie Království českého se o tom zmiňuje i Bohuslav Balbín.
Od roku 1964 je hrad chráněn jako kulturní památka. Byl vystavěn na vrcholu pískovcové ostrožny, která vybíhá do zalesněného údolí Hrádecký důl v nadmořské výšce 310 metrů s převýšením sedmdesát metrů nad dnem údolí.
V průběhu šedesátých let 20. století převzaly Helfenburk organizace Českého svazu ochránců přírody a začaly jej za dohledu litoměřického okresního konzervátora Františka Fišera z tamějšího vlastivědného muzea opět opravovat a udržovat. Skupina trampů vyčistila hrad od vzrostlé vegetace a provedla archeologický výzkum studny, který poskytl množství cenných nálezů, mimo jiné i hřídel rumpálu, která je v současnosti vedle studny vystavena. Hrad je nyní v majetku města Úštěk.
Od roku 1978 se o hrad a průvodcovskou činnost stará skupina dobrovolníků, kteří jsou od roku 1995 organizováni v Občanském sdružení Hrádek (od roku 2017 Spolek Hrádek Helfenburk). Díky místnímu občanskému sdružení, které se o Helfenburk celoročně stará, jsou ruiny na pískovcové skále velmi dobře přístupné. Rozhled po krajině a atmosféra mohutné stavby rozhodně stojí za to.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora