Za zakladatele sociálního románu je u nás pokládán Jakub Arbes. Především svým románem Štrajchpudlíci. Jenže to by bylo málo, kdybychom zůstali jen u této informace. Arbes vstoupil do české literatury nejen tím. Dnes, tedy 8. dubna, je tomu sto deset let, co Arbes v Praze zemřel. Bylo mu sedmdesát čtyři let.
Stručně. Syn obuvníka ze Smíchova, absolvent vyšší německé reálky, se pod vlivem svého učitele češtiny Jana Nerudy a prostředí Smíchova stal přesvědčeným Čechem, i když své první literární pokusy psal ještě německy. Čeština však byla jeho mateřštinou, přidal k ní několik dalších světových jazyků, aby se stal po chvilkovém působení v Hlasu a Vesně kutnohorské vedoucím redaktorem (šéfredaktorem) v Národních listech, jež z rozhodnutí soudu musely být přejmenovány na Naše listy. Za břitké kritiky habsburského režimu a propagaci češství ho však čekalo třináctiměsíční vězení. Prožil ho v českolipské káznici.
Za zmínku stojí jeho tříleté působení jako dramaturg v Prozatímním divadle. Nakonec však zůstal jen spisovatelem a novinářem přispívajícím do řady i mimopražských tiskovin. To byl ovšem tehdy risk – vlastně jakási trochu lepší bída s nouzí. Jenže díky tomu nám vznikla dlouhá řada romanet. Také těmi Arbes obohatil českou literaturu. Šlo o prozaický epický nevelký žánr směřující k výrazné pointě. Název však vymyslel Jan Neruda. Zároveň překládal z němčiny, francouzštiny, norštiny, ruštiny, např. Lermontovovy verše, Ibsena, Voltaira, Musseta…
Sociální témata čerpal z rodného Smíchova. Psal o těžkém životě dělnictva, bídě, do které bylo vrženo, hrůzných poměrech v továrnách. Záměr napsat šestidílnou jakousi kroniku ze života pražského dělnictva se mu však nezdařil. Většina jeho románů však vycházela z tohoto prostředí. Jmenujme např. jeho Mesiáše, již zmíněné Štajchpudlíky, Kandidáty existence, Moderní upíry…
Pokud jde o jeho romaneta, zbylo nám jich po něm na třicet. Některá jsou dokonce svým obsahem pokládána za zákládající české sci-fi. Největší ohlas zřejmě měly jeho Svatý Xaverius, Ukřižovaná, Poslední dnové lidstva, Lotr Gólo, Sivooký démon, Etiopská lilie či Newtonův mozek. Věnoval se i životopisným tématům – Máchovi, Sabinovi, Thunovi, Metternichovi, Kossuthovi ad. O literárních tvůrcích napsal své Arabesky, knihy Nesmrtelní pijáci, Siluety divadelní, Záhadné povahy…
V roce 1890 se stal dokonce dopisujícím (1890) a pak řádným členem České akademie věd a umění (1901).
V posledních letech svého života už své články a další literární díla jen diktoval své dceři.
V neděli jsem poslouchal televizní Kalendárium. Byl jsem rád, že připomnělo výročí úmrtí Jakuba Arbesa. Jak jsem ovšem očekával, ani slovo o jeho sociálním cítění a jeho dílech na tato témata. Zato jsem se dozvěděl, že chodíval po Praze a zastavoval se v různých hospůdkách, kde se setkával se svými obdivovateli, což ovšem pro dobu, kdy se nikdo neodváží napsat opravdový sociální román z dneška – a je o čem psát – je typické.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.