Vědci z Číny a Spojených států zjistili, že nositelé mutací, které zvyšují pravděpodobnost reprodukčního úspěchu, se výrazně méně často dožívají 76 let než ostatní lidé. To podporuje populární hypotézu, že existuje genetická souvislost mezi stárnutím a plodností, uvedla americká Michiganská univerzita.
»Naše výsledky poskytují přesvědčivý argument pro hypotézu, že stárnutí je vedlejším produktem evoluce s cílem začít se rozmnožovat brzy a maximalizovat počet potomků. Přírodnímu výběru je jedno, jak dlouho žijeme po dokončení reprodukce, protože životní úspěch každého jedince je v té době již prakticky stoprocentně určen,« uvedl profesor z Michiganské univerzity Čang Ťien-č‘.
Již v roce 1957 vyslovil americký evoluční biolog George Williams hypotézu, že v genomu člověka a dalších mnohobuněčných živočichů se mohou hromadit mutace, které urychlují nástup stáří a negativně ovlivňují délku života. Tak by tomu bylo v případě, že by tyto změny ve struktuře DNA výrazně zvyšovaly šance na rozmnožování, zvyšovaly počet potomků nebo urychlovaly jejich narození.
Profesor Čang Ťien-č’spolu s dalšími vědci objevil první důkaz platnosti této hypotézy pro lidskou populaci při zkoumání dat, která shromáždili vědci z Velké Británie v rámci genomové banky UK BioBank. Na jejím vytvoření se podílelo více než 276 000 britských dobrovolníků, kteří poskytli své vzorky DNA a souhlasili s tím, že se podrobí komplexnímu lékařskému vyšetření a budou odpovídat na otázky vědců.
Na základě těchto údajů vědci určili, jak často se v DNA účastníků UK BioBank vyskytuje soubor 583 genových variací, které pravděpodobně souvisejí s počtem dětí, dobou narození prvorozeného dítěte a počátkem sexuální aktivity. Vědci tyto informace porovnali s tím, jak dlouho dobrovolníci a jejich rodiče žili, a také se podívali, jak se měnil průměrný počet mutací spojených s pokračováním rodiny při přechodu od starších k mladším generacím obyvatel Velké Británie.
Výpočty, které provedli, ukázaly, že mít v DNA dobrovolníků vysoký nebo průměrný počet mutací, které přispívají k reprodukčnímu úspěchu, výrazně snižovalo pravděpodobnost, že se dožijí 76 a více let. Například u účastníků britské BioBanky s vysokým počtem takových genových variací byla tato šance přibližně 80 %, zatímco u mužů a žen s nízkým počtem těchto variací se blížila 85 %.
Kromě toho vědci zjistili, že počet variant genů, které podporují plodnost a snižují dlouhověkost, se v genomu účastníků UK BioBank postupně zvyšoval z generace na generaci. To naznačuje, že přírodní výběr tlačí lidi směrem ke zvýšení plodnosti, přičemž vedlejším efektem je snížení dlouhověkosti.
Vědci však zdůrazňují, že jimi zkoumané genové variace ovlivňují typickou délku života jednotlivce i lidstva jako celku mnohem méně než různé sociální a ekonomické faktory, včetně kvality medicíny, špatných návyků a stravovacích návyků. Nicméně další studium těchto mutací, jak profesor Čang Ťien-č’a další vědci doufají, pomůže vědcům odhalit, jak vznikly buněčné a molekulární mechanismy stárnutí.
(TASS)