Čertovka je strouha či krátký vltavský kanál, který se nachází v Praze na Malé Straně a odděluje ostrov nazývaný Kampa od zbytku Malé Strany. Napájena je několik set metrů dlouhou štolou, která přivádí vodu z horní části Smíchovského zdymadla nad mostem Legií. Čertovka po 740 metrech za Karlovým mostem opět vtéká do Vltavy. Byla upravena ve středověku malostranskými johanity pro regulaci průtoku vody pro mlýny, které se do současnosti dochovaly v počtu tří. Zachováno zůstalo i dřevěné kolo u Velkopřevorského mlýna a řada mostků přes Čertovku.
Pro charakter Čertovky vedoucí mezi městskými domy se tomuto území přezdívá také Pražské Benátky. Vodní tok v těchto místech totiž těsně navazuje na městskou zástavbu a vytváří tak romantické městské prostředí podobné italským Benátkám. V minulosti bývalo toto vltavské rameno nazýváno Strouha, někdy Strouha malá či Malostranská, podle majitelů okolních nemovitostí se nalézají v pramenech i názvy strouha Venclíkovská, Štěpánovská či Rožmberská (k roku 1585 dle majitele okolních pozemků Viléma z Rožmberka).
Dnešní pojmenování Čertovka zřejmě pochází až z 19. století a je pravděpodobně odvozené od názvu domu »U Sedmi čertů«. Existuje ale i vysvětlení, že vznik jména souvisí s pověstí o ďábelské ženě, která bydlela v blízkosti Čertovky na Maltézském náměstí. Ovšem lze ho snad vztáhnout i k slovanskému kmeni čerčír, což znamená meze, hranice, pak by ovšem byl název ještě starší a souhlasil by s faktem, že rameno tvořilo hranici malostranskou a staroměstskou.
A také obkružuje pražský ostrov jménem Kampa. Původ názvu celého ostrova Kampa není příliš jasný, pochází buď ze slova campus, což znamená latinsky pole, planina, popřípadě od slova zákampí – stinné místo. Jiné zdroje ale uvádí, že vzniklo podle majitele jednoho z domů, Tychona Gansgeba z Kampu. Z pramenů je patrno, že ostrov Kampa se v druhé polovině 12. století stal majetkem maltézských rytířů. Byla tu řada zahrad, postupně se zde stavěly i zdejší mlýny. Podoba ostrova, jeho břehy i výška se postupně utvářely spolu usazováním naplavenin i navážek z Malé Strany a Hradčan. Náměstí na Kampě bývalo místem konání hrnčířských trhů, v parku upraveném do současné podoby v letech 1947–1948 se konají divadelní představení, umělecké akce a další kulturní podniky. Pražský ostrov si jako místo svého bydliště vybrali osobnosti jako výtvarník Jiří Trnka, hudební skladatel Bohuslav Martinů, jazykovědec a spisovatel Josef Dobrovský, básník Vladimír Holan, malíř a ilustrátor Adolf Kašpar či kunsthistorik Zdeněk Wirth nebo herec Jan Werich. Vlastní Pražské Benátky se nachází u nejsevernější části Čertovky mezi Karlovým mostem a ústím do Vltavy. Zadní trakty domů s průčelími do ulice U Lužického semináře připomínají svojí blízkostí k vodní hladině Benátky italské. Ve středověku tudy ještě před existencí mostu procházela cesta vedoucí od Karlova mostu ke staré osadě Rybáře. Čertovkou proti proudu, od jejího ústí do Vltavy, je vidět po pravé straně zadní část objektů Hergetovy cihleny čp. 101/III, otevřené jejím majitelem Františkem Hergetem v roce 1781. Kolem roku 1714 tady otevřel první pražskou kavárnu Armén Deodatus Damajan.
Čertovka byla nejpozději v druhé polovině 12. století regulována jako náhon pro zdejší mlýny, do dnešní doby se zachovaly zřetelné pozůstatky tří z nich. Jsou to Huťský mlýn, Zlomkovský mlýn a Velkopřevorský mlýn, zvaný též Štěpánovský mlýn, poslední zachovalý starý renesanční mlýn ze 16. století, s velkým dřevěným kolem. V blízkosti Čertovky jsou na Vltavě ještě bývalé Sovovy mlýny (dnešní Muzeum Kampa).
Vraťme se však k pověsti, která dala snad Čertovce jméno. Kdysi dávno, v tajuplných uličkách Malé Strany, žila lakomá a chamtivá žena jménem Dorota. Proslula svou bezcitností a lhostejností vůči druhým. Měla obrovský majetek, ale nikdy se nedělila s chudými a potřebnými. Její srdce bylo tvrdé jako kámen a nikdo v celé Praze ji neměl rád. Jednoho dne k jejímu domu na břehu potoka přišel cizinec, který vypadal velmi zvláštně. Měl dlouhý plášť, černý klobouk a jeho oči zářily podivným, temným světlem. Byl to ďábel v přestrojení. Věděl, jaká je Dorota, a rozhodl se, že ji vytrestá za její lakomství. Zaklepal na její dveře, a když mu otevřela, řekl: »Dobrý den, paní Doroto, slyšel jsem, že máte velké bohatství. Jsem obchodník z dalekých krajů a rád bych s vámi uzavřel dohodu. Poskytnu vám ještě větší bohatství, než máte, ale musíte mi slíbit, že mi dáte něco na oplátku.« Dorota, posedlá touhou po ještě větším bohatství, se zeptala: »A co bych vám měla dát?« Ďábel se usmál a řekl: »Pouze vaši duši.« Dorota, ačkoliv cítila zvláštní mrazení, na okamžik zaváhala, ale pak souhlasila. Ďábel vytáhl pergamen a Dorota na něj přitiskla svůj otisk palce, čímž smlouvu stvrdila. Ďábel zmizel a Dorota se smála, protože věřila, že přelstila samotného ďábla. Ale brzy zjistila, že bohatství, které získala, ji nečiní šťastnou. Její dům se stal chladným a temným, a i když měla víc peněz než kdy předtím, cítila uvnitř prázdnotu, kterou nic nedokázalo zaplnit. Každou noc slyšela podivné zvuky, jakoby něčí kroky po schodech, a cítila ledový dech na svém krku. Jedné noci, když bouře bičovala Prahu, uslyšela hlasité zaklepání na dveře. Když je otevřela, stál tam ďábel, nyní ve své pravé podobě – s rohy, dlouhým ocasem a očima jako uhlíky. »Je čas splatit svůj dluh,« řekl a uchopil ji pevně za ruku. Dorota se pokusila utéct, ale ďábel ji táhl směrem k řece. S každým krokem se její tělo zdálo být těžší a těžší, až nakonec padla na kolena přímo na břehu. Ďábel ji srazil na zem a řekl: »Budeš navždy svázána s tímto místem, jako varování pro všechny, kdo jsou chamtiví a bez srdce.« S těmito slovy hodil Dorotu do vody, která ji pohltila. Na místě, kde zmizela, se objevil malý potok, který od té doby nazývali Čertovka. Říká se, že i dnes, když se někdo podívá do jeho temné vody v noci, může vidět Dorotinu tvář, jak zoufale volá o pomoc. A když je ticho, slyší prý šepot, který varuje kolemjdoucí před touhou po marnivém bohatství a moci. Od té doby se lidé na Malé Straně vyhýbají břehům Čertovky za temných nocí. Věří, že duch Doroty stále hlídá a čeká na další chamtivou duši, která by spadla do pasti ďábla a sdílela její osud.
Tak praví stará pověst. Na každém šprochu je pravdy trochu, říká se. A tak, kdoví, kdy se třebas opět objeví nový lakotník a chamtivec a spravedlivě trestající čert. Žel, jsme lidé hříšní, a je mezi námi takových nespravedlivých hodně, kteří i lakotu a chamtivost za ctnosti vydávají.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora