Hlodavec z Valče je pravděpodobně první zkoumaná fosilie savce, kterou naši předkové považovali za důkaz biblické potopy světa. Jejímu zkoumání se věnoval mimo jiné slavný francouzský přírodovědec Georges Cuvier; z českých vědců se jeho výzkumu pak věnoval především prof. Oldřich Fejfar.
První literární zmínku o valečských nálezech uvádí v latinsky psaném díle Pamětihodnosti podzemního Saska (Memorabilia Saxoniae Subterraneae) lékař, přírodovědec a sběratel Gottlieb F. Mylius z roku 1718. Vedle kostry hlodavce nazvaného vodní myš (Wassermaus) uvádí i poměrně hojné otisky sladkovodních ryb. Soubor Myliových nálezů z Valče několikrát vystřídal majitele, opakovaně byl pokládán za ztracený – a posléze skončil roku 1841 ve sbírce rodu Schönburgů na zámku Waldenburg u města Glauchau v Sasku, kde je dodnes uložen v tzv. Přírodovědném kabinetu.
Kopii této vzácné fosilie nalezené kolem roku 1690, je možno vidět v mnoha muzeích, v ČR např. v Národním muzeu a v nové stálé expozici Muzea Karlovy Vary.
Doba nálezu hlodavce z Valče na přelomu 17. a 18. stol. byla pozoruhodná pro vývoj přírodovědy – tehdejší učenci se poprvé začali o zkameněliny vážně zajímat. Až dosud se totiž tvrdilo, že fosilie jako hříčky přírody vznikaly zvláštní tvořivou silou při usazování vrstev. Dva evropští přírodovědci – Angličan John Woodward a Švýcar Johann Jacob Scheuchzer – však tehdy vyslovili názor, že zkameněliny jsou doklady skutečného života zničeného náhle velkou celosvětovou katastrofou. Pevně věřili, že touto pohromou byla biblická potopa, kterou nazývali latinským názvem diluvium.
Geologické stáří valečských sopečných popelů a vápenců spadá do spodní části oligocénu. Nálezovou vrstvu se podařilo přesně datovat radiometrickou metodou v laboratořích v Amsterdamu. Tzv. absolutní stáří nálezové vrstvy je 31–32 milionů let.
Valeč leží na jihovýchodních svazích Doupovského masívu. V těchto místech je nejvíce erozivně obnažena spodní část doupovského vulkanického komplexu, zastoupená převážně pyroklastiky. Na lokalitě jsou obnažené hrubě zrnité strusky lokálního pyroklastického kužele, překrytého lávovým proudem. Na rozhraní strusek a lávy docházelo k vysrážení roztoků nesoucích rozpuštěnou křemenou hmotu. Jsou tu pak vyvinuty převážně nátekové a výplňové formy sklovitého opálu hyalitu, který je poměrně vzácným minerálem. Lokalita patrně představuje relikt struskového kužele, a hyalitová mineralizace produkt hydrotermální aktivity v dozvuku sopečné činnosti. V podloží zvrstvených pyroklastik jsou na lokalitě a v jejím sousedství zastoupeny křemenné pískovce a slepence, které náleží nejstaršímu oddílu třetihor – paleogénu. Je to nejvýchodnější výskyt tohoto (tzv. starosedelského) souvrství.
A hlodavec z Valče? Byl původně považován za vodní myš, později za tvora blízkého veverkám a plchům, až se nakonec dočkal svého řádného paleontologického určení – patří k rodu Bransatoglis a je dnes řazen mezi plchy. Je to mimořádný paleontologický nález světového významu.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora