Zbrojením k míru? Spíš k dalším válkám a ziskům zbrojařů

Čím déle trvá válka na Ukrajině, tím více se ukazuje jeden nepříjemný paradox současné Evropy. Zatímco občanům je vysvětlováno, že musí přijmout další miliardy na zbrojení jako cenu za svoji bezpečnost, část zbrojního průmyslu zažívá mimořádně výnosné období. Mír se přitom z politického slovníku pomalu vytrácí. O jednání se hovoří skoro jako o slabosti, o kompromisu jako o kapitulaci a o dalších zbraních jako o jediném důkazu odpovědnosti.

Jenže bezpečnostní politika, která zná pouze sloveso zbrojit, není strategií. Je slepou uličkou.

Článek organizace Kverulant upozorňuje na pozoruhodný český paradox. Zatímco soukromé zbrojní společnosti podle něj v období válek a prudce rostoucí poptávky vydělávají miliardy, státní VOP CZ se mezi lety 2015 a 2024 propadl do kumulované ztráty 463 milionů korun. Počet jeho zaměstnanců se podle zpracovaných výročních zpráv snížil z 881 v roce 2015 na 537 v roce 2025. Přesto podnik podle Kverulanta pokračuje například ve sponzorství Dnů NATO.

Válka jako mimořádně výnosný obchodní model

Tohle není jen problém jednoho státního podniku. Ukazuje to podstatně hlubší rozpor.

Když se z bezpečnosti stane trh, vznikne velmi zvláštní ekonomická motivace: mír znamená pokles poptávky, válka její růst. Výrobce nemocničních lůžek si může přát zdravější společnost a stále má co vyrábět. U výrobců munice, raket nebo bojové techniky je vztah mezi společenským zájmem a obchodním zájmem mnohem problematičtější.

Neznamená to, že stát nemá mít armádu nebo schopnost vlastní obrany. Znamená to však, že rozhodování o válce, míru a bezpečnosti nesmí být podřizováno ekonomickým zájmům průmyslu, jehož prosperita je přímo spojena s dlouhodobým růstem vojenských objednávek.

A peněz přibývá.

Podle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru SIPRI dosáhly světové vojenské výdaje v roce 2025 rekordních 2,887 bilionu dolarů. Rostly už jedenáctým rokem za sebou. Jen Evropa zvýšila své vojenské výdaje za jediný rok o 14 procent na 864 miliard dolarů. Za desetiletí 2016 – 2025 se evropské vojenské výdaje dokonce zdvojnásobily. Vojenskoprůmyslový komplex je nadmíru spokojen.

Máme se tedy po jedenácti letech nepřetržitého růstu vojenských výdajů cítit jedenáctkrát bezpečněji?

Těžko.

Militarizace požírá prostředky, které budou chybět jinde

Každá miliarda může být utracena pouze jednou. Peníze vložené do tanku už nelze současně použít na nemocnici. Peníze za bojové letadlo nelze použít na dostupné bydlení. Peníze za munici nejsou penězi na školy, vodohospodářskou infrastrukturu, energetickou soběstačnost nebo důchody.

Kdo militarizaci platí a kdo na ní vydělává?

Platí ji především veřejné rozpočty, tedy občané. Zbrojní kontrakty jsou financovány z daní. Zisky ale mnohdy končí u soukromých vlastníků, akcionářů a investičních fondů. Jednoduše končí u obludného vojenskoprůmyslového komplexu, který se nově inovoval na vojensko-technologický komplex, který nově spojuje i firmy, která se zabývají vývojem umělé inteligence (AI).

Riziko je společenské, účet veřejný, ale zisk soukromý.

SIPRI samo upozorňuje, že přesouvání stále větších prostředků k vojenské bezpečnosti vytváří ekonomické a sociální náklady, které mohou společnosti ovlivňovat ještě mnoho let.

Toto není pacifistická naivita. Je to obyčejná politická ekonomie.

Zbrojní závody nemají vítěze

Každá strana dnešních konfliktů tvrdí, že zbrojí proto, že zbrojí protivník. Protivník tvrdí přesně totéž. Výsledkem je klasický bludný kruh: jedna země nakoupí nové rakety, druhá odpoví vlastními raketami, první zvýší rozpočet a druhá učiní totéž.

Nakonec mají všichni více zbraní, více strachu a méně prostředků na život vlastní společnosti. V tomto případě poté nastupuje paranoia podobná té ze studené války a vzájemně zaručeného zničení.

Stačí se podívat na čísla. Vojenské výdaje rostou v Rusku, na Ukrajině, v evropských zemích NATO i v dalších částech světa. SIPRI konstatovalo, že rok 2025 přinesl nejvyšší globální vojenské výdaje, jaké kdy institut zaznamenal.

Pokud by automaticky platilo více zbraní = více míru, musel by současný svět patřit k nejbezpečnějším obdobím moderních dějin.

Realita vypadá poněkud jinak.

Česká republika nepotřebuje být výkladní skříní militarismu

Česká republika by proto neměla soutěžit o titul nejhorlivějšího účastníka nových závodů ve zbrojení. Potřebuje racionální obranu svého území a strategických zájmů, nikoli přeměnu celé zahraniční politiky na servis vojenské logiky.

A právě osud VOP CZ podle informací publikovaných Kverulantem vytváří další otázku. Jestliže má stát strategický vojenský podnik, proč v období bezprecedentního zbrojního boomu nedokáže zajistit jeho stabilitu a zaměstnanost? VOP CZ podle Kverulanta mezi roky 2015 a 2025 přišel zhruba o 344 pracovních míst, zatímco kumuloval stovky milionů korun ztráty.

Jestliže už stát vydává obrovské prostředky na obranu, měl by mít veřejný zájem přednost před privatizací zisků. Strategické kapacity, opravy, servis, výzkum a základní výroba mají zůstat pod veřejnou kontrolou. Stát nesmí fungovat jen jako platební terminál soukromého zbrojního průmyslu typu CSG Jaroslava Strnada.

Mír není sprosté slovo

Největším vítězstvím militarizace posledních let možná není počet objednaných tanků nebo vyrobených granátů. Je jím skutečnost, že se podařilo téměř vytlačit z veřejné debaty samotnou myšlenku mírové politiky. A to je pro stabilitu společnosti velice nebezpečné. Všude se mluví o válce, ale po míru je jako šafránu.

Přitom Charta OSN říká něco úplně jiného než logika nekonečné eskalace konfliktů. Článek 2 zavazuje státy řešit mezinárodní spory mírovými prostředky. Článek 33 jmenuje vyjednávání, zprostředkování, smírčí řízení, arbitráž a další mírové metody řešení konfliktů.

Vyjednávat neznamená souhlasit s protivníkem.

Jednat neznamená kapitulovat.

Hledat kompromis neznamená schvalovat válku ani porušování mezinárodního práva.

Diplomacie existuje právě proto, abychom nemuseli čekat, až poslední slovo pronesou děla nebo ještě jiná, hroznější zbraň.

Česká i evropská zahraniční politika by proto měla obnovit tlak na příměří, diplomatické konference, bezpečnostní garance, kontrolu zbrojení, obnovu odzbrojovacích smluv a fungující mezinárodní instituce. Měla by podporovat jednání všude tam, kde existuje byť jen minimální možnost zastavit zabíjení.

Bezpečnost není jen počet tanků

Je důležité znovu připomínat také něco, co se během militarizace Evropy ztrácí: bezpečnost člověka nezačíná na vojenské základně.

Bezpečí znamená mít kde bydlet. Mít dostupného lékaře. Nebát se účtu za energie. Mít důstojnou práci. Vědět, že ve stáří člověk neskončí v chudobě. Mít stát se zdravotnictvím, školstvím, energetikou a infrastrukturou, které fungují.

Společnost, která nakoupí nejmodernější rakety nebo letadla, ale jejíž lidé nemají na bydlení, není skutečně bezpečná.

Proto musí být odmítnuta falešná volba, podle níž má člověk buď podporovat neomezené zbrojení, nebo být proti obraně státu.

Obrana ano. Militarismus ne.

Bezpečnost ano. Zbrojní hysterie ne.

Mezinárodní právo ano. Nekonečná eskalace ne.

A především: mír není slabost. Mír je politický cíl.

Pokud svět dokáže každoročně najít téměř tři biliony dolarů na armády a zbrojení, musí být schopen najít politickou vůli také pro diplomacii, odzbrojení, poválečnou obnovu a řešení příčin konfliktů.

Protože skutečným měřítkem úspěšné bezpečnostní politiky není počet vyrobených granátů.

Je jím počet granátů, které nikdy nemusely být použity.

Jan Klán