Údolí řeky Doubravy asi 3 km východně od Chotěboře je jeden z nejkrásnějších koutů České země. Mohutné skalní útvary se vypínají nad řekou samotnou a samo řečiště Doubravy místy s kaskádovým charakterem je kouzelné i strašidelné zároveň. V okolí zakleslého meandru Sokolohrady vystupují nejmohutnější skalní útvary v údolí tvořené prastarými horninami migmatity a ortorulami. Nad řekou Doubravou se vypíná i skála, které se říká Čertův stolek.
Čertův stolek je skalní věž tyčící se 23 m nad levým břehem řeky Doubravy, naproti zřícenině hradu Sokolohrady neboli Sokolov. Vrchol skalního útvaru je turisticky přístupný, nachází se na něm zabezpečená vyhlídka, která poskytuje pohledy zejména do hloubky. Naproti vyhlídce na skále Sokolohrady, mezi nimiž teče řeka Doubrava, a v jejich blízkosti se nacházejí dvě umělé jeskyně Čertova a Poustevna.
Řečiště Doubravy se vyznačuje značně nevyrovnaným spádem místy s kaskádovým charakterem a má ve výškovém intervalu 525-435 m průměrný sklon téměř 19 m. Dvojslídné, místy stromatitické, migmatity a světlé dvojslídné ortoruly, v nichž vznikla většina skalních výchozů, nacházejících se po obou stranách údolí i přímo v jeho dně. Méně je biotitických pararul, které tvoří v migmatitech a ortorulách polohy o mocnosti od několika metrů až do několika desítek metrů. Údolí Doubravy je nejlépe odkrytý geologický profil, kde bylo možno studovat strukturní prvky a na jejich základě vzájemné horninové vztahy. V průběhu kaňonu lze pozorovat několik zakleslých meandrů či ostrých ohybů toku do opakujících se směrů, které odpovídají průběhu tektonických linií SZ-JV a SV-JZ, případně až S-J. Skalní výchozy na svazích byly ve čtvrtohorách modelovány boční erozí a mrazovým zvětráváním do podoby skalních stěn a převisů, místy lemovaných haldami hranáčů. Nejvýraznější je téměř svislá jihovýchodní stěna ostrohu vysoká 30 m, členěná podél puklin do žebrovitých a hrotovitých výstupků. Ve spodní části stěny vznikla poloha s voštinami. Naproti Sokolohradům jsou skalní výchozy tvořeny mrazovými sruby s haldami hranáčů při úpatí, které sestupují k řečišti v podobě několika balvanových proudů. V jednom místě je puklinovou průrvou odčleněna výrazná izolovaná skalní věž zvaná Čertův stolek, od SV vysoká až 23 m. V horní části je zúžená a mírně převislá. Ve spodní části se nacházejí v podélném směru protažené úzké jeskyně a úpatní výklenky.
Pověst vypráví, že se zde pokoušel sám ďábel svést k hříchu místního poustevníka. Jiná pak, že měl tuto skálu upustit čert, který měl škodit stavitelům hradu Sokolova na Sokolohradech, když byl vyrušen kohoutím zakokrháním.
Vraťme se však k onomu poustevníkovi, který zde měl žít v nevelké jeskyni. Snažil se žít skrovně a dodržovat všechny půsty, které mu jeho víra přikazovala. Dařilo se mu to jen do té doby, než ho spatřil čert. Těmhle pekelníkům dělá náramně dobře, když mohou poustevníky provokovat.
I stalo se, že náš drahý postevník zase jednou držel půst. Jedl hrubý chléb a zapíjel ho vodou. Když tu se zjevil čert a na kamenném stole před jeskyní se začaly objevovat nejvybranější lahůdky, jaké si jen smrtelník dokáže představit.
»Vem si, kamaráde,« lákal ho pekelník. Opíral se o stoletou jedli opodál a s rukama zkříženýma na prsou poustevníka pobaveně sledoval. »Jídla je dost, pití ještě víc. Co by to bylo za život, kdyby si člověk občas nedopřál nějaké to potěšení?«
Poustevník odolával. Modlil se, prožíval muka, ale od čerta si nevzal ani sousto. Čert pokrčil rameny a zmizel. A s ním i všechny ty pečínky, koláče a víno. Poustevník však neměl vyhráno. Rohatý ho takhle navštěvoval pravidelně, přemlouval ho k porušení zásad poustevnického života a nabízel mu chutné potraviny. Věděl, že by to byl hřích a že by potom získal poustevníkovu duši. Co poustevníkovi zbývalo? Postěžovat si knězi.
»No, synu,« podrbal se kněz na bradě, »myslím, že by se s tím něco dělat dalo. Budou Velikonoce, stavím se u tebe.«
Na Bílou sobotu zapálil kněz svěcený olej, jeho plamenem očadil kousek dřevěného uhlí, tím u poustevny nakreslil na kamennou lavici tři křížky, poustevníkovi poradil, jak se má zachovat, a odešel.
Čert se zjevil k polednímu. A na kamenném stole bylo rázem prostřeno. Tentokrát snad ještě rafinovaněji než jindy a v množství, které by nasytilo a napojilo regiment pořádných chlapů.
»Prosím, všechno je tvoje,« ukazoval pekelník a obcházel stůl jako pozorný hostinský.
»Dobře, vezmu si,« prohodil poustevník. »Ale nechci jíst sám. Vezmi místo tady naproti a budeme hodovat spolu.«
Čert si pomyslel, vida, jak je to jednoduché, sedl si, zasyčelo to, zařval, až se okolní skály zachvěly a smrkům opadalo jehličí, vyskočil a byl ten tam. Navěky věků. Sedl si totiž na ty tři posvěcené kříže a to mu asi věru neudělalo dobře. A poustevník žil od těch dob klidně a spořádaně, a když na něj přicházelo nějaké pokušení, podíval se nahoru na skálu a hned ho všechny choutky přešly.
Tak vidíte, moje milé a moji milí, že i v tak krásných, přírodních a geologicky zajímavých místech se vyskytují čerti. Pamatujte na to zejména o svátku sv. Martina, kdy se kouří z komína a voní husí pečínka a martinské rohlíčky, že nic nebývá zadarmo. Ale stejně, přeji vám všem nejen ten martinský svátek a celý pohodový měsíc listopad. A nemyslete si, že bych vás sváděl. Nebo ano?
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora