Při svých toulkách českými, moravskými a slezskými zeměmi jsem se nevyhnul ani Nízkému Jeseníku, tedy přesně řečeno, byl jsem zvědav na jedny z našich nejmladších sopek v okolí Bruntálu.
Po definitivním vyvrásnění variské geosynklinály v mladších prvohorách (před 380-300 milióny let) následovalo velmi dlouhé období, kdy oblast severní Moravy byla souší a kdy zvrásněné a dislokované vrstevní komplexy někdejších mořských sedimentů, vyzvednuté do velkých nadmořských výšek, byly vystaveny neustálé denudaci (odnosu). Po stamilióny let byl v České kotlině i na Moravě klid. V době před 90 až 65 miliony let se na poměrně plochém povrchu přelévalo mělké křídové moře, v němž se ukládaly písky, stavební materiál budoucích skalních měst. Zemská kůra byla klidná, zemětřesení žádná nebo ta nejslabší, a sopečná činnost nestála ani za zmínku.
Po dlouhém období se však zemská kůra na počátku třetihor probudila. Na svědomí to měl vznik pohoří Alp a Karpat. Tektonické desky narazily z jihu a jihovýchodu na stabilní Český masiv, který sice vzdoroval, ale přece jen se neubránil. Oživily se staré poruchy, vznikly nové zlomy, části masivu se rozpadly na bloky, z nichž některé se zdvihaly, jiné klesaly. I hluboko, 30 až 40 km pod povrchem, se podmínky měnily. Svrchní vrstvy zemského pláště se promíchaly s natavenými horninami a žhavé magma se dralo k povrchu. Část utuhla ještě v hloubce, část se vylila na povrch jako láva, a zbytek se výbuchem roztrhal na popel, písek, lapilli (jako palec velké částice) a sopečné pumy.
Více o sopkách…
Nejmladší sopky v České republice vznikly na chebském zlomu, např. Železná hůrka na Plzeňsku je stará 400 000 až 170 000 let, a Komorní hůrka u Františkových Lázní má podle nejnovějších údajů 150 000 let. I moravské vulkány jsou poměrně mladé. Uhlířský vrch, Venušina sopka, Velký a Malý Roudný soptily ještě před 1,5 – 2 miliony let. Lávový proud Chřibského lesa, jenž se vylil z Velkého Roudného je 5,5 km dlouhý a až 57 m mocný. Jeho spodní část je stará 1,46 milionu let a svrchní 1,28 milionu let.
Některé ze zdejších sopek (Velký a Malý Roudný, Venušina sopka, Uhlířský vrch) jsou typickými stratovulkány, v jejichž činnosti se střídalo explozivní vyvrhování pyroklastického materiálu s výlevy lávy. Složení všech neovulkanických hornin severní Moravy je velmi podobné. Jedná se o horniny šedočerné až černé barvy s masivní texturou a často bobovitou nebo sloupcovitou odlučností, odborně nazývané bazalty, bazanity a nefelinity. Typická je porfyrická struktura s vyrostlicemi olivínu a pyroxenu. Velmi podobné je i složení základní hmoty: pyroxen, olivín, magnetit, ilmenit a vulkanické sklo. Ukázkou sloupcovité odlučnosti čedičů je lávový proud u Meziny.
Nesouvislé sopečné vyvrženiny (tzv. »bruntálské tufy«) se v minulých letech intenzívně těžily k stavebním účelům na Uhlířském vrchu u Bruntálu. Uhlířský vrch a Venušina sopka jsou známy zejména velkými krásně vyvinutými sopečnými bombami. U Razové a Karlovce jsou nesouvislé sopečné vyvrženiny smíšeny se zvrstveným sedimentárním materiálem (tzv. razovské tufity).
Pro výrobu stavebního kamene byly využívány i výskyty čediče východně od Břidličné (zatopený jámový lom cca 700 m jz. od železniční zastávky Břidličná lesy je znám jako »jezírko«).
Dozvuky mladého suchozemského vulkanismu představují výrony kyselek a suchého CO2, které se dodnes hojně vyskytují v oblasti Nízkého Jeseníku.
Po takovém výšlapu vyhládne a hrdlo vyschne. A znáte to, v hospůdce slovo dá slovo, a já se tady dozvěděl nejen o sopkách, ale také jednu z nejkrásnějších pověstí, kterou jsem kdy slyšel, a tak se chci s vámi o ni podělit. Pojí se ke Starému Městu u Bruntálu.
Přesné datum založení obce se doposud nepodařilo zjistit, ale na základě archeologických nálezů lze předpokládat, že se tak stalo na přelomu 12. a 13. století. Bruntál patří mezi nejstarší města u nás. Doložená jsou už na počátku 13. století a jejich vzestup je spojován zejména s těžbou kovů v širším okolí. Jak už název Starého Města napovídá, bylo to zdejší první městské sídlo budováno právě zde a teprve v pozdějších letech byl Bruntál přemístěn na ostroh ohraničený tokem Černého potoka východně od této lokality.
Co říká archeologie?
Archeologické nálezy skutečně potvrzují, že ve Starém Městě u Bruntálu existovala středověká osada už na přelomu 12. a 13. století. Samotný kostel patrně stál už v roce 1213, o které se zmiňuje zakládající listina města. Zda byl středobodem opevněného místa, nebo byl postaven prostě jen uvnitř opevněného hradiště, není zcela jasné. Každopádně je však považujeme za opevněnou stavbu, která nebyla v těch dobách ničím neobvyklým. Kostely za hradbou poskytovaly lidem z okolí bezpečí v dobách průchodu vojsk. První písemná zmínka o Starém Městě je v listině z roku 1377, kterou si synové Mikuláše II. dělili Opavsko. Staré Město tehdy držel Smil z Bruntálu. Obec je v uvedené listině nazývána aldin Freudenthal (t.j. Starý Bruntál). Název Staré Město se objevuje až později, v německé podobě Aldinstadt roku 1405, v české Staré Miesto v roce 1506. Staré Město získali v roce 1506 Bernard, Hynek a Mikuláš z Vrbna a začlenili ho do bruntálského panství. V polovině 16. století bylo Staré Město poluterštěno, po Bílé hoře, kdy bruntálské panství získal Řád německých rytířů, byla zahájena násilná rekatolizace. Obec trpěla válečnými událostmi třicetileté války, po které se jen pozvolna vzpamatovávala. V okolí obce byly doly na železnou rudu, v obci samotné se v 19. století zpracovávala bavlna. Po roce 1900 dolování a podnik zpracovávající bavlnu zanikly a obec, ve které byly mlýny a pily, získala čistě zemědělský charakter. Obec má místní část Nová Véska. Obcí prochází cyklistická stezka na trase Jesenických sopek, která zájemce dovede na jedné straně k nejvyšší hoře Jeseníků Praděd, na druhé straně k vodní nádrži Slezská Harta.
Nyní však už k naší pověsti. Snad bývalé hradiště vytvořilo v očích zdejších obyvatel v dávné minulosti pevný hrad. Byl pevný jako ctnost panny Lidmily, co na něm bydlela se svým otcem. Nadešel čas a Lidmila uzrála k milování, ale na celém hradě se však nenašel mládenec, který by se jí líbil. A tak vycházela Lidmila na ochoz vysoké věže a každý večer střelila šípem s bílým peříčkem do okolí a zavolala: »Najde se ten, kdo by vrátil šíp do mého toulce?« Jenže nikdo se nenacházel. Až jednou šel okolo hradu divný poutník a houkl nahoru do ochozu: »Proč to nezkusíš s černým peřím?« – a vytrhl černé pírko ze své čapky a vítr je donesl panně Lidmile k nohám. Zkusila. Šipka dopadla na opuštěnou silnici, co se stáčela k bráně, a po chvíli klapy, klap, jede tam jezdec. Má černé šaty, je pěkně rostlý a úhledné tváře, ale oči jsou zlé, modře vodové a uvnitř černá panenka. I kůň je černý, o třech podkovách. Jsem tu na tvé zavolání, pravil jezdec panně a podíval se na ni ostře zlýma očima. Tu Lidmila dostala strach, a když z rukávu vysunul jezdec havraní pařáp, zvolala: »Ty jsi čert a já tě nechci!« Podíval se na ni opět, řezavě se zasmál, když nechceš, tak nechceš, ale ty se změníš v bílého králíčka a budeš čekat na své vysvobození. V tu chvíli byl černý jezdec pryč a z hradní brány vyhopkal smutný bílý králíček.
Starý hradní pán zešílel, opustil strašidelný hrad a ten se po čase rozpadl a ještě lidé z něho kameny odnesli na své stavby. Po stu a více letech, když už tady bylo pole, oral na poli oráč Ondřej. Jak šel brázdou, najednou před ním bílý králíček a ten ho vede tak daleko, až radlice skřípla o kámen v místě, kde bývalo hradní nádvoří. Králíček uhodil s sebou o zem a hle, stojí před Ondřejem panna Lidmila. »Vidím tě poprvé a chtěl bych tě vidět stále!« vyhrkl z rozpáleného srdce Ondřej. »To může být, ale musíš sem přijít na hrad dnes o půlnoci a přinést s sebou tři mrtvé černé kohoutky.« A panna už tam nebyla, jen bílý králíček poskakoval po poli. Ondřej uposlechl, opatřil si ve vsi tři černé kohoutky a zavěsil si je k pasu. A hle, uprostřed polí stojí hrad, hradní brána je otevřená a na nádvoří čeká panna Lidmila, zahalená od hlavy po paty. Už bije půlnoc. A že by ji hned líbal. Ale panna mu povídá, nesmíš mě obejmout, sic budeš mít v rukou králíka. »A čím si tě mám tedy zasloužit?« ptá se Ondřej. Ale v tom už z rohu nádvoří kráčí k němu pekelná příšera, že tuhnou vlasy. »Hoď po ní kohoutkem!« vykřikla panna, a aby mu dodala odvahy, odhalila svou krásnou tvář. A Ondřej hodil a příšera zmizela. Jenže z druhého rohu nádvoří vystoupila jiná, daleko hroznější, než ta první. »Hoď po ní druhým kohoutkem!« vykřikla Lidmila, a aby dodala sílu Ondřejovi, odhalila roztomilou hlavičku a své krásné vlasy. Ta krása přemohla Ondřejův strach, hodil, a bylo zase dobře. Jenže to už vyšla třetí příšera, k nevyslovení strašná. Tu panna Lidmila odhalila svou ctnost horní poloviny těla a Ondřej hodil posledního kohoutka. Příšera byla pryč, ale co to? Ze čtvrtého rohu vyjel černý jezdec se zlýma očima. Kohoutek nebyl, Ondřej dostal velký strach, ale panna Lidmila spustila všechen svůj závoj, co měla na těle: »Vezmi si celou mou ctnost na pomoc!« – a že to byla ctnost a krása velká, Ondřej se vzmužil, že půjde pro čtvrtého kohoutka. Ale jezdec se zasmál a řekl: »Nechoď, nechte si ho oba pečeného na zásnuby!« A byl pryč. A Ondřej objímal pannu Lidmilu bez šatů a pod pláštěm noci si ji dovedl domů. Žili pak spolu dlouho a šťastně až do smrti. A že dětí měli spoustu snad ani nemusím povídat!
No, není to krásná pověst? A je spojena s krásnými představami. Ale i celý kraj je krásný, podivuhodný, dokonalý střípek do mozaiky naší krajiny! A když už sem půjdeme, nezapomeňte si s sebou vzít pytlík. Na kameny!
Václav Ziegler
FOTO – autor