Nejen savci, plazi či ptáci žili u nás na počátku mladších třetihor. Mezi hojné živočichy, a nejen severočeských pánví, patřily i žáby. Jejich zkameněliny jsou u nás poměrně běžné a také výborně vědecky zpracované, o což se zasloužil hlavně prof. Špinar. Mezi nejhojnější patřily žáby rodů Paleobatrachus a Latonia.
Palaeobatrachus (v řečtině znamená »starověká žába«) je vyhynulý rod žab z Evropy, který existoval od středního eocénu do středního pleistocénu (před 621-568 000 lety), pokrývající dobu téměř 50 milionů let. Byli vodní živočichové, kteří na suchu nestrávili mnoho času. Jsou jedním ze dvou rodů a zdaleka největším rodem z čeledi Palaeobatrachidae. Dnes k nim řadíme africkou drápkatou žábu a »ropuchu« surinamskou.
Rod Palaeobatrachus měl poměrně širokou lebku tvaru gotického oblouku. Jeho tělo bylo relativně velké, v rozmezí od 8 do 10 centimetrů na délku a projevoval se u něho výrazný pohlavní dimorfismus (dvojtvárnost), protože samice byla obvykle větší než samec. Jeho kosterní pozůstatky jsou hojné ve sladkovodních usazeninách v západních Čechách, v Geiseltalu (západní Německo) a také ve východním Německu. Někdy jsou skutečně velmi dobře zachovány, s otisky vnitřních orgánů, svalů, nervů, cév a pokožky a se stopami zbarvení. Našli se také pulci a vejce. Tyto žáby žily trvale ve vodě. Jejich plíce ve tvaru pytle na hřbetní straně těla jim umožňovaly zůstat ponořeny po dlouhou dobu. Obývali odvodňovací pánve nebo bažiny, kde vznikala ložiska hnědého uhlí. Stejně jako africká »ropucha« drápatá (správně je rod drápatka neboli lat. Xenopus) se pravděpodobně živili malými korýši, larvami hmyzu a malými rybkami a žáby samy poskytovaly obživu mnoha dalším zvířatům.
Klimatická změna na počátku pliocénu (zhruba před 5,3 miliony let) byla skutečnou katastrofou pro žáby rodu Palaeobatrachus, který vyžadoval teplo, a jelikož se velmi specializoval, nebyl schopen se přizpůsobit změněným podmínkám. Na vodu bohaté a teplé prostředí, které existovalo v oblasti Nizozemí a fungovalo jako útočiště pro paleobatrachidy , umožnilo jednomu druhu (P. eurydices) přežít v západní Evropě ještě v raném pleistocénu. Kromě toho jeden druh přetrvával v jižním Rusku až do poloviny pleistocénu. Jím paleobatrichidi definitivně vyhynuli.
Žáby rodu Latonia patří do vývojové linie velkých suchozemských kuňkovitých žab (patří k nim třeba naše kuňka obecná) a jsou známé už od eocénu, ale čeleď musela vzniknout daleko dříve. Je charakterizována silně skulpturovaným povrchem krycích kostí lebky a dvěma výběžky na dorzálním okraji mandibuly. Z našeho území jsou známé tři druhy, a to Latonia kolebabi, L. fejfari a L. zapfei. Ještě v třicátých letech minulého století se mělo za to, že žáby tohoto rodu vymřely koncem třetihor.
Ovšem stalo se, že dva izraelští vědci popsali údajně novou žabí čeleď z močálů v okolí jezera Chula v Palestině, které po vzniku státu Izrael nechala jeho vláda vysušit. Od té doby nově popsané žáby nikdo neviděl, a proto je v roce 1996 prohlásili už po druhé za vyhynulé. Co čert nechtěl, v roce 2011 se podařilo v této oblasti chytit jednoho živého jedince rodu Latonia, a od té doby se podařilo odchytit další 13 jedinců. Rod tedy žije na nejmenovaném místě Blízkého Východu a oblast je pečlivě chráněna a střežena.
Takže k výzkumu těchto v pravdě žijících zkamenělin dnes nepomáhají jenom skvěle zachované zkameněliny z Čech, ale i živé kusy z Blízkého Východu.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora