Pečky, jméno obce mnohým neznámé. Možná. Ale je to mé rodné město, v němž stále stojí můj rodný dům, je to městečko, ve kterém jsem prožil své dětství, dospívání, své první lásky a svá zklamání a smutky, neboť to všechno život přináší. A to je dobře!
Praví se, že jméno Pečky pochází od názvu rodu, který měl obec držet jako první, čili ves (obec) lidí Pečkových. Z hlediska jazyka českého to však nedává smysl, správně by mělo být »Pečkovy« (stejně jako např. Skokovy, Klatovy apod.). Jiný výklad se obrací k staročeskému výrazu »pieč« = skála, ale v místech Peček žádná skála nikdy nebyla, snad jen v mých mladých snech u křížku nad Kandií, kde jsem (v tom snu) hledával na skalních výchozech zkameněliny. Jenže »pieč«, to znamenalo také vyvýšenina, výšina. Ale mohlo to být úplně jinak. Nejpravděpodobnější je, že původní poloha malé vesničky dávnověku byla na území zhruba mezi dnešní radnicí a dnešní poštou. Zde bylo poněkud vyvýšené místo, jež čnělo (piečilo se – staročeský výraz a pravděpodobně od toho i dnešní název našeho města a i název návrší Pičhora, který je znám již ze 13. století n. l.) nad okolní bažinatý terén. Je velmi pravděpodobné, že až jednou v těchto místech bude probíhat archeologický výzkum, budou zde tyto, ještě písmem nezachycené, starobylé Pečky nalezeny.
V každém případě je to slovo velmi staré (stejně jako Pičhora, o původu tohoto názvu se rovněž vedou spory, ale v žádném případě to není po českém archeologovi Píčovi, ten název je znám už ze středověku). Je tu však prastará pověst, která stojí za zaznamenání.
Ještě něco málo k bývalé kapličce. Když se kaplička na náměstí zrušila, byl rozkopán i pradávný vršíček, na kterém stála. A hle, poklad se sice nenašel, ale ten vršek byl pravěkou mohylou, neboť zde byla nalezena lidská kostra (spíše její pozůstatky) s bronzovým spirálním náramkem. Nález je uložen ve sbírkách Národního muzea v Praze.
Bylo to v dávných dobách. Tehdy zdejší krajina oplývala vodou. Ani ne snad vodou, jako bažinami. Bylo jich tu všude požehnaně. Snad jen místy v nich bývala suchá místa, tvořená navátým pískem či naplaveninami s úrodnou půdou. Ta neušla pozornosti lidí již dávno předtím, než se do naší krajiny dostali Slované. Ti se však zatím usadili poblíž řeky Labe, kde naplaveniny této velké řeky byly přece jenom o něco úrodnější. Ovšem málokdo se z nich odvážil vejít do zdejších blat, která neměla mezi lidmi dobrou pověst. Třaslavá půda, tak častá při okrajích vodních ploch, byť nevelkých, pohltila nejednoho smělce, který neznaje dobře zákonitosti přírody, zmizel na věky v kyselém prostředí rozkládajících se ostřic, puškvorců, orobinců a suchopýrů. Přesto však i vyvýšená místa táhla zájemce o úrodnou půdu, zvláště když rodiny se rychle rozrůstaly a zejména pro mladší potomky už nebylo v okolí velké řeky místo. A v okolí dávné osady pečecké vznikaly další osady a obydlená místa – Chvalovice, Milčice, Tatce, Chotutice, Radim, Dobřichov či Cerhenice, jen Vrbová Lhota vznikla mnohem později. A možná některé z těch obcí byly starší než Pečky samotné. Že právě Pečky se staly jakýmsi centrem této krajiny, způsobila až železnice na konci první poloviny 19. století, neboť v Pečkách byla zřízena železniční stanice i cukrovar a kolem nich se rozrůstala ves, která se později stala městysem a před sto lety (v roce 1925) městem. To už měla průmyslové podniky, dva kostely, školu i pěknou radnici a na náměstí kašnu!
Nicméně, mnozí si vzpomínali na stará povídání, třeba o vstupu do pekla na Čápově poli mezi Pečkami a Dobřichovem, kde za teplých až horkých večerů se objevovala tajemná světýlka nad sklizeným polem, jejichž původ jinak, než peklem, si nedovedli naši předci vysvětlit. Až později se racionální vysvětlení našlo v podobě v podobě zlomového pásma zemské kůry a vystupujících zemských plynů podle této poruchy. Přesto mnohý z nás i dnes spíše věří tomu peklu.
Však se také vypráví pověst »O ohnivém zemanovi«, který prý krutě týral své poddané a byl tak jimi proklet. Proto po smrti nenalezl klid a každý večer ho čert nutil jezdit v ohnivém kočáru, sám celý ohnivý, přes Tatce ze hřbitova v Dobřichově (v těch dobách býval hřbitov v těsném okolí dobřichovského vojtěšského kostela, dnes barokně přestavěného), aby svou záhrobní pouť ukončil v Milčicích. Pokud uvěříme, že pekelný vstup i výstup býval na Čápově poli, není to k dobřichovskému kostelíčku daleko, snad tak jeden kilometr vzdušnou čárou. Z Milčic už je to sem sice trochu dál a přes ta blata, která se tu nacházela, musel čert zpět, jak jinak než v povětří.
Dalším zajímavým objektem, kde se objevil čert, je tzv. Mordýřská krčma v Tatcích, kde se nachází dnes Palounkovo truhlářství. Hamižný hostinský tu podle pověsti před dávnými časy okrádal a mordoval hosty. Za trest ho prý odnesl čert a duše hostinského v okolí strašila jako pekelný ohnivý pes. Při výkopech plynu prý zde byly skutečně nalezeny lidské ostatky. O těch ostatcích se vykládalo leccos, co bylo spojeno i s třicetiletou válkou a s potulujícími se Švédy.
Ani Pečky nezůstaly, pokud se týče čerta, stranou. Jde však o historku ani ne tak strašidelnou, jako spíše úsměvnou a snad jednu z nejpravděpodobnějších z těch, které jsem ve svých povídáních vyprávěl. Tak tedy:
Žil byl v Pečkách kdysi dávno zámožný sedláček jménem Jíra. Nebo snad Martin? Či si snad říkal Kuba? My mu budeme říkat Jíra. Nebyl to tedy žádný svatoušek, rád si zašel do pečecké krčmy za chlapama na partičku karet, na pivo, kořalku či rosolku, rád paní krčmářku, o které se leccos vyprávělo, přes sukni plácl (a snad s ní i držel, jenže to mu žádný nebyl s to dokázat) a pak se v povznesené náladě domů vracel. Jeho žena pro tuto vášeň moc pochopení neměla, stejně jako i každá jiná, a tak si musel Jíra vždycky vymyslet dobrý důvod, jak se ve správný čas dostat na chvíli z chalupy. Ten sedlák měl psa. Velkého, černého, huňatého. Neřekl mu jinak, než »čert«. Jednou se z domu se vyplížil pod záminkou, že jde vyvenčit psa. Toho ale uvázal u plotu hospody a on sám se vevnitř věnoval hře v karty. Ten večer se však u něj zastavil dobřichovský farář, u kterého si stěžovala na Jíru jeho žena, a jeho konání mu rozmlouval. Aby pamatoval na rodinu, ale také na Boží trest i peklo, které se o něj už určitě zajímá. Sedlák jen máchl rukou a faráři se vysmál. Nejdříve mu šly karty docela dobře, pak se ale štěstí obrátilo a Jíra prohrál, všechno, co měl u sebe. Nakonec mu nezbylo, než si pěkně od plic zandávat. »Aby mě čert vzal,« zaklel snad třikrát. Jak se tak alkoholem posilněný a motající se Jíra vrací domů, najednou cítí, že nejde sám. Slyší funění a řinčení řetězu. »Je to jasné, přivolal jsem na sebe čerta,« prolétlo vyděšenému opilému karbaníkovi hlavou. A tak postupně přidával do kroku. Do dveří svého domu už vlétl rychlostí dělové koule. Ale čert za ním. Jíra i v botách skočil do postele a strachy začal řvát: »Čerte, vezmi si napřed raději mou ženu!« Rámus samozřejmě selku probudil. Zapálila světlo, a co nevidí? Vedle ní v posteli se krčí vyděšený a notně opilý manžel a uprostřed místnosti stojí jejich zadýchaný černý pes Čert s utrženým řetězem a dvěma plaňkami z plotu kolem krku. Teprve poté Jíra poznal, co je to peklo. I na zemi.
Jak se praví v jednom velmi moudrém českém filmu: »Ať bylo peklo či nebylo, vymyšleno bylo dobře. Vždyť i dnes jsou mezi námi takoví, kteří by si peklo zasloužili! Však je znáte většinou dobře!«
Václav Ziegler