My si dnes budeme povídat o krajině sedlčanské, ale začnu úplně jinak, rovnou s čerty. Sedlčanská krajina je čertů plná. Mám s tím své zkušenosti, neboť jsem zde geologicky mapoval pro uranový průmysl. Dokonce se i jeden typ granitoidů středočeského plutonu (žulám podobných hornin), zde se vyskytující, jmenuje typ Čertova břemene a v sedlčanském typu se zase vyskytují tmavé uzavřeniny cizorodých látek (xenolity), které kdysi měli lidé za otisky čertích prstů, dlaní i chodidel, případně kopyt.
Proč kopyt? Inu proto, že čert má vždy na jedné noze kopyto. Zase ale buďme k čertům spravedliví, zdejší pekelníci byli pracovití a vytvořili zde nádhernou krajinu i stavby, které však moderní doba označila za díla lidská. Inu, nevděk světem vládne! Ale ještě k těm horninám a k té krajině.
Za typ Čertova břemene se označují durbachity, které se vyskytují v jihovýchodní části středočeského plutonu. Jde o durbachity (tj. na tmavé minerály bohaté syenity až žuly). Tyto durbachity typu Čertovo břemeno vystupují na povrch v celé jižní části Sedlčanska. Skalní tvary Čertova břemene byly formovány vlivem dlouhodobých erozních procesů, i když ten prapůvodní tvar jim dali ti pilní čertíci. Říká se například, že čert, který letěl s těžkým břemenem, ale již v tomto místě (to bylo u Cunkova) nemohl dále, a tak si chtěl odpočinout. Uviděl skalní výchoz a zastavil se na něm. Jak tam stál, tak pod tíhou břemene obtiskl své kopyto do skály. Za pozůstatek po čertově odpočinku je považován důlek na vrcholku skalního výchozu. Podle jiné verze chtěl čert skálou zničit stavbu kostela v Nadějkově, ale zjistil, že přiletěl pozdě a kostel je již vysvěcen. Ze vzteku pak u Cunkova mrštil balvanem k zemi a ten na ní zůstal ležet. K durbachitové skupině granitoidů středočeského plutonu se řadí i světlejší typ sedlčanský s tmavými xenolity, který lemuje severní okraj typu Čertova břemene. Je však dost pravděpodobné, že je to o něco složitější, ale o tom bychom psali dlouho a dlouho.
A krajina? Jako všude u nás – krásná. Mírné kopečky, pokryté poli, dříve políčky, a všude kvete spousty kopretin, vlčích máků či ostrožky stračky, okolo ze země vyčnívajících balvanů Čertova břemene rostou březové a habrové remízky, oka rybníků, jejichž břehy lemují porosty rákosin a puškvorce i orobince. Z jejich houští se nesou hlasy ptáků i žab. Vyšším kopcům tvoří koruny hrady a tvrze a zámky se skrývají spíše mezi ty rybníky.
Nyní se už dostáváme k panu Jakubu Krčínovi z Jelčan a Sedlčan, známému staviteli rybníků, hlavně na panství Viléma z Rožmberka, i když on sám pocházel z Kolína. Za jeho stavby rybníků si ho pan Vilém velmi považoval, ale pan Krčín, i když byl v práci a v zakládání rybníků velmi úspěšný, myslel na »zadní kolečka«. A tak roku 1579 vyměnil s panem Vilémem svůj majetek na Netolicku (pan Vilém tam pak nechal postavit zámek jménem Kratochvíle) za panství Sedlčany s deseti vesnicemi. A protože úspěch se už tehdy v Čechách (a dnes možná ještě více!) neodpouští, předcházela pana Krčína pověst, že má spolky s čertem. Ano, zabýval se alchymií, hvězdopravectvím a dalšími podivnými praktikami, a i to, že si za své sídlo zvolil polorozpadlou tvrz Křepenice, kde se prý čerti často vyskytovali, panu Krčínovi na pověsti spíše přitížilo, než že by pochvala přišla. Tvrz sice byla a dosud je chráněna, neboť její okolí mohlo býti zaplaveno vodou z blízkých rybníků. Ale co do sídla, kde není pohodlí, a to chtěl pan Krčín pro sebe i pro svou paní. Několik dní ho lidé vidali, jak chodí okolo polorozpadlé tvrze a cosi vyměřuje. A když se s ním ještě navíc objevil takový potmavší kudrnatý chlapík, který poněkud napadal na jednu nohu, bylo to všem jasné! Krčín se spojil s čertem! A bylo to tak. Za dva dny, do kuropění dne třetího, mu čert postaví novou tvrz, co tvrz, zámek! Sotvaže odbila poslední hodina před půlnocí, přihnal se čert se svými pomocníky. A ti se činili. Inu, pracovití čerti! Divoce se proháněli, vítr se od nich zvedal, hvízdal a skučel tak, že nikdo nemohl vyjít z domu. Nežli minula hodina, stálo půl zámku. Černí braši zmizeli v pekle a lidé se ráno křižovali. Jen čert si mnul ruce, že brzy bude mít Krčína v moci. A další noc, hodinu před půlnocí opět. Ale tentokrát mezi černou chasou se procházel budoucí pán tvrze s přikrytým košíkem v ruce. A povzbuzoval čerty. Zámek byl hotov, tak ještě příkop okolo něj. Čerti se pustili do díla, jejich šéf si už mnul ruce, ale Krčín stále jen povzbuzoval. Příkopu přibývalo, a když už měl být celý, strhl Krčín z košíku hadr, uchopil tam černého kohouta a vyhodil ho do povětří. Takový černý kohout, ten vyhozen, musí zakokrhat. Jak čerti uslyšeli kokrhání, řítili se rychlostí blesku za rachotu hromu zpátky do pekel. Příkop zůstal nedokončen, a čert prohrál sázku! A pan Krčín? Na nové tvrzi, která se jmenoval původně Krčínov a později Křepenice, žil a hospodařil se svou druhou manželkou Kateřinou na novém panství spokojeně ještě 16 let. S Kateřinou povili šest dcer, syna ani jednoho. Alespoň v tom prý čert dosáhl svého! Ale pan Krčín měl své dcery velmi rád!
Tak pozor na čerty! Jsou pracovití! Na rozdíl od lidí, a pokud je člověk pracovitý, pomluvě, závisti a plané a zlé kritice neujde.
Václav Ziegler